Mládí a studium
Syn Břetislava Kalandry, lékaře a sociologa, který svým sociálně slabým pacientům doplácel na léky a vnuk Alberta Kalandry, člověka, který bojoval na vídeňských barikádách. Již to muselo v mladém Závišovi zasít semínko sociálního cítění a pocit sounáležitosti s pracujícími. Avšak jeho smysl pro spravedlnost a to, že se nebál kritizovat, ho nejspíše také přivedlo na popraviště.
Narodil se roku 1902 ve Frenštátě pod Radhoštěm, když mu bylo deset, přestěhovali se do Vsetína. Tam se jeho otec stal velmi oblíbeným lékařem pro dělníky, kterým i finančně pomáhal v dobách nemoci. Po studiu na klasickém gymnáziu ve Valašském Meziříčí studoval starořeckou filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Doktorátu z filosofie však nikdy nedosáhl, ač studia dokončil. Na tato studia pak navázal v roce 1928 a 1930 v Berlíně. Studoval též klasickou filologii.
Ještě ve Vsetíně vydával levicový časopis, spolu s jeho kamarádem, Oldřichem Peclem. Přátelství s Peclem bylo nejspíše významnější, než si mnoho lidí myslí, protože jejich životy skončili v jeden den na popravišti pankrácké věznice.
Začátky politické aktivity
Již ve svých studentských letech se stává přesvědčeným marxistou. A je odhodlán bojovat za práva pracujících jak přímou akcí, tak hrotem pera, které, jak se ukázalo, bylo jeho nejmocnější zbraní.
Roku 1923 vstupuje do nově zformované KSČ. Jeho aktivita ležela hlavně v Komunistické studentské frakci (KoStuFra), kterou dokonce vedl (1926-27), spolu se Sekaninou. Od poloviny 20. let se věnuje žurnalistické činnosti v marxistickém hnutí, kde debutuje v časopisu Avantgarda (1926).
Tou dobou začíná jeho příběh, jakožto marxistického novináře a roku 1929 začíná publikovat v Rudém večerníku a též v Dělnické rovnosti.
Poznává se s Juliem Fučíkem a Karlem Konrádem a spolu se vypracují na redaktory Rudého práva a časopisu Tvorba.
Vynikal svou výjimečnou sečtělostí a vzděláním, které mu mohlo hodně druhů závidět.
V polovině 30. let se přidává k Surrealistické skupině, kterou zakládal jeho přítel Vítězslav Nezval. Svou trochou přispívá i do sborníku Surrealismus v diskusi.
Publikuje i svou práci Princip slasti a princip reality v umění, kde rozebírá úlohu feudálního výrobního způsobu v surrealismu.
Rebel Kalandra
Se začátkem stalinistických čistek a moskevských procesů se Kalandra stává pro velkou část KSČ vyvrhelem, zrádcem a padouchem. „Kdo si myslí, že je, že zpochybňuje velikost baťušky Stalina?!“ To muselo neustále ležet v hlavách jeho stalinistických kritiků.
Pro své názory a aktivity je z KSČ vyloučen (1936). Za svou snahu o konstruktivní kritiku moskevských procesů je „odměněn“ vyloučením ze všech tiskovin blízkých KSČ.
Svá stanoviska k procesům zveřejňuje ve stati Odhalené tajemství moskevského procesu.
Po ukončení působení v těchto tiskovinách se stává redaktorem Světozoru a Encyklopedie aktualit.
Roku 1932 píše významnou práci pro protiválečné hnutí Zapovězená Ženeva, kde se zabývá mezinárodním protiválečným kongresem.
Ve svém díle – Znamení Lipan se pokouší marxisticky zhodnotit úlohu husitského revolučního hnutí. Do té doby nevídaně zdařilá analýza.
Dále se jako první kriticky ozývá vůči útokům na Marxe a Engelse, kteří byli ústy nacionalistické propagandy označování za „proti-slovanské“. Kalandra tyto pomluvy bez milosti strhá salvami faktů a přesvědčivých argumentů.
Co je pro nás důležitější, roku 1937 jasně deklaruje své pozice v listu komunistické opozice Proletář. Tam se jasně pozitivně vyjadřuje o úloze Levé opozice v marxistickém hnutí.
Válka a poválečné období
Hned při prvních vlnách zatýkání za protektorátu je poslán do koncentračního tábora, těch projde hned několik (Sachsenhausen a Ravensbrück). Při razii je v jeho bytě gestapem zabaveno i jeho veledílo, které po válce přepisuje a publikuje – České pohanství.
S koncem války se Kalandra vrací do Prahy. Věnuje se hlavně vědecké práci, ale je stále aktivní i v širších levicových tiskovinách, jako ve Slovu pracujících. Publikuje i velmi zajímavou práci Socialismus a antisemitismus.
Jeho zdraví je však podlomené mizernou výživou v koncentračních táborech a příbuzní ho popsali jako „kost a kůži“.
Konec hrdiny
Dostává nabídku stát se lektorem ve Slovenské akademii věd. Pracuje i na svém nedokončeném vědecko – analytickém díle Skutečnost snu.
Ale téhož roku je zatčen a za jeho kontakty se zbytky 4. Internacionály je odsouzen k trestu smrti. Ani hrozba smrti, které čelil již za války v koncentračních táborech, mu však nevzala jeho smysl pro ironii a kritiku a při procesu dokázal několikrát prokurátorům a soudcům vyrazit dech svou obhajobou. Jeho svědectví jsou získávána brutálním bitím a psychickým nátlakem, strachem o příbuzné a kamarády, je to vidět i na záznamech a fotografiích z procesu.
Za jeho propuštění se přimlouvá Albert Einstein, Breton i nositel Nobelovy ceny za literaturu, Albert Caus. Jeho osud to však nezmění a 27. června 1950 je stalinistickými katany zavražděn.
Až roku 1968 je jeho rozsudek zrušen, plné rehabilitaci dochází Kalandra až dlouho po své smrti – 1990. Spíše plivnutím na jeho odkaz je „ocenění“ dané mu Václavem Havlem roku 1991.
Po převratu roku 1989 je nevybíravě zneužit antikomunistickou propagandou. A ač sám marxistou, je využit jakožto „mučedník vzdorující komunistickému režimu“.
Jak hanebné je toto označení vůči jeho památce revolučního marxisty! Z uznávaného marxistického vědce a žurnalisty loutkou antikomunistické propagandy…
Je proto naší povinností přinést třídně objektivnější zprávu o jeho díle, životu a revolučním odkazu.
Je nutné sdělit lidem v naší společnosti, kdo Kalandra skutečně byl a za co bojoval. Pamatujme si tedy Záviše jako marxistu, spisovatele, vědce a věčného rebela.