Začátkem května rozvířil nezdravě stojaté vody českého odborářství konsolidační balíček vlády, který je přímým útokem na mnohá práva pracující třídy v této zemi. Podle výpočtu samotné ČMKOS po jeho přijetí běžná pracující rodina spolu s inflací ročně přijde o více než 100 000 korun českých, zatímco se extrémně bohatých kapitalistů v této zemi nedotkne téměř vůbec. Toto středulovské odbory nemohly nechat bez povšimnutí, a okamžitě se proti tomuto balíčku i způsobu jednání Fialovy vlády vymezily a vyhlásily stávkovou pohotovost. Středulovské vymezování se je sice doprovázeno celou řadou jeho velkohubých komentářů, ovšem rostoucí část pracujících v této zemi zajímá, jestli bude generální stávka, a tedy příležitost k otevřenému boji proti Fialově vládě a jeho miliardářským loutkovodičům. V tomto ohledu však vedení ČMKOS nelze důvěřovat, a jen organizovaný a nekompromisní tlak pracujících je může donutit k akci.
Důvody vládních škrtů
Abychom pochopili, jak jsme se dostali do této konfrontační situace, je třeba se nejdříve trochu ohlédnout do minulosti. Krize z roku 2008, která byla dosud největší kapitalistickou krizí vůbec, nebyla nikdy plně zažehnána. Míra investic od té doby ve většině kapitalistických zemí stagnuje, stejně jako hrubý domácí produkt, a profit se hledá čím dále tím více ve spekulacích, jako třeba s kryptoměnami, NFTs a podobnými věcmi, jejichž hodnotu určují pouze bláhové sny investorů.
Na druhou stranu však ještě donedávna neexistovala vyšší míra inflace, a tak centrální banky srážely k zemi úrokové sazby, a nakupovaly státní dluhy, aby udržely ekonomiku v chodu. Americký FED, evropská ECB a Banka Japonska tak v předvečer covidu držely dohromady 15 bilionů dolarů finančních aktiv, povětšinou ve formě státních dluhů. Tedy asi skoro pětkrát více než v roce 2008. Období od roku 2008 do roku 2020 tak bylo ve znamení extrémně narůstajících státních dluhů a faktického opuštění neoliberálně ekonomického přístupu.
Aby se však kapitalistická ekonomika nezhroutila, tak musí stát na železném zákonu hovořícím o tom, že dluhy se musí platit. A není třeba zmiňovat, že dluhy se nedávají k úhradě miliardářům, kteří od roku 2008 masivně navýšili svou kontrolu nad celou občanskou společností. Naopak je hovořeno o tom, jak jsou pracující marnotratní, nesoběstační a hloupí. Jak si stát představují jako Hurvínek válku. Jako instituci, která jim má zadarmo dávat věci. Ale kde na to mají ti miliardáři ovládající tento stát pořád brát? Už období let 2008-2020 bylo naplněno masivními škrty vůči pracujícím. Řekové vědí své.
Pandemie covidu-19, která udeřila v roce 2020 na tuto již tak nemocnou ekonomiku dále masivně prohloubila zadlužení států. Aby se vyhnuly deflaci a kolapsu svých ekonomik založených na soukromém profitu, investovaly státy další ohromné množství finančních prostředků na to, aby dotovaly zejména ztráty kapitalistů přímo z veřejných rozpočtů. V Česku tak bylo za dva roky 2020 a 2021 investováno státem v rámci covidových opatření 543 miliard korun.
Další ranou pro zejména evropské státní rozpočty byla energetická krize roku 2022, významně posílená sankcemi vůči Rusku. V rámci boje proti energetické krizi vyplatily státy Evropy do února roku 2023 v přepočtu až 19 bilionů českých korun, z čehož samotné Česko 218,3 miliard. Dalších 7,4 bilionů korun investovaly v přepočtu vlády střední a západní Evropy loni do zbrojení, přičemž letos česká vláda schválila „zákon o financování obrany“, který současnou i budoucí vlády zavazuje investovat minimálně 2% z HDP do české armády. Tento zákon byl přijat za podpory „opoziční“ ANO.
Tyto masivní investice finančních prostředků, které státy ve skutečnosti nevlastní nemohly vyústit při současné produktivitě v nic jiného, než v masivní inflaci, která na globální úrovni v roce 2022 narostla na 8,8%. Tato inflace zároveň spustila lavinu lží ze strany kapitalistů a jejich, tj. Fialovy vlády o tom, že za tuto inflaci ve skutečnosti můžou sami pracující a důchodci. Inflace je prý vysoká kvůli vysokým mzdám a důchodům, přičemž krádeže na důchodech a mzdách státních zaměstnanců jsou prezentovány demagogicky jako „rozumné hospodaření“ a někdy dokonce i jako pomoc mladým. Krádeže vlády na důchodech však mladým bezprostředně škodí nejen co se týče jejich budoucnosti, ale i současnosti, kdy kvůli vyššímu počtu starců na pracovním trhu mladí hůře shánějí práci, přičemž tato skutečnost tlačí celkově mzdy dolů. Peněz je přitom dost. Je jen otázka, kdo je má.
Vláda, která se před volbami honosila tím, jak bude spojovat společnost, zatímco jí Babiš rozděloval, nyní proti sobě demagogicky staví mladé proti starým, Prahu proti venkovu a také státní úředníky proti ostatním pracujícím, kdy před společností cíleně prezentuje státní úředníky jako darmožrouty, kteří by si v současné krizi jako první měli utahovat opasky. O šíření nenávisti vůči národnostem jako jsou Rusové ani nemluvě.
Růst reálných mezd v Česku
Jako marxisté však tvrdíme, že skutečný rozpor existuje mezi proletariátem a kapitalisty, které reprezentuje Fialova vláda. Proti těm je třeba bojovat, a čím dále tím více lidí si tuto skutečnost uvědomuje. Kapitalismus, v současnosti založený na dluzích, škrtech, cíleném přibržďování ekonomiky a inflaci se stal pro masy proletariátu zcela nepředvídatelný a neakceptovatelný, kdy je čím dále tím více lidem jasné, že aby si vůbec udrželi životní standart, tak za něj musí bojovat. Celkový pocit, že je něco s tímto systémem velmi špatně, a že je potřeba změna se stal všudypřítomným.
Komu věřit?
Horší je, že pro běžného pracujícího člověka není zcela zřetelné kde a jak za tyto svá práva a za změnu bojovat. Statisíce lidí navštěvující demonstrace Vrábelů a Rajchlů nechodí na tyto demonstrace proto, že by snad inklinovali k fašismu a krajní pravici, jak se nám někteří liberálové snaží namlouvat, ale proto, že tito pánové jsou v současnosti nejviditelnější, a zároveň se tváří nejvíce radikálně, kdy masy o radikální změnu stojí.
Oproti tomu ČSSD a KSČM tisícerekrát zradily důvěru pracujících a spolu se středulovskou byrokracií v čele ČMKOS jsou masám spíše pro smích. Pokud Středulovská byrokracie v minulosti omlouvala svou pasivitu údajnou neochotou pracujících bojovat, tak se nyní ohání „rozumností a racionalitou“ v kontrastu s protivládními demonstracemi. Jedním příkladem za všechny může být vyjádření předsedy Vysokoškolského odborového svazu Petra Baierla, který do médií v kontextu jarních protestů vysokoškolských profesorů v humanitních oborech s názvem „Hodina pravdy“ uvedl:
"Toto ale není protivládní demonstrace. Pedagogové vysokých škol jsou často voliči této vlády."
Kromě toho jen za poslední rok mohli lidé pozorovat Středulu coby čestného hosta na kongresu ODS, jak si podává ruku s Petrem Fialou, Středulu, který byl účasten loňského téměř půlročního ponižujícího vyjednávání za vyšší mzdy ve státní sféře, které byly odklepnuty až čistě náhodou v měsíci, kdy byly komunální volby, a růst nedosahoval ani zdaleka růstu inflace, a taktéž Středulu, coby prezidentského kandidáta, který těsně před volbami odstoupil ve prospěch provládní Danuše Nerudové, a to čirou náhodou asi měsíc poté, co mu na účtu přistálo pět milionů korun od miliardáře Benýška, politického kmotra ODS.
Nalezeno na Facebooku
Fialou akceptovaná rebélie
Tedy pokud se nyní Středula vzteká ohledně konsolidačního balíčku vlády, a tváří se, že připravuje radikální protiofenzívu, tak to nedělá proto, že by snad sám chtěl, ale protože zkrátka musí. Není zkrátka možné při takovémto útoku na práva pracujících sedět nečinně na zadku, pokud stovky tisíc odborářů posílají svému vedení 1% z čisté mzdy v podobě členských příspěvků, pokud Středula sám z těchto příspěvků bere asi trojnásobný plat vůči průměrné mzdě, a pokud se již tak některé odborové svazy bouří proti svému vedení a jeho pasivitě, jako třeba odbory Bosch na Vysočině, které jsou tam největší odborovou silou. Pokud by Středula nic nedělal, riskuje spolu s vládou nikým nekontrolovanou sociální explozi. Ti inteligentnější vládní představitelé tuto Středulovu situaci chápou, a dávají mu prostor aby nechal lidi vykřičet, a upustil z nich trochu páry. Ti hloupější, jako třeba senátorka Miroslava Němcová vyobrazují Středulu jako ruského agenta.
/Publikovala Socialistická Alternativa Budoucnost na svém FB
Ačkoliv nevidíme do zákulisí připravovaných akcí ze strany ČMKOS, tak to zatím minimálně mnohým komentujícím na Středulově Facebookovém profilu připadá, že se zatím daleko více mluví než koná. Od teatrálního ohlášení konsolidačního balíčku ze strany vlády uplynul více než měsíc, a zatím je zřejmé, že Středulovy akce nevyvolávají ve vládních představitelích prachžádný strach. To by si Stanjurovo Ministerstvo financí nedovolilo vymýšlet další vlnu škrtů namířenou proti státním zaměstnancům, která byla na přelomu května a června komentována médii.
Časová osa Středulova „boje“
Podívejme se na časovou osu odborářské aktivity v rámci diskuze o konsolidačním balíčku:
Dne 11.5. jsme mohli pozorovat Středulu, kterak se vzteká na tiskové konferenci ČMKOS, že je úsporný balíček sociálně nespravedlivý, a jak vláda nekomunikuje, kdy řekl i mnoho pravdivých skutečností, třeba jako že si v lednu vrcholní politici zvedli mzdy o 12,7%, kdy si poslanci a senátoři polepšili měsíčně o 11 600 korun, což u mnoha lidí tvoří polovinu jejich měsíční čisté mzdy.
O čtyři dny později, 15.5. Středulovská ČMKOS vyhlašuje stávkovou pohotovost, ke které se od té doby přidávají různé odborové svazy, ať už ve státním či v soukromém sektoru. Vnímáme sice jako pozitivum, pokud skutečně dochází k nějaké mobilizaci do boje za práva pracujících, a u samotných pracujících v rámci těchto různých svazů celá věc jistě způsobuje mnohá očekávání, nicméně vyhlášení stávkové pohotovosti a stávka jsou dvě diametrálně odlišné věci, kdy stávková pohotovost v praxi znamená pouze rozsvícení červené výstražné lampičky.
Po dalších čtyřech dnech, 19. května dala ČMKOS vládě „dva týdny aby zahájila seriózní jednání, aby se předešlo francouzskému scénáři“. Těžko říct co pro Středulu předejití francouzskému scénáři znamená. Ačkoliv francouzská odborářská byrokracie též drží hnutí tamních pracujících na uzdě, tak se ve Francii alespoň podařilo v minulých měsících mobilizovat masy proti důchodové reformě, a bylo přikročeno k řadě stávek, zejména v dopravě, ale i v petrochemickém průmyslu, a dalších sektorech. Ačkoliv se tedy nedá říct, že by hnutí francouzských pracujících momentálně vítězilo, tak alespoň zajisté vstoupilo do boje. Pokud by samotný boj pracujících byl něčím, čemu chce Středula předejít, potom by bylo zřejmé, že v čele ČMKOS nemá co dělat. To ostatně ale už dokázal svým prosazováním „sociálního smíru“, kdy boj za sociální smír je jen převlečené kapitulantství, sociální pacifismus a odborářské stávkokazectví.
Utekl necelý týden, který stačil vedení ČMKOS na to, aby 24.5. představilo „vlastní konsolidační balíček“, představující „lepší škrty“ než ty, které představila vláda. V této kritice fungování veřejných financí nechyběla kritika proti zrušení superhrubé mzdy, a naopak se v něm hovořilo třeba o problematice stínové ekonomiky a zaměstnávání na černo. Je sice pravdou, že při zaměstnávání „na černo“ stát přichází o peníze a neexistuje žádná právní ochrana pracujících. Ovšem též pravdou je, že na zaměstnávání „na černo“ je závislá velká část pracující populace, a to konkrétně ta, na kterou jsou v současné době uvaleny exekuce. Tedy pokud chce někdo bojovat za práva pracujících, tak nestačí jen bojovat proti šedé ekonomice, ale je třeba i skutečně v praxi a ne jen ve slovech bojovat za růst mezd na hodnotu, která bude předcházet pádu domácností do dluhových pastí, a bojovat za efektivní oddlužení domácností. Podle analýzy společnosti Deloitte bylo v roce 2021 7,5% obyvatel ČR v exekucích.
Dále 29.5. dostala vláda od ČMKOS otevřený dopis s připomínkami k vládnímu balíčku, a 30.5. byl ustanoven stávkový výbor. Dne 31. května poté přišli odboráři předat předsedovi petičního výboru poslanecké sněmovny Tomio Okamurovi petici proti odchodu do důchodu v 68 letech. Zde prosím čtenáře tohoto článku o připomenutí nějaké situace v novodobé české historii, kdy nějaká podobná petice něco zásadně v této společnosti změnila.
Osmého června jsme se od ČMKOS mohli dozvědět, že možná v září bude něco jako stávka zdravotníků, kdy se mají omezit neakutní operace, a nakonec 13.6. vstoupilo vedení ČMKOS do jednání s vládou – samozřejmě bez jakéhokoliv výsledku, s vidinou dalšího jednání v budoucnosti. Mezitím ČMKOS chystá různé malé protestní akce zejména v regionech, aby nechala pracující vykřičet.
/FB ČMKOS
Dne 13.6. přišlo vedení ČMKOS na neúspěšné jednání s vládou
Když si tedy shrneme práci odborů po vyhlášení konsolidačního balíčku vlády, dostaneme směsici vyhrožování, petic, výkřiků do tmy, a jednání, která bývají ve většině pro pracující v této zemi spíše ponižující událostí. Odborářská byrokracie se při těchto akcích nesnaží ani tak něco pro pracující vybojovat, jako spíš ukázat řadovým odborářům, že něco dělají, aby jí dále posílali peníze.
Vyžeňme středulismus z odborů!
To ale v žádném případě neznamená, že Marxistická alternativa brojí proti odborům, či snad vybízí pracující k tomu, aby odbory opouštěli. Každý kdo by toto tvrdil by se dopustil odporné lži. Marxistická Alternativa se účastnila odborářských protestů například za vyšší mzdy ve firmě Nexen v Žatci, odborářské demonstrace loni v říjnu, či také protestů řidičů společnosti Wolt, za spravedlivé odměňování kurýrů. Ale při každé této příležitosti jsme pracující při diskuzích s nimi upozorňovali dle našich možností na to, že se v odborech nachází trojský kůň v podobě středulovského vedení, a že není možné dosáhnout aktuálních bojových cílů pracujících společně s ním, ale pouze jemu navzdory.
/náš obrázek
Marxistická Alternativa se účastnila odborářských protestů například za vyšší mzdy ve firmě Nexen v Žatci
Marxistická Alternativa naopak tvrdí, že není možné stát opodál, ale že je třeba do odborů vstupovat, a bojovat v nich. Přinášet do nich svou bojovnost a oprávněnou nedůvěru vůči středulovskému vedení, která roste napříč pracující společností. Neschovávat si tuto bojovnost pro příležitosti neplodných demonstrací Rajchlů, Vrábelů a jim podobných. Není třeba vypalovat Tróju, ale je třeba odhalovat, koho si Trójané přitáhli v dřevěném koni do svého města.
Posuňme „francouzský scénář“ na revoluční úroveň!
Jak již bylo v článku vysvětleno – vyhlášená stávková pohotovost ze strany ČMKOS sice sama o sobě nic pro tento daný okamžik neznamená, ale vytvořila masové očekávání mnohých pracujících vůči svému vedení, kdy očekávají, že budou mít konečně možnost bojovat za svá práva. Středula a jeho byrokracie si tímto vyhlášením stávkové pohotovosti zahrávají s ohněm. Úkolem pro dnešní dobu je pro nás tento oheň rozdmýchávat, nestrašit „francouzskými scénáři“ ale docílit toho, aby se tento oheň dostal mimo kontrolu Středuly i Fialovy vlády. Jen takový oheň může ve skutečnosti tuto vládu a její agenty sežehnout na popel.
/ČT 24
Francouzský boj proti Macronově důchodové reformě
Je třeba se zbavit toho omylu, že stačí být pasivní, a Středula vše vybojuje za nás, a pokud ne, tak mu napíšeme nějaký hnusný komentář na Facebooku. To jestli bude v Česku vyhlášena generální stávka ve finále záleží na nás samotných. Na tom, jaký tlak jsme schopní jako pracující třída proti našim nepřátelům a jejich trojským koňům vyvinout.
Bez aktivity pracujících může současná stávková pohotovost dopadnout různými způsoby. Možná vláda hodí Středulovi nějaký drobeček, se kterým se spokojí a stávková pohotovost bude odvolána. Takto loni stačil k odvolání stávkové pohotovosti státních zaměstnanců pouhý fakt, že ministr práce a sociálních věcí Jurečka přislíbil odborům jednání. Nebo možná i dojde k nějaké symbolické stávce, pravděpodobně zejména státních zaměstnanců s prachmizerným výsledkem, která se nakonec dá pracujícím skrze škrty k úhradě.
/e15
Rovněž je třeba říci, že nestačí pouze jen svrhnout Fialovu vládu a rozvíjet neklid. Je třeba svrhnout celou vládu kapitalistů, kteří jsou skutečnými vladaři v pozadí této společnosti a Fialovu vládu si vydržují jako svůj výkonný výbor v boji proti pracujícím, a za organizovanou akumulaci svých zisků. Je třeba svrhnout je i jejich systém, a dosáhnout nové, socialistické společnosti postavené na racionálním plánu produkce, který by odstranil tržní anarchii, a poskytl by každému pracujícímu člověku možnost zajistit si důstojné živobytí, a rozvíjet se jako plnohodnotná lidská bytost, místo nekonečných hodin dřiny a utrhování si od úst pro cizí zisky.
Takový systém je možný. Není ale možný bez budování revoluční organizace, která by byla schopná koncentrovat revoluční zkušenost mas, a zajistit masám potřebné revoluční vedení. Proto budujeme Marxistickou Alternativu, jakožto revoluční socialistickou stranu.