Od listopadových událostí roku 1989 uplynula již řada let. Mnoho z nás tehdy ještě zatím ani nebylo na světě. Miliony lidí v rámci tehdy tkzv. východního bloku dávaly čím dále tím více najevo svou oprávněnou nespokojenost se zažitými pořádky poúnorové republiky roku 1948. Tehdy, před více než půl stoletím, miliony obyvatel Československa vyrazily navzdory tuhým únorovým mrazům do ulic, aby uplatnily své právoplatné historické požadavky - Stát lidí skutečně tvořících hodnoty společnosti - Dělnický stát. Toto vše navzdory vůli a zájmům bohatých a mocných.

​

Pracující si tehdy velmi dobře pamatovali poměry první republiky, kdy byla soustavně pošlapávána jejich práva, což vrcholilo při střelbách do manifestujících pracujících v Radotíně roku 1930 či ve Frýdlantově. Velmi dobře si pamatovali Mnichovskou zradu západních spojenců z roku 1938. Velmi dobře si pamatovali intriky exilové vlády v Londýně, pro znovuobnovení své moci v poválečném státě. A rovněž si velmi dobře pamatovali kolaboranty z řad bohatých bankéřů a vlastníků fabrik, kterým byl daleko milejší příchod Hitlera než ohrožení jejich privilegií šířením vlivu SSSR. A pracující neměli sebemenší zájem, aby jim tito lidé vládli i nadále.

​

Vzorem společenské změny byly tehdy pracujícím leninistické ideály Říjnové revoluce roku 1917 v Rusku. Lenin sám byl hlavním autorem "Programu strany Bolševiků" který byl vydán roku 1919, kde bylo mimojiné prosazováno toto-

​

1.) Svobodné a demokratické volby s právem odvolatelnosti

2.) Žádný funkcionář nesmí dostávat mzdu vyšší, než je mzda vyučeného dělníka

3.) Místo ozbrojené armády – ozbrojený lid

4.) Žádný prostor pro permanentní byrokracii! – Každý jednotlivec nechť má možnost zastávat ty nejvyšší funkce.

​

Masové mobilizace pracujících za jejich stát zažily české a slovenské země mnohokrát. Stejně tak za leninské ideály usilovali pracující již při samotném vzniku Československého státu. Málo se dnes ví, že vítězství nacionalistů Masaryka a Kramáře v boji za suverénní Československo předcházela porážka socialistické revoluce, která doplatila na své neschopné a neodhodlané vedení z řad sociálních demokratů, jakým byl třeba František Soukup. Ještě téhož roku, v prosinci 1918 referoval delegát Koutný z Hodonínska na sjezdu sociálně demokratické strany, že se v jeho kraji hlásí k bolševictví 90% dělnictva, a za bouřlivého potlesku účastníků sjezdu žádal, aby se strana stala skutečně bolševickou.

​

Roku 1948 však byl již Lenin dávno mrtev. A s ním i téměř všichni bolševici, kteří byli vůdci revoluce z října (resp. listopadu) roku 1917. Mnoho z nich však nezemřelo stářím, či nemocemi jako Lenin. Zemřeli na základě nemoci, která postihla celé Sovětské Rusko - na základě stalinismu. Stalinova frakce se na základě izolace revoluce v zaostalé zemi uchopila v Sovětském svazu moci ihned po Leninově smrti. Její byrokratická žluč brzy prosákla do každého póru sovětské společnosti, naprosto vyčerpané válkou. Demokracie ve straně byla zaškrcena. Moc vyrval Stalin z rukou lidu pro účely upevnění si svého mocenského postavení. Místo demokraticky zvolených kádrů začali být do funkcí dosazováni Stalinovi často neschopní byrokratičtí patolízalové. Mnohé výdobytky revoluce byly rozbity.

​

A do roku 1948 v KSČ rovněž proběhl proces, který do jejího čela prosadil byrokratické patolízaly vedené z Moskvy. KSČ jednoduše využila masové mobilizace pracujících pro porážku Benešovské poválečné republiky, aby tyto stejné pracující po revoluci odstavila od moci. Viditelná zrada leninských myšlenek a neefektivita byrokraty plánované ekonomiky přímo vyústily v masovou mobilizaci pracujících proti stalinistickému byrokratismu v letech 1967-1968, kterou museli byrokraté potlačit násilím. Hlavními hesly studentů a pracujících tehdy byl boj za "Socialismus s lidskou tváří" a heslo "Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil", doplňované "...a tvoje myšlenky na věky zazdil".

​

Po roce 1968 již téměř nikdo nevkládal svou důvěru do byrokratů, že pracují pro jejich blaho. Statisíce řadových členů tehdy opustilo, či bylo byrokraty vyhozeno z KSČ. Bylo jen otázkou času než dojde k pádu byrokratické moci stalinistů v Československu.

​

Přesto pracující roku 1989 neusilovali o kapitalismus, i když již u mnoha lidí neexistovala přímá zkušenost s poměry první republiky. Usilovali o pozitivní změnu, kterou jim sliboval okruh lidí okolo Václava Havla a Občanského fóra. Lidem byla tehdy slibována demokracie s tím, že nedojde ke zhoršení životních podmínek pracujících. Lidé však byli těmito vůdci zrazeni, stejně jako byli zrazeni již dříve. Místo slibované prosperity, inflace roku 1991 vyrostla na 56,6%, a způsobila zásadní zdražování základních životních potřeb. V rámci Klausovské politiky "utahování opasků" byly rozbity mnohé sociální jistoty předchozího režimu. Do doby odchodu Havla z úřadu prezidenta nezaměstnanost v ČR přerostla hranici 10%, a deregulace cen nájmů a kšeftaření s dříve státními nemovitostmi vytvořili novou vlnu bezdomovectví. Sociální nejistota a nejistota práce rovněž vedla k tvorbě sociálně vyloučených lokalit, které se stávají semeništěm kriminality a drog. Byly rozprodány státní podniky včetně těch prosperujících, aby místo pracujícím posloužili soukromým zájmům nové polistopadové vrstvy restituentů a podnikatelů, mezi kterými začal bujet organizovaný zločin a kriminalita, která se za 10 let od roku 1989 zečtyřnásobila.

​

Pracující se tehdy opět probudili do něčeho, co si nepřáli - do kapitalismu. Brzy pochopili, že se proti nové vládě těchto gaunerů musí bránit. Důsledkem toho byla masivní podpora obnovené ČSSD pod vedením Miloše Zemana, který se svým autobusem "Zemákem" objížděl republiku, a hovořil o nutnosti obrany sociálního státu, který byl pod útokem Klausovské hydry. Mnoho mladých lidí hledajících systémovou alternativu rovněž začalo objevovat myšlenky anarchismu. 

​

Nestálost a zrádnost reformistů a neefektivita a nedomyšlenost anarchismu však provedli pracující řadou porážek, které vedli k prohloubení společenského cynicismu a všeobecného přesvědčení, že "pozitivní antikapitalistická změna není možná". Zároveň však neustále existuje společenské napětí, které způsobuje volební úspěchy stran, které slibují radikální společenskou změnu. Lidé si stále přejí změnu. Společenská láhev kapitalismu, která vězní pracující masy uvnitř sebe se neustále tlakuje, a nevyhnutelně směřuje k explozi.

​

Dnes vidíme vládnoucí oligarchy jako je Andrej Babiš mluvit o prosperitě naší země. Ale čí je to prosperita? Nízké mzdy přivedly do ČR řadu investorů, a ti v pravdě udělali z ČR privatizovanou montovnu, zejména pro německý kapitál. Stěhování fabrik za levnou pracovní silou však na západě nyní způsobuje celkový nárůst nezaměstnanosti, která zejména v zemích jako je Řecko, Španělsko, Itálie, nebo Velká Británie dosahuje mezi mladými lidmi závratných výšin. I proto tamní lidé znovu objevují myšlenky Marxe a Lenina, a organizují se pro ně. Snížení nezaměstnanosti v ČR sice vede k nárůstu mezd, který se snaží podnikatelé co nejvíce tlumit importem levné pracovní síly zvenčí skrze mnohdy mafiánské pracovní agentury. Jak se však od roku 1989 vyvíjí ceník základních životních potřeb? Počet lidí žijících v příjmové chudobě se stále pohybuje kolem jednoho milionu. Počet bezdomovců dále narůstá. Kromě jídla a léků nejvíce zaznamenává nárůst cen bydlení, které nyní často neumožňuje mladým lidem zakládat rodiny. Zdravotnictví a školství jsou stále v dezolátním stavu, a z obou věcí se stal byznys, stejně jako s bydlením. O moc lépe na tom není ani infrastruktura. Věk odchodu do důchodu dorůstá do neúměrných výšin, a důchodci a matky samoživitelky patří dnes k nejohroženějším vrstvám společnosti. Prosperita se tak týká zejména bohatých a mocných, kdy se nejen v ČR, ale i celosvětově neustále a absurdně rozevírají pomyslné nůžky mezi bohatými a chudými.

​

Naše alternativa k takovémuto systému je marxistická. Vychází z vědeckého zkoumání a praktickému provedení myšlenek takových osob, jakými byly Karl Marx, Friedrich Engels, Vladimir Iljič Lenin a Lev Trockij. Pokud mluvíme o socialismu, nemluvíme tím o minulosti. Mluvíme tím o budoucnosti. I stalinskými byrokraty deformovaný dělnický stát sice dokázal poskytnout pracujícím sociální jistoty, které jsou dnes jen těžko představitelné, ovšem pro svou nedemokratičnost byl odsouzen k záhubě, jak to již předpověděl ve své knize Zrazená revoluce roku 1936 revolucionář Lev Trocký. Stalinská byrokracie ve skutečnosti využila pokroku socialistické centrálně plánované ekonomiky, podobně jako dříve využil Napoleon Bonaparte pokroku buržoazní ekonomiky volného trhu po Velké Francouzské revoluci, pro upevnění si své mocenské pozice.

​

Pod slovem socialismus si jakožto marxisté představujeme společnost, kdy se společenskou nestane pouze jen výroba sama, ale i zisky z ní. Společnost, kde nejen že se budeme podílet s dalšími pracujícími kolektivně na vyrobeném produktu jako dnes, ale kde i budeme výsledný produkt naší práce kolektivně vlastnit, profitovat z něj a demokraticky o něm rozhodovat, stejně jako o výrobně samé, stejně jako o společnosti jako celku, bez parazitujících kapitalistů, kteří si dnes produkt naší společné práce přivlastňují pouze na základě jejich soukromého vlastnictví výrobních prostředků. A stejně tak bez stalinistické byrokracie budující si vlastní pozice v rámci dělnického státu. Bojujeme také za společnost, kde centralizovaný plán nahradí anarchii volnotržní zbožní výroby, která v současnosti zásadním způsobem přispívá k devastaci ekosystému naší planety. Moderní technologie nám dnes dávají větší možnosti než kdykoliv dříve plánovat naší produkci tak, aby již nikdo nemusel žít v nedostatku, a zároveň nedocházelo k masivní likvidaci nadvyrobených produktů. Mnoho z produktů jsou dnes „nadvyrobené“ pouze jen v logice volného trhu a ve skutečnosti je mnoho lidí na této planetě životně potřebuje, ale chybí jim kupní síla pro jejich obstarání. Bojujeme tedy za společnost, kde se produkce bude odvíjet od potřeb obyvatelstva a nikoliv v rámci nutnosti skutečnosti, že zboží musí nabýt vlastnosti kapitálu, aby mohla produkce vůbec existovat. V rámci našeho boje dále potíráme fašismus, rasismus, homofobii, sexismus a všechny další nástroje buržoazní třídy k rozdělení pracujících v jejich třídním boji. Uvědomujeme si zároveň, že kapitalismus a jeho vliv v kultuře zásadním způsobem prohlubuje dekadenci naší společnosti, což nám dává do budoucna pouze dvě možnosti – socialismus nebo barbarství.

​

Uvědomujeme si, že systém, ve kterém žijeme, je již připravený na to, aby byl překonán. Při objemu produkce a technologickém rozvoji dnes již není jediný důvod, aby kdokoliv musel žít v nedostatku. Jediný důvod bídy dnešních pracujících je tak kapitalismus sám. Bojujme tak společně za jeho překonání!

​

Přidej se ke Komunistické Avantgardě!

​

Za svět bez chudoby a bídy!

​

Za socialismus!

​

​