Publikace britského marxistického teoretika Teda Granta pojednávající o taktice entrismu v politických organizacích. Napsáno v roce 1959, jakožto interní pamflet.
Je nutné na různých stupních vývoje – znovu prověřit a znovu analyzovat principy, zásady a taktiky hnutí. Je to dobré pro nové kádry, stejnak i pro konsolidování a osvěžení názorů starších kádrů. Ve světle nedávných událostí (Newsletter Industrial Conference, zformování Socialist Labour League) a jelikož je v současné době v Labour Party relativní klid – zdá se být vhodný čas na přehodnocení přístupu k naší práci v Británii.
Pro různé odpadlické sektářské skupiny na okraji (nebo mimo) Čtvrtou Internacionálu (Workers League, Socialist Workers Federation a další bezvýznamné skupinky) je problém velmi prostý: sociální demokracie a stalinisté zradili dělnickou třídu a tak musíme zformovat nezávislou dělnickou stranu. Pro ně je nezávislost revoluční strany klíčovou a je naprosto jedno, jestli revoluční strana má dva, nebo dva miliony členů.
Neberou v úvahu vývoj dělnické třídy, který determinuje taktiku, když se držíme marxistických zásad. Bez flexibilní taktiky není možné získat síly, které bude předcházet založení revoluční strany.
Naneštěstí, hnutí se nevyvíjí tak přímočaře. Pokud ano, tak by stačilo někde na rohu ulice, nebo v parku říct, že je nutné založit revoluční stranu. SPGB (Socialistická strana Velké Británie) už 50 let proklamuje, že je socialismus nadřazený kapitalismu, ale s naprosto lichými výsledky.
Musíme pozorovat a analyzovat dělnickou třídu a hnutí pracujících. Musíme porozumět vývoji hnutí pracujících a jeho historickému vývoji, tomu, jak je určeno vědomí objektivními podmínkami, to je velmi důležitý faktor při vývoji. Jak překonat slabiny a izolaci hnutí, bez toho, že bychom porušili základní zásady našeho hnutí – to je základní úkol naší epochy.
Běda! Hnutí pracujících se málo kdy pohybuje přímočaře. Kdyby ano, tak už jsme kapitalismus svrhli před desítkami let! Zrazení revoluce sociální demokracií v letech 1914-20 vedlo k založení Komunistické Internacionály, jakožto ústředního orgánu světové revoluce. Degenerace revoluce a následná zrada ze strany stalinismu měla za následek naprostou dezorientaci proletariátu.
Ovšem – je jedna otázka pro kádry revoluční strany porozumět úloze stalinismu a reformismu. A je to jinou otázkou pro masy. Dokonce i pro pokročilé aktivní členy je to naprosto něco jiného, pokud se učí pouze ze zkušeností.
Vítězství Hitlera a neúspěch KI (Komunistické Internacionály) v tom, aby se poučila z událostí a chyb. To znamenalo definitivní konec KI, jakožto prostředku svržení kapitalismu a začátku nové společnosti.
To vedlo Levou Opozici, aby volala po vzniku nových revolučních stran a nové internacionály. Ani Labour Party, ani komunistická strana nemohou sloužit potřebám socialistické revoluce. Ale je to dlouhá cesta od požadavku založení nové revoluční strany – ke skutečnému založení takové strany na masové bázi.
Historicky – marxistické hnutí bylo vrženo zpět. Je naprosto izolované od hlavního dění v rámci hnutí pracujících.
A za těchto podmínek předložil Trocký otázku enterismu. Je důležité zmínit, že tato otázka byla prvně položena v otázkách práce v Británii. A může též určit další perspektivy vývoje mezinárodního hnutí celkově.
Zde můžeme pouze hrubě nastínit historii entrismu v Británii. Vypořádáme se zde pouze s těmi nejdůležitějšími aspekty, které jsou klíčové pro vyjasnění diskuze.
Otázka byla prvně položena v souvislosti s prací v Independent Labour Party.
Labouristická vláda z let 1929-31 a světové události – horror v podobě nástupu fašismu v Německu, ekonomická krize, toto vše naprosto otřáslo vírou v reformismus v mnoha částech hnutí pracujících. Opozice vůči vládě MacDonalanda a její politice ústupu a poraženectví (v Labour Party) vykrystalizovala v podobě ILP (Independent Labour Party).
ILP se odtrhla od Labour Party (z nesprávných důvodů, v nesprávný čas a bez mobilizace členstva). To znamenalo, že desetitisíce dělníků, kteří se organizovali pod praporem ILP se pomalu odklání od reformismu a směřují k marxismu. V tuto chvíli byly ideje ILP smíšené; napůl revoluční, napůl reformistické. Dělníci mohli být získáni na stranu revolučního programu, absorbování stalinistickým dogmatismem, vrátit se zpět k reformismu, nebo upadnout do naprosté apatie a neaktivity. Tento problém byl velmi komplexní.
V roce 1932 byli trockisté v Británii vyloučeni z komunistické strany, kvůli jejich požadavku na zformování jednotné fronty proti fašismu se socialisty Německu a Británii. Začali vydávat vlastní noviny (každý měsíc). Ale stejně zůstali naprosto izolovaní od zbytku hnutí pracujících. Za těchto podmínek Trocký navrhl, že práce britských soudruhů může přinést nejvíce ovoce, když by se začalo pracovat s dělníky z ILP, kteří se posouvali tou dobou doleva.
Bohužel, ti nejzkušenější soudruzi tomuto oponovali a trvali na nezávislé organizaci (ne na moc dlouho, jejich organizace se brzy rozpadla na atomy). Brzy vstoupili do Labour Party. Jen ti nejmladší a málo zkušení soudruzi se přidali k ILP. Dosáhlo se velmi skromných výsledků. A ILP brzy přestala hrát důležitou roli v politice, jelikož se rozpadala zevnitř a její vedení bylo naprosto zmatené a neschopné.
V roce 1935 se začalo hnutí zotavovat z debaklu v roce 1931. A s tím, jak ILP přestávala být relevantní silou a výhledem na pouze chabé zisky (jestli ne přímo ztráty), navrhl Trocký, že by se soudruzi mohli (v tomto stagnujícím prostředí) přidat k Labour Party. Úspěch LP (Labour Party) ve volbách do místních zastupitelstev, stávky a možnost občanské války (která se zdála být blízko) – to vše se odráželo v řadách labouristů tím, že se členská základna začínala zajímat o revoluční ideje. Ale členové nebudou naslouchat nějaké titěrné organizaci na okraji hnutí. Problém budování revoluční tendence byl problémem penetrace mainstreamového hnutí pracujících. Zvláště se jednalo o zaujetí politicky uvědomělých členů LP. LP reprezentovala hlavní proudy v odborářském hnutí a dalších angažovaných dělníků, kteří byli na různé úrovni politického uvědomění. Jediná možnost, jak nezazdít práci soudruhů leží v práci v masovém hnutí. Musíme se naučit vyjádřit revoluční požadavky jazykem pracujících, důkladně bojovat s reformismem krok za krokem, ale neopustit naše revoluční myšlenky a perspektivy!
Soudruh Trocký navrhl ukončit činnost v ILP a začít působit v řadách labouristů.
Historie ukázala, že v tomto období byla tato taktika správná.
Dělnická třída nepřichází k revolučním závěrům lehce. Zažité smyčky v přemýšlení, tradice, výjimečné potíže, které zapříčinila transformace socialistických a komunistických organizací v překážky na revoluční cestě. To vše byly ohromné překážky pro vybudování masového marxistického hnutí.
Celá historie ukazuje, že prvním stupněm revolučního vývoje je transformace mas. Transformace v masové organizace, které mají hledat řešení konkrétních problémů, které před lidmi stojí. Zejména je důležitá mládež, která se politicky angažuje poprvé. V mnohých zemích se toto potvrdilo. V Německu, i přes fakt, že spartakovci reprezentovali desetitisíce revolučních pracujících, kteří byli zoceleni svým bojem proti 1. světové válce a přes fakt, že vedení sociálních demokratů zradilo pracující svou podporou pro válku a postavilo se proti revoluci v roce 1918, byli to ti druzí, ke kterým se dělníci po vypuknutí revoluce přidali. Vyžádalo si to roky revolučních a kontrarevolučních bojů (a omylů vedení), než se komunistická strana stala masovou.
Každé revoluční vzedmutí v Evropě v posledních padesáti letech tuto teorii potvrzuje. S tak malými silami, které jsme schopni v Británii zmobilizovat – bylo by naprosto směšné předpokládat jiný vývoj. I kdybychom měli dostatečné zdroje a byli nezávislou silou – bylo by nutné počítat s tímto vývojem. O to víc se současnými problémy a navíc jsme pouze malá skupinka. Naším současným úkolem je proměnit tuto malou skupinu v integrovanou skupinu, která bude zakořeněná v masovém hnutí a následně zformovat kádrovou organizaci, následně širší skupinu, která bude schopna masovou organizaci a bude moci reálně ovlivňovat směřování hnutí, jakožto celku. Jak to udělat? To je hlavní otázka, před kterou v současnosti stojíme.
Když se vrátíme k historické otázce enterismu. V letech 1936-39 byla tato otázka postavená kvůli situaci v Británii. Není naším záměrem se zde vyrovnávat s rozdíly, které byly tou dobou v hnutí. To už je čistě historická otázka. Ale začátek války v roce 1939 dal vývoji naprosto jiný směr.
A zde nám otázka taktiky, jakožto taktiky, nikoliv jednou-a-provždy fetiše, ukazuje svou skutečnou důležitost. LP a odborářští bossové vstoupili do koalice s kapitalisty a ještě později se přidali i k vládě, kterou vedl Churchill. Organizace labouristů začali stagnovat a přestávali být aktivní. Mládež labouristů byla v armádě. A po vstupu SSSR do války se komunisté stali těmi nejzavilejšími stávkokazi. Toto dalo nevídané možnosti nezávislé práci. Největší úspěchy trockismu byly právě touto dobou. WIL (Workers International League – organizace, jež založil Ted Grant a několik dalších soudruhů), která tvořila hlavní část Revoluční komunistické strany, při sjednocení trockistických skupin v Británii (1944), změnila na začátku války svou taktiku – na základě objektivních okolností a zkušeností. Z různých militantů ve výrobě a odborech se začala tvořit nová avantgarda (nebo aspoň její počátky). Ale i na vrcholu aktivit RCP se neustále debatovalo o otázce problematiky enterismu a možnosti vstupu revolučních sil do řad LP. V diskuzi se vysvětlilo, že pokud se vytvoří malá strana, která bude mít několik tisíc členů, tak to stále nebude stačit na problémy, které před nás historie pokládá. Pokud by mělo povstat několik desítek tisíc levicových členů LP, za příhodných podmínek, pokud by nebylo jiné možnosti – vstoupit a ovlivnit tyto členy, aby začali směřovat k revolučním myšlenkám. Ač tou dobou, samozřejmě, se hlavní snaha vynakládala na budování nezávislé strany.
Události ve světovém měřítku však směřovaly jinam, než mohli předváleční trockisté předvídat. Stalinismus v Rusku a ve východních částech Evropy vyšel posilněný. Stejně tomu bylo se stalinismem a reformismem v západní části Evropy. Toto posílení bylo dáno celou řadou faktorů.
V Británii to bylo reflektováno vítězstvím labouristické vlády. Nástup k moci za poválečného boomu (který způsobila samotná válka) dal naprosto jiné podmínky labouristické vládě, oproti té z roku 1929. Vládnoucí třída ztratila svou sebejistotu, jakožto důsledek změněného postavení Británie po válce, co se týče mezinárodního pole. Nominálně byla Británie na vítězné straně, ale výsledkem pro ni byly samé ztráty. Základní průmysl byl ponechán rozkladnému procesu, zastarale vybaven, naprosto bez zdrojů a napospas svévoli kapitálu. Aby mohla Británie efektivně konkurovat na světovém trhu, potřebovala: levné uhlí, dopravu, ocel, elektřinu, atd. Soukromí sektor by ani nebyl ochoten investovat tak ohromné sumy, aby tyto průmyslová odvětví zachránil. Proto byl odpor vůči znárodnění, tak malý, co se týče kapitalistů. Revoluční vlna se rozlila po celé Asii, včetně v Indii.
Vládnoucí třída poznala, že je nemožné udržet si přímou nadvládu nad Asii, bez dlouhé a krvavé války, kterou si Británie už nemohla dovolit. Ale dokáží si udržet moc tím, že přenechají část moci indickým, barmským a cejlonským kapitalistům. S ohromnými výdělky, které měly velké podniky, na základě rozšířené ekonomické aktivity – bylo možné dát pracujícím různé benefity a ústupky. Na tomto základě mohli labouristé za své vlády dělat různé reformy, například National Health (veřejné zdravotnictví). Půjčky a americký Marshallův plán také mají nemalý podíl na rozvoji. Americký kapitalismus neměl jinou možnost, než podpořit britskou vládu labouristů. Ale fakt, že labouristé vykonávají svůj program a to hlavně díky přesčasům, ženské práci a chronickému hladu prodavačského trhu po pracovní síle. V porovnání s předválečnými podmínkami se život zlepšil, primárně – mizela nezaměstnanost, to vše ovšem znamenalo posílení iluzí v reformismus. Podmínky byly naprosto opačné, než za doby vlády labouristů za poslední krize.
Za takových podmínek tenduje revoluční tendence k tomu se stát izolovanou. Není čas, ani místo, abychom se zde vypořádávali s chybami v analýze a taktice RKP a hnutí tehdejší doby obecně. Ale historické události říkají jasně jednu věc: podmínky pro vstup do LP, jak je v minulosti popsal Trocký – se na tento vývoj nevztahují.
Tyto podmínky můžeme shrnout takto:
Před revoluční, nebo revoluční situace.
Dozrávání podmínek v sociální demokracii.
Vývoj levého křídla.
Možnost rychlé krystalizace revoluční tendence.
Žádná z těchto podmínek nebyla splněna. Healysté v RCP tuto otázku vznesli jako první. Jejich stanovisko bylo mylné. Roku 1950 v dokumentu ke svému kongresu vysvětlovali, že se v průběhu jediného roku rozhodne o vládě socialismu, nebo naopak fašismu – nebudou se již konat žádné všeobecné volby atd. Tato perspektiva vzešla z naprostého nepochopení situace.
Jakmile se RCP rozpustila a všechny trockistické síly se ocitly v LP, otázka podoby a perspektivy práce ve straně se nicméně stala klíčovou. Je nutno pochopit, že my sami nemáme dost sil k tomu, abychom utvořili levé křídlo masových proporcí. Naším úkolem je získat si nejpokrokovější stranické elementy a vychovat si uvnitř strany vlastní kádry. Zároveň musíme na základě vlastní práce a politického stanoviska získat pozice v místních organizacích LP, v obvodech, GMC atd. Toto budou přípravné práce předcházející rozhodujícímu úkolu. Pokud bychom se ovšem mezitím vydávali za levé reformisty, skončilo by to katastrofou. Veškerá podobná healyistická dobrodružství dopadla neslavně. Pravdou je, že Trockého podmínky vstupu dosud nebyly naplněny; bylo by však vrcholným bláznovstvím opustit po desetiletém a delším úsilí práci v LP, a vrhnout se do nezávislých dobrodružství. Podmínky ostatně nejsou příznivé ani pro nezávislou práci. Ať už by nám nezávislost v minulosti bývala mohla přinést cokoliv, v bezprostřední budoucnosti od ní žádné zvláštní zisky očekávat nelze. Žádný případný zisk by se totiž nemohl rovnat budoucím možnostem, které se nabízejí uvnitř LP. Přednostní důraz na samostatnou práci by přitom právě tyto možnosti umenšoval. Čekaly by nás tedy nejhorší nevýhody obou taktik. Při kvasu uvnitř LP by nebylo snadné znovu do ní vstoupit; TH by měl v ruce seznam všech význačných trockistů. Vyklidit pole právě ve chvíli, kdy vzniká příležitost ke skutečně plodné práci, by každopádně bylo „pozoruhodným výkonem“ (vždyť objektivně stojíme na prahu národního i mezinárodního přerodu, který na LB bude mít obrovský dopad). Trocký vysvětluje, že při přípravě ke vstupu je třeba vyslat lidi, kteří vycítí a vysondují možnosti atd. Naším úkolem je nyní příprava na nadcházející období. Pokud bychom teď byli nezávislou organizací, připravovali bychom se ke vstupu. Rozhodně bychom se nestáhli, naopak – vysílali bychom další a další síly, aby nám připravily pole. Naši lidé by nás byli schopni informovat o situaci uvnitř strany, a při první známce nepokoje bychom do ní vstoupili. Za těchto okolností by bylo vrcholným bláznovstvím a ultralevičáckou nezodpovědností, kdybychom se pustili do vlastního dobrodružství: dobrodružství, které by napomohlo snaze TH ujařmit levé křídlo. Z dlouhodobého hlediska bychom tím nic nezískali, pouze bychom poškodili výsledky práce v LP.
Navíc bychom těmito neustálými přemety mátli a demoralizovali své členstvo. Ať už se na věc díváme z jakéhokoliv úhlu a ať už se nacházíme v jakékoliv situaci, nemůžeme pracovat bez porozumění perspektivám. Pokud se o to pokusíme, bude se naše práce řídit čistě zkušeností a bude tak jen řadou křečovitých skoků z místa na místo, jako tomu bylo v případě healystů. Taková tendence by nás vydala na milost každé epizodické krizi a každému zvratu událostí. Byli bychom zmítáni chvilkovými příznivými či nepříznivými větry, místo abychom každodenní události brali v potaz a vysvětlovali členstvu jejich význam, ale také je zasadili do širších perspektiv hnutí. Právě nepochopení entristické taktiky a její aplikace vyústilo v novou taktiku healystů. Jejich snaha selže.
V přípravném období, které stále trvá, je naším úkolem trpělivě se snažit získat jednotlivce, možná i malé skupiny, ale určitě ne budovat masové hnutí, což je v této chvíli nemožné. Nemůžeme překročit vlastní stín. Musíme vybudovat tendenci uvnitř LP.
Oportunismus je jen druhou stránkou avanturismu. Vychází buď z chybného hodnocení objektivních podmínek, nebo z poddání se bezprostředním okolnostem. Proto je bez pevného teoretického základu a kolektivní kontroly hnutí snadné dopustit se jedné nebo druhé z těchto chyb – od oportunistické taktiky LP a TU (sklon ETU a jiných odborů volit zástupce za účelem obsazení pozic, aniž by byla jasně zformována revoluční platforma, a handlovat s řadou pochybných elementů). Jelikož si healysté spálili prsty, je pochopitelné, že se utíkají k ultralevičáctví. Oficiálním důvodem k odmítnutí jakýchkoliv snah o sjednocení s RSL bylo, že RSL sice byla ochotna k určité revoluční práci, tato práce se však soustředila na LP. Takže tu máme pošetilou taktiku southbankské stávky, hysterické a nesmyslné členské výbory (kterými se zabývá prohlášení v Newsletter of Industrial Conference), které přijímají všechny obory a sekce pracujících. Nepovedlo se přilákat víc než hrstku militantů, podařilo se však ohrozit budoucnost práce v LP.
V případě healystů jde avanturismus ruku v ruce s oportunismem: podpora rozdělení přístavních dělníků v Liverpoolu, které mělo tak katastrofální následky, s oportunistickou taktikou uplatňovanou v ETU.
Labouristická byrokracie v průběhu čtvrtstoletí střádala zkušenosti v zápase proti entristické a frakční práci CP. Během tohoto boje vyvinula účinnou mašinerii bránící infiltraci. K tomu musíme přičíst dekádu zkušeností s bojem proti trockismu ve straně. To klade celkem značné překážky organizaci na celonárodní úrovni. A to je důvod, proč byly healystické akce poslední doby tak nezodpovědné. Pokud se TH donedávna držel zpátky a připravoval jen akce proti jednotlivcům, pak to bylo proto, že se cítí bezpečně. Nyní, po kapitaluci bevanitů, se relativně bezpečně cítí i samotná byrokracie (bez ohledu na neefektivní skupinu Victory for Socialism). Voláním po mobilizaci členstva k protitorijské kampani před nadcházejícími volbami se snaží zadusit jakoukoliv opozici. V tomto může alespoň částečně a dočasně uspět. Líbivý pamflet o volebním programu zajistí podporu přinejmenším značné části členů. Žijí v naději, že po sestavení labouristické vlády se situace nepochybně zlepší.
A právě tehdy entristická práce nabyde nejvyššího významu. Vůbec poprvé se v nadcházejícím období otevře možnost dosáhnout důležitých zisků na celonárodní úrovni. Právě v této době přitom healysté prokázali svou zoufalou neschopnost. Ta je důsledkem chybného pohledu; viděli masové levé křídlo za každým incidentem, který se v LP v posledním desetiletí odehrál. Za současných okolností se zdá, že LP v příštích volbách zvítězí, přinejmenším pokud bude ekonomika dále stagnovat a a počet nezaměstnaných v zimě dosáhne okolo milionu. V labouristickém programu si každý najde to svoje, a Gaitskellovy demagogické projevy v tv i na shromážděních budou mít u řadových členů úspěch. Pokud LP ve volbách zvítězí, pracující jí vystaví účet. Pokrokové elementy uvnitř odborů a LP budou požadovat odpovídající kroky směrem k socialismu. Kapitalisté pak budou tlačit na vládu, a vedení LP se bude zmítat v problémech – s reformistickým programem na cucky. Politická perspektiva labouristické vlády pak bude odpovídat spíše té z roku 1929, než z roku 1945. Po období šoku a vyčkávání, zda budou sliby naplněny, budou požadavky pracujících sdružených v odborech a LP nabírat na síle a průraznosti. Masy dělnické třídy se učí jedině ze zkušenosti. To se vztahuje i na aktivnější a pokrokovější elementy – s výjimkou marxistického křídla, které se řídí teoretickými úvahami. Podstatná část rodícího se levého křídla se řídí praktickými ohledy, a bude hnutí hodnotit dle dosažených výsledků. Stane se však pozorným publikem, jakmile reformisté nenaplní očekávání.
Krize a zápas obrodí celé labouristické hnutí. Staří a vůči managementu úslužní předáci v továrnách, v nichž se v minulosti podařilo zajistit obstojné podmínky, budou vytlačeni a nahrazeni mladšími militanty; místní funkcionáři TU, kteří nebudou reflektovat nové naladění pracujících, budou odstraněni. Delegáti do GMC a městští zastupitelé LP za TU, kteří se dnes kvůli převažujícímu nezájmu odborových poboček vybírají prakticky sami, se tomuto naladění budou muset přizpůsobit, nebo budou odstraněni. Obvody a GMC budou novou vlnu reflektovat, vyvine se silná, do leva směřující opozice. Dělnická třída bude v každém případě bojovat, a rozvíjející se zápas obnoví a oživí hnutí; zejména mládež, od níž vzešla většina úspěchů uplynulého období, se zradikalizuje a začne se zajímat o alternativní levé křídlo. Za takových okolností se uvnitř LP zformuje silný levicově reformistický nebo dokonce centristický proud s masovou základnou – podobný tomu, který se v LP vyvinul během druhé labouristické vlády, kdy došlo k odvratu od reformismu. Pokud by tehdy bývalo existovalo marxistické křídlo nebo jen silná frakce pracující s tímto pohybem, mohly být položeny základy revoluční strany. Podobná příležitost nastane za nadcházejících podmínek. To je historickým ospravedlněním entristické politiky.
Zasáhneme do tohoto proudu a pokusíme se jej zúrodnit marxistickými myšlenkami. Pod tlakem událostí může rychle zmizet i konzervativní pohled britské dělnické třídy a labouristického hnutí, který je podmíněn vývojem posledních desetiletí. Pokrokové elementy budou ochotny naslouchat revolučním myšlenkám, které mohou ukázat cestu ze slepé uličky, do které se LP vinou svého vedení dostala. Této důležité vrstvě dělnické třídy bude připadat, že reformismus selhal.
V této souvislosti je zde poučení ze zkušeností poválečné doby. Pod vlivem ravoluční vlny, která se přehnala Itálií, došlo pod Nennim k pravo-levému rozštěpení SD. Bez reálné revoluční alternativy však bylo hnutí uchváceno stalinisty a stalo se jejich souputníkem. Podobné nebezpečí hrozí i v Británii, a to navzdory silné antistalinistické reakci na maďarské události. To, co zde lze považovat za levicové hnutí, je prodchnuto stalinistickými myšlenkami, zejména co se zahraniční politiky týče. Pokud uvnitř LP nedojde k aktivnímu odporu, mohou převlečení stalinisté a jejich souputníci vně strany získat nad hnutím kontrolu a znemožnit je. Jakýkoliv proud, který by oponoval levicovému reformismu a který by se pod tlakem událostí dokonce mohl odštěpit od LP, by se na druhou stranu nemohl dlouho držet při životě. Buď by přešel na revoluční pozici, nebo se vrátil k reformismu, nebo by se rychle rozpadl. V naší době není místo pro trvalé centristické formace. To je důvodem, proč nám nadcházející období nabízí příležitost k opravdu plodné entristické práci.
Tyto vyhlídky se zásadně nezmění, ani pokud kvůli neschopnosti labouristických vůdců nabídnout socialistickou (byť i jen reformistickou) alternativu toryjské politice, kvůli jejich chabé parlamentní opozici a kvůli neschopnosti doopravdy zmobilizovat pracující k tomu, aby se zbavili vlády, dojde k bezprecedentnímu vládnímu vítězství v trojích obecných volbách.
Dělnický boj bude probíhat mimo parlament, na poli průmyslu. Za takových okolností bude byrokracie LP a TU nucena směřovat doleva, a směřovat stranu – alespoň rétoricky – k socialistickému boji proti toryjské vládě. Vyburcovaní řadoví členové budou kritičtí. Za těchto bojových podmínek rychle vykrystalizuje levé křídlo. Toryjská vláda se – poté, co si otestuje odolnost pracujících – v určité fázi (v závislosti na ekonomické situaci a jakmile bude dělnický odpor hrozit opravdovou silou, zatímco vláda bude ztrácet podporu) pokusí zkrotit masy skrze labouristické hnutí. Tím bude mít v úmyslu vydláždit cestu reakci a drsnějším metodám. Na druhou stranu: pokud se toryové s dělnickou třídou rozhodnou zápolit, dělnická třída bude reagovat, a budou tedy reagovat i zastupitelé za LP. Řadoví členové budou kritizovat nedostatečnou bojovnost vedení; členstva se zmocní kvas, který vyústí ve vznik levého křídla, které dojde k revolucionářským závěrům.
V každém případě před sebou máme perspektivu, že zostřený třídní boj nalezne v labouristickém hnutí odezvu. Z této perspektivy je třeba vycházet.
Naše každodenní práce v pobočkách TU, LP a GMC musí odrážet tyto myšlenky. Byrokracie TH v současnosti spoléhá jen na úzký okruh svých členů. Na řadové členstvo měly svůj vliv zkušenosti uplynulé dekády. TH očekává odporu především od funkcionářů na plný úvazek a členů rady. Nespoléhá dokonce ani na všechny z nich. Celkem mnoho jich v různých místních pobočkách strany podporuje levici. V krizové situaci bude tato vrstva, jejíž obzor je spjat s rutinou řešení lokálních problémů, reagovat na nálady řadových členů. Břemeno byrokracie leží právě na této vrstvě, a Wilsonova zpráva, která mnohdy odděluje Trades Council od LP, rozděluje městské zastupitele za LP a klade větší důraz na Constituency Parties, snižuje specifický význam delegáta TU a zdůrazňuje význam mašinérie Constituency Party.
Strana potřebuje svěží vítr třídního boje, který nás zbaví všemožných stranických odstínů a žebříčků. Při své trpělivé každodenní práci v obvodech, GMC, Odborových radách a továrních výborech se musíme s důvěrou dívat do budoucnosti. Své perspektivy musíme v každé fázi vývoje nahlížet ve světle událostí za účelem kontroly, obnovení, úprav nebo rozšíření zíkladních prognóz, jak si bude situace žádat.
Jedno je jisté. Současný francouzský, evropský a do jisté míry i britský obrat do prava bude vystřídán mocným pohybem směrem do leva. Události, události, události LP otřesou do základů. LP a TU se stanou fóry revoluční diskuse. Atmosféra stagnace, která vládne LP i zemi, se změní.
V důsledku bevanitské zrady někteří na levici ztratili odvahu a mají sklon vystoupit ze strany. V nadcházejících časech budou nahrazeni tucty, stovkami, tisíci militantů. Zkušenost stávky nabízí cennou analogii. Každý militant, který se někdy zúčastnil stávky, zažil její oživující účinek na vědomí dělníků. Učí se dychtivě a rychle. V akci a diskusi se během dní a týdnů naučí tolik, že by jim to jinak trvalo léta.
Na celonárodní úrovni budou výsledky stejné, zejména za labouristické vlády; nelítostný tlak třídního boje bude nemilosrdně zkoušet všechny programy a perspektivy. Je krajně nepravděpodobné, že se ještě někdy přesně zopakují výjimečně příznivé podmínky, které vedly k rozkvětu reformismu v roce 1945.
Prací s řadovými členy LP za souběžné kritiky neadekvátního programu si v této fázi vývoje můžeme připravit pole ve svých působištích. Naše každodenní práce musí být nedílně spjata s našimi perspektivami.
Každý revolucionář ze všeho nejvíc potřebuje smysl pro proporce. Na jednu stranu musíme mít odpovídající smysl pro dějiny (bez toho jsme ztraceni), na druhou stranu musíme hledat most k budoucnosti, a brát přitom v potaz současnou ochablost. Co do sil i zdrojů jsme v současnosti extrémně slabí. To je prokletím našich časů. Na základech současných sil a úkolů musíme vybudovat každodenní perspektivu, aniž bychom podlehli reformistickému prostředí, které na nás v současné době tlačí.
Nezávislá teoretická práce na vzdělávání našich vlastních sil musí probíhat souběžně s prací v LP. Jedno je právě tak důležité jako druhé. Ani jedno z toho samo o sobě nepostačí, pokud máme splnit úlohu, kterou nám vytyčila historie.