Anarchismus, jako ideologie přitahuje dnes majoritně mladé lidi, z prostých důvodů: jsou dennodenně utlačováni systémem, jsou podřízeni autoritě svých rodičů, učitelů a profesorů, šéfů v zaměstnáních a na brigádách a ze strany státu pomocí policejního útlaku, atd. Anti-autoritářství je tedy to první, co většinu mladých lidí na této ideologii přitahuje.
Anarchismus má mnoho svých poddruhů a směrů, ale většina z nich podporuje zrušení státu, kapitalismu a bojuje za beztřídní komunistickou společnost – stejně jako marxisté. Přes tento společný cíl mají však anarchismus a marxismus mnoho odlišného.
Anarchisté vidí dva hlavní problémy: prvním je kapitalismus, jakožto ekonomický systém vykořisťování. Dále je to stát, který chápou jako nástroj útlaku, arbitra autoritářství.
Zrušení státu Marxisté naproti tomu chápou spojení mezi ekonomickým systémem a jeho ekonomickou nadstavbou. Z kapitalistického způsobu výroby – založeného na výrobě zboží a na námezdní práci – totiž vyplývá nesmiřitelné třídní rozdělení společnosti. Pracující svou prací vytvářejí veškeré hodnoty, avšak kapitalisté si výsledky jejich práce přivlastňují v podobě zisku.
Tento třídní rozpor si vynucuje existenci určité organizace jakoby nad společností a mimo ni, která má tyto třídní rozpory „usmiřovat“. Není třeba dodávat, že toto „usmiřování“ se děje ve prospěch majetné, vládnoucí třídy kapitalistů a že se děje též prostřednictvím násilí. Jak napsal Engels: „Stát je konec konců skupina ozbrojených mužů, organizací vlády jedné třídy nad druhou.“
Anarchisté požadují okamžité zrušení státu v sociální revoluci. Jenomže sociální revoluce sice vyvlastní velké kapitalisty a rozbije jejich stát, nicméně bývalé vládnoucí třídy tu budou nadále, které budou usilovat o návrat ke starým pořádkům. Proto pracující budou muset ustanovit svou vlastní ozbrojenou moc, která zabrání kontrarevoluci.
Stejně tak společnost po sociální revoluci nebude moci zcela zrušit střední třídy – rolnictvo, což zrovna v ČR není příliš zastoupená skupina a živnostníci – a třídní rozpor tak nebude hned od počátku zcela odstraněn. K tomu bude potřeba let vývoje, který překoná dědictví zaostalosti zanechané nám kapitalismem.
Neustavení dělnického státu by znamenalo buď ozbrojenou kontrarevoluci organizovanou bývalými kapitalisty, nebo nebezpečí, že nová společnost zajde na rozpory zanechané kapitalismem.
Španělská lekce
Ve Španělsku ve 30. letech se pod praporem anarchismu shromáždili miliony dělníků, kteří chtěli novou společnost. Anarchisté odmítají vůdce, přesto v řadách anarchistické federace FAI a anarchistických odborů CNT byly „zasloužilí militanti“, kteří tuto roli hráli. A byli to právě oni, kdo odmítli převzít moc v rozhodující době agonie španělského kapitalismu s odkazem na anarchistickou zásadu být proti politické moci a státu.
Později však tito samí militanti vstoupili v nejrevolučnější části Španělska, v Katalánsku, do vlády tzv. Lidové fronty spolu se stalinisty, sociálními demokraty a zástupci „pokrokových“ kapitalistů, kteří se stavěli proti puči, který vedl Franco. Politika této vlády byla zaměřena na „obranu demokracie“ proti fašismu, sociální revoluce měla být odložena na později. A tak vracela předtím rolníky obsazenou a zkolektivizovanou půdu statkářů a továrny kapitalistům. To však demobilizovalo boj pracujících a Francovi se podařilo v občanské válce zvítězit a na 35 let zavést svůj fašistický režim.
Faktičtí vůdcové španělského anarchismu udělali tu zásadní chybu, že nejprve odmítli politickou moc pracujících a dělnický stát, zatímco následně šokováni nástupem fašismu vstoupili do kapitalistické vlády. Neučinili to proto, že by byli ziskuchtivými kariéristy. Problém leží v tom, že „anti-autoritářská“ zásada anarchismu je iluzorní neživou zásadou, která nechápe, že pracující musí ustavit svůj stát, aby mohli porazit stát kapitalistický.
Engels se vysmíval anti-autoritářům v jeho době, ovlivněným myšlenkami ruského revolucionáře Michaila Bakunina těmito slovy: „ Viděli tito lidé někdy nějakou revoluci? Vždyť revoluce je jistě nejauturitativnější věc, jaká jen existuje. Je to akt, jímž jedna část obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části s puškami, bodáky a děly.“
Dělnický stát
Je k pochopení, že po zkušenosti s byrokratickými diktaturami v bývalém sovětském bloku vzbuzuje myšlenka jakéhokoliv státu, tedy i dělnického, podezření. Jenže tento systém byl produktem zaostalosti Ruska a izolace Ruské revoluce a do dalších zemí byl pak naklonován.
Dělnický stát má ve skutečnosti jen málo společného se státem kapitalistickým. Proto ho například Lenin často nazýval polostátem. Politická moc je založena na systému dělnických rad, s volenými a kdykoliv odvolatelnými zástupci bez jakýchkoliv výsad, byrokratická správa je rozpuštěna ve střídání pracujících v úřednických pracích a ozbrojená moc je založena na ozbrojeném lidu, tedy na dělnických milicích úzce spojených s pracovišti.
Plán a volná dohoda
Ekonomicky je tento stát založen na demokratickém plánování. Hospodářský plán je na jednu stranu tvořen zdola v demokratickém procesu tvorby a schvalování, na druhou stranu je centralizovaný, neboť koordinuje výrobu a distribuci pro větší územní celky – od měst, přes země, po celou planetu.
Anarchisté si naopak přejí decentralizovanou ekonomiku – a to i včetně těch, kteří odmítají návrat k malovýrobě. Výrobní komuny, fungující v zásadě na družstevních principech, si mají svoje výrobky vyměňovat.
Tato organizace ekonomiky při všech dobrých úmyslech, která anarchisté mají, v sobě skrývá mnoho nebezpečí. V první řadě nebezpečí, že nová společnost bude ekonomicky zaostávat, neboť ekonomika nebude věcí celé společnosti, ale jednotlivých komun.
Druhým je problém směny. Jakmile se výrobky jedné komuny budou směňovat s výrobky jiné komuny, nastává otázka poměru mezi oběma výrobky, tedy fakticky problém ceny. A při volné směně to znamená, že se tyto výrobky stanou zbožím, o ceně bude rozhodovat nabídka a poptávka a máme zde znovu zbožní výrobu a trh. Kapitalistický výrobní způsob se znovu vkrade do společnosti. Kdo pak zabrání tomu, aby jedna komuna postupně nezbohatla a pro členy komuny, které se nebude dařit, neslibovala námezdní práce vyšší životní úroveň než kolektivní práce v komuně?
Ekonomika založená na volné dohodě bez demokratického plánu mezi komunami totiž neruší do důsledků soukromé vlastnictví a tržní anarchii ve výrobě – a proto také není schopna překonat kapitalismus vyšším a výkonnějším ekonomickým systémem, který by přinášel zlepšení života lidí.
Naopak demokraticky plánované hospodářství dokáže překonat zaostalost kapitalismu a umožnit zrušení třídních rozporů společnosti a tím i postupné odumírání státu.
Politická organizace nebo hnutí?
Protože anarchisté odmítají dělnický stát, odmítají také politiku – tedy boj o moc. Ovšem v každé třídní společnosti jedna ze tříd vládne, uplatňuje svoji moc a vytváří své politické strany k boji o moc. Dělnická třída se od předchozích tříd liší tím, že se může osvobodit jen tehdy, pokud její politická moc povede ke zrušení tříd vůbec.
Anarchisté však zcela v souladu se svým odmítáním politické moci jako takové, odmítají také nejdůležitější zbraň pracujících v tomto boji – jejich revoluční politickou stranu. Taková strana organizuje nejprve ty pracující, kteří si uvědomují cíl svržení kapitalismu a rozbití kapitalistického státu, a snaží se pro tento program získat většinu pracujících. Ve svém programu shrnuje a vědeckými metodami využívá dosavadních zkušeností z revolučních bojů pracujících, a proto je schopna poskytnout dělnické třídě vedení v tomto boji.
Anarchismus je určitě inspirací k zahájení boje proti kapitalismu a jeho státnímu útlaku. Avšak jen marxismus je schopen dát tomuto boji jasný směr, program akce a dovést jej k vítěznému konci. Cesta ke svobodné bezstátní společnosti vede přes revoluční politickou stranu, uchopení moci dělnickou třídou a vytvoření dělnického státu, rozvinutí ekonomiky a vzdělanosti pomocí demokratického plánu a s překonáním třídních rozporů zanikne i ta nejmírnější forma moci a státu.
*Částečně převzato a upraveno z bývalého časopisu RIO