Budík, svoz do práce, dřina, pětiminutová pauza na cigaretu, dřina, pauza na cigaretu, dřina, pauza na cigaretu, dřina, půl hodiny na oběd, dřina, pauza na cigaretu, dřina a přání možnosti možná odejít po dvanácti hodinách z práce, svoz domů, pár hodin na spánek – tak v kostce vypadá perioda v životech některých pracujících 6x až 7x do týdne. A nejedná se o pracující v Asii či Africe. Jedná se o pracující v naší domovině – v České Republice. Autor následujícího textu se na několik měsíců stal pracujícím ve skladu, kde drtivou většinu pracujících tvořili Bulhaři pracující zde přes bulharskou pracovní agenturu. Čeho všeho se stal svědkem, může být pro mnohé čtenáře až těžko uvěřitelné – ale přesto je to realitou.
Některá jména jsou v tomto textu pro bezpečnost dotyčných pozměněna a ze stejného důvodu není uveden ani název skladu a místo, kde se nachází.
Nová práce, stejný systém
Před nedávnem jsem při prohlížení nabídek práce hledajíce skladnické volné pozice, narazil na inzerát, který mi nabízel práci v nejmenovaném skladu ovoce a zeleniny blízko mého bydliště ve středních čechách. Vzpomněl jsem si, že do toho samého skladu jsem již dříve zasílal životopis, na který mi zavolala zpět paní z personálního oddělení, ale já jsem již tou dobou byl zaměstnán jinde, kde jsem ale příliš dlouho nevydržel.
Zkusil jsem si tedy zavolat o to stejné místo podruhé a opět mi bylo nabídnuto. Procedura přijetí mé osoby do zaměstnání se víceméně nelišila od normálu. Pohovor, otázka na jakém místě chci pracovat (jelikož dotyčná firma má několik skladů po republice), test ze znalostí bezpečnosti práce, samotné podepsání smlouvy a prohlídka pracoviště. Za místo své práce jsem si vybral menší ze skladů myslíce si, že tak budu více zašitý před klasickými buzeracemi, robotizací práce a absurditami velkoskladů, které mnoho skladníků důvěrně zná.
Při nástupu prvního pracovního dne jsem byl proveden skladem. Při prohlídce šaten mi mistr jistým žertem řekl, abych se podle jmenovek na skříňkách nevyděsil, kolik na místě pracuje Bulharů. Prý že v podniku panuje celkově rodinná atmosféra. A skutečně, při mém následném přímém zapojení do pracovního procesu jsem si všiml, že vzhledově se mí kolegové poněkud vymykají typickým čechům. Neznalý člověk by je ve většině na první pohled označil jako Romy.
Pracující druhé kategorie
Hned ze začátku jsem si rovněž všiml, jaká vládne na pracovišti segregace. Agenturní Bulhaři zde v drtivé většině zastávají podřadnou funkci vůči svým českým kolegům. Jediný Nikifor jakožto přijmový skladník ovládající počítač a příjmový software zde i jakožto Bulhar dělá mistra. Ten vůči svým agenturním kolegům vlastní i určitá privilegia jako možnost jít si zakouřit podle potřeby a celkově je daleko méně hlídaný a je to on, kdo velí ostatním bulharským skladníkům a vlastně i mě. Od jiného kolegy pracujícího na skladě – Vasila – se později dozvídám teorii o tom, že se Nikifor na svou pozici dostal donášením na jiné své kolegy. Mně bylo předem doslova řečeno, že mám pro sklad větší hodnotu než Bulhaři a neplatí pro mě stejný režim, jelikož je se mnou počítáno, že převezmu funkci příjmového skladníka, který bude ovládat onen komplikovaný počítačový software, který ho eviduje. Bulhary si tedy mohu brát v případě potřeby na povel. I moje pracovní doba je vůči mým kolegům protekcionářská, jelikož dělám pouhých 8 a půl hodiny v jednosměnném ranním režimu. Skladnice Hristina mi proto občas ze srandy říká „ty jsi direktor“. „Direktor“ přitom v bulharštině znamená „ředitel“.
Většina čechů pracujících na skladě zde zastává mistrovské pozice a pozice vedoucích či jiné specializované pozice. Bulhaři jsou zde jen pro špinavou, tupou a otrockou práci. I mně bylo zkraje řečeno, že mám značnou šanci se jako čech mistrem stát. Tomu odpovídal i určitý strach některých bulharských kolegů ze mě, kterého jsem si všiml.
Otroctví se škrabkou v ruce
Nejpodřadnější pozici ve skladě, kde zároveň jsou nejhorší pracovní podmínky, zastávala loupárna, která je až na českou (asi dvaadvacetiletou) mistryni ryze bulharská. Drtivou většinu pracujících zde tvoří bulharské ženy. Vybavení loupárny je celkově nové a čisté, ohledně hygieny se nedá říci o tomto pracovišti nic špatného. Co zde je však alarmující, je zejména pracovní doba mých bulharských kolegyň, jejich okrádání o pauzy, dusivá monotónnost jejich pro tělo namáhavé práce (představte si, že dvanáct hodin sedíte někde shrbení na bedně a se škrabkou v ruce loupete okurky) a v neposlední řadě samozřejmě jejich smlouvy s bulharským agenturním zaměstnavatelem.
Základní pracovní doba Bulharek z loupárny je dvanáct hodin, a to šest až plných sedm dní v týdnu. Ty šťastnější si mohou užívat volných sobot. Ranní příchod si na píchačkách tyto Bulharky píchají již v pět hodin ráno s tím, že odcházejí kolem sedmnácté hodiny odpolední. To však není žádným pravidlem. Nezřídka kdy se stává, že kamionem v příjmu přijede třeba více okurek, než se čekalo, a tak je potřeba tyto metráky okurek naloupat dříve, než podlehnou zkáze. Stejně tak pokud si zákazník objednal větší množství naloupaného zboží. V takových případech tyto Bulharky pracují někdy až do nočních hodin. Sám jsem byl svědkem situace, kdy Bulharky, které přišly do práce v pět hodin ráno odcházely v deset v noci a druhý den v pět již opět musely být na svých pracovištích.
Perex jednoho z českých zpravodajských serverů o smrti bulharské pracovnice v ČR.
Šetření na skladnících, plýtvání jídlem
Já jakožto příjmový skladník jsem se ale samozřejmě nacházel na skladě. Ten už ale rozhodně takovou novotou nepůsobí. Některé elektrické nízkozdvižné vozíky již nesplňují základní bezpečnostní kritéria a jezdí kupříkladu bez zakrytého předního kola u oje. Tedy se může při troše nepozornosti klidně stát, že si některý skladník při manipulaci přejede nohu tímto těžkým strojem. Opravy chladícího zařízení u stropu skladu bulharská údržba provádí tím způsobem, že se nechá vynést nahoru ručním vysokozdvižným vozíkem v laťkové bedně od zeleniny. Jelikož výška stropu skladu je tak asi patnáct metrů, hrozí pád bulharského údržbáře a jeho smrt. Vysokozdvižným vozíkem se mohou osoby přepravovat jen za pomoci speciální plošiny – ale proč to nedělat levněji, že ? Stejně tak je bohatým majitelem skladu šetřeno i na řidičských oprávněních pro skladníky na vysokozdvižné a nízkozdvižné vozíky, což se mě bezprostředně týkalo. Tahle věc je velice běžná v českých skladech – Skladníkovi je určena práce, ke které je zapotřebí stroj, na který mu již šéf ale nezajistí řidičské oprávnění. Skladník na něm pracuje i tak a při kontrole se to zaonačí a řekne se, že se stroji pracuje na pracovišti jiný skladník s oprávněním. Skladníkům je také poskytnut pracovní oděv (nevyhovující pro zimní podmínky ve skladu), ovšem není jim poskytnuta bezpečnostní pracovní obuv.
Jelikož jsme skladovali ovoce a zeleninu, tak se na skladě dbá přísného dodržování FIFa (systém First In, First Out, exportuje se nejstarší zboží na skladě). Přesto se tu a tam stává, že se mezi zbožím najdou plesnivé a shnilé kusy. Vlastně tak asi polovina mé práce byla tvořena přebíráním různých druhů ovoce a zeleniny a vyhazováním pokažených kusů. Proto je velmi záhodno si při nákupu ovoce a zeleniny toto zboží nejdříve omýt než ho dáte do pusy. Nikdy nevíte, jestli vaše hroznové víno nebylo dříve ve stejné bedně s plesnivými kusy. A plíseň je toxická.
Zároveň rozsah plýtvání, jakého jsem tu byl svědkem, je obrovský. Každý týden pravidelně popeláři odváželi kontejnery plné neprodaných plodin. Je třeba si uvědomit, že zboží které k nám přicházelo, již předtím prošlo několika sklady. Zboží je neustále výhodně překupováno a umělými látkami je snaha dosáhnout jeho co největší trvanlivosti. To se ale ovšem nepovede vždy, a tak nám byly často plné palety zboží vraceny. Často je toto zboží pro běžného člověka normálně jedlé, ale přesto je vyhozeno, jelikož by se již neprodalo. Mezi některé firemní zákazníky patří i luxusní hotely, které vrací kupříkladu okurky jen pokud mají jen trochu měkké špičky či jsou ohnuté. Mnoho plodin, co se k nám dostaly, pochází ze vzdálených a zaostalých krajin jako třeba Zimbabwe nebo Mosambik. V těchto zemích lidé často nemají co jíst, ale přesto jsou z těchto zemí bohatými podnikately exportovány tyto potraviny k nám do Evropy, kde jsou neustále překupovány mezi sklady a některé jsou následně vyhozeny.
Jelikož sklad často navštěvují různé kontroly a jiné honorace, tak jsme často všichni šaškovali a režírovali divadlo o tom, jak je na skladě všechno čisté a v pořádku – což sestává v opravdu pečlivé přípravě skladu pro kontrolu. Dokonce se v našem skladě i natáčel reklamní spot s usměvavými, šťastnými a veselými zaměstnanci této firmy. V tomto spotu ale samozřejmě hráli najatí herci, zatímco Bulharům byla poskytnuta mimořádná pauza, aby nekazili scénu, před další tupou dřinou která je čekala.
Pracovní podmínky Bulharů na skladu jsou poněkud „lepší“, pokud se to takto dá říci. Jelikož jsou pořád v pohybu, tak jejich práce není tolik namáhavá na páteř jako na loupárně. Stejně tak většinou opravdu musejí pracovat jen „pouhých“ dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu. Někdy sice jsou nahnáni v případě nouze na pozdní výpomoc loupárně, ale to se stává jen zřídka.
Dři pro mafii nebo chcípni
Bulhaři na skladu tedy jsou ti, se kterými jsem přišel do styku nejčastěji. A jak už to bývá, s některými se dalo vyjít lépe a s některými hůře, ale až na jednotlivce můžu říci, že jsem s nimi rád pracoval. V práci sice panuje přísná disciplína, ale občas byla příležitost ke vzájemné diskuzi, a to i na politická témata, kde mě potěšilo, že se některým zamlouvají socialistické myšlenky a uklízečka Hristina se sama za socialistku prohlásila. Přísná disciplína, a to zejména pro Bulhary spočívá v tom, že se nikdo nesmí jen tak zastavit a je obtížné i s někým promluvit. Kamery vše sledují. Odchody na toaletu jsou čipovány a za cestu do kuchyňky pro pití během směny byla jednomu mladému Bulharovi napařena pětisetkorunová pokuta od vedoucího pracovníka, kterému jsem ve své mysli neřekl jinak než „Zjeb“ podle jeho povýšenosti a zájmu ve „zjebávání“ druhých.
Disciplína a mafiánské praktiky začaly ale postupně přituhovat. Jednoho krásného dne si nás zavolal český vedoucí skladu se svým zástupcem, oznámil určité novinky a jedna z nich byla, že se kvůli zefektivnění práce ruší systém dvou půlhodinových pauz během směny. Rovněž byly prý v ohrožení pauzy na kouření. To mě samozřejmě namíchlo, a tak jsem se snažil v rámci obrany práv pracujících proti tomuto argumentovat. Po této diskuzi za mnou tento vedoucí skladu později při směně přišel a řekl mi něco ve smyslu „Jseš mladej, a tak máš v sobě svůj idealismus, ale měli jsme tu dřív Rumuny, a těm jejich pracovní mafie lámala i ruce, pokud šli proti jejich byznysu.“ Toto mi bylo řečeno stylem, že jsem mladý blbec, co se ještě pořád snaží změnit něco, co změnit nejde.
Toto jsou ale jen některé z odlesků mafiánských praktik, kterými jsou zahraniční pracovníci vykořisťováni na území ČR. Vasil a Hristina bydleli nedaleko ode mě, a tak jsem je čas od času vozil po směně domů. V autě jsem tak měl při rozhovorech ještě větší možnost poznat, jaké špinavosti musí od svých otrokářů snášet. Postupně jsem se dozvídal, že většina Bulharů z firmy žije v dost nekomfortních a ztísněných podmínkách asi 50 km od skladu, odkud a kam jsou sváženi. Nemají nárok na dovolenou a nemocenskou. Nebo lépe řečeno, mohou z důvodu dovolené nebo nemoci do práce nepřijít, ale znamená to, že nedostanou za ony dny zaplaceno. Jakýkoliv jejich odpor nebo nespokojenost jejich šéfů s jejich chováním se projevuje tím, že jim chodí například výhrůžné SMS zprávy. Takže jsem ihned pochopil, proč byli tito lidé ticho, když jim jejich skladoví šéfové upírali jejich práva na pauzu. Nikdy nevíte, kdo na vás co řekne a co se vám pak stane.
Ze skladu jsem byl následně před koncem zkušební doby bez udání nějakých seriozních důvodů propuštěn.Vedoucí mi oznámil, že se mnou nebyli spokojení a že jsem byl líný, což se mi vůbec nezdá pravdivé. Dle mého názoru mě jen využili v době, kdy potřebovali náhradu za Nikifora na příjmu, který mezitím odjel na dovolenou domů do Bulharska a když se vrátil, tak už mě nepotřebovali a propustili mě. Moje orodování za mé Bulharské kolegy mi zajisté také moc v tomhle ohledu nepomohlo, ale alespoň jsem si vyslechl od jedné své Bulharské kolegyně, když jsem jí oznámil, že mě vyrazili, že jsem dobrý člověk. A to je určitě cennější, než přehlížet takové zacházení s pracujícími.
Závěrem
Po této mé krátké životní etapě se mi zdají o to víc směšné řeči voličů pravice o tom, že když člověk není v práci spokojený tak má vždy možnost jít přeci jinam nebo „nebýt líný a začít podnikat“. Lidé, se kterými jsem v tomto skladu pracoval, toho mnoho nemají. Nemají žádný vstupní kapitál na jakékoliv podnikání. A kdo by takovým lidem půjčil? Jsou v této zemi, protože potřebují někde sehnat peníze pro své rodiny doma, kde jsou směšně nízké mzdy a vyšší nezaměstnanost. Často ze své dřiny nemají oni sami vůbec nic, ale posílají odsud například peníze svým studujícím potomkům v naději, že jednoho dne budou úspěšní a budou se moci zase postarat oni o ně. Navíc kdyby každý podnikal – kde by pak tito podnikatelé vzali zaměstnance?
Tito lidé zde snáší toto otroctví a nelidské zacházení proto, že věří, že jednou tomu všemu bude konec, vrátí se do své země a ze svých těžce vydřených peněz budou moci alespoň důstojně přežít. Toto vše za situace, kdy majitelé personálních agentur, pro které dřou, pouze sedí na zadcích a přivlastňují si jako zprostředkovatelé část jejich výdělku. Toto vše za situace, kdy si majitelé firem, kteří si je najímají jako zoufalou, a tedy levnou pracovní sílu, přivlastňují všechny výsledky jejich těžké dřiny a platí za jejich „pronájem“ personální agentuře, které patří a která z těchto peněz za pronájem později osekává mzdy.
Systém, ve kterém žijeme, je založen na vykořisťování námezdní práce tvořící hodnotu. Tento systém nutně potřebuje své otroky. Mzdovými otroky jsou všichni pracující. Ale někdy jsou ti ještě brutálněji zotročení blíže, než byste si třeba mohli myslet…