Násilí na ženách v rámci kapitalistického systému zasahuje do všech sfér veřejného života. Zosobňuje nejčastější příčinu úmrtí žen ve věku mezi 15 a 44 lety, kdy tento důvod úmrtí dalece předčívá důvody jako jsou rakovina, války, malárie a dopravní nehody. Alespoň jedna ze tří žen na této planetě byla zároveň ve svém životě vystavena fyzickému či sexuálnímu násilí ze strany muže, kdy jen v samotné České republice se sexuální násilí týká 32% žen (1). Vůbec nejvíce alarmující je situace na českých vysokých školách, kde se s různými formami sexuálního obtěžování setkává až 78% studujících, z drtivé většiny žen. (2) Dne 25. Května navíc Česko obletěla zpráva vydaná nezávislými medii Deník N a A2larm, podle které někdejší teplický radní a až do konce května mladý poslanec za pravicově konzervativní TOP 09 Dominik Feri tuto statistiku rozhodně nevylepšuje, nýbrž že si své „získávání zájmu mladých o politiku“ doplňuje sexuálním násilím vůči nim v různých podobách, včetně znásilnění.
Společenské podřízení ženy není „přirozené“
Je to generální tajemnice italské komunistické strany Camilla Ravera, od které pochází slavný citát, podle kterého je marxistickým cílem osvobození ženy od muže, a osvobození obou od nadvlády kapitálu. Tento citát ve zkratce sumarizuje naší pozici coby marxistů, kdy soudíme, že v rámci existence kapitalistického systému nikdy nemůže dojít ke skutečnému osvobození žen.
Ženy ovšem v historii nebyly vždy v situaci společenského podřízení. Ve skutečnosti po drtivou většinu existence lidské společnosti měly výsadní společenské postavení, a to i v dobách, kdy se rozvíjely první formy rodiny. Prvobytně pospolná společnost byla po celou dobu založená na matrilinearitě, kdy byly v dobách existence skupinových manželství, ze kterých byly postupně vylučováni příbuzní, pouze matky bezpečně známy u dětí. Rodová politika se uplatňovala „po přeslici“. Tedy děti patřily matkám, nikoliv otcům, a automaticky byly zařazovány do matčiny rodové linie. Kromě výsadní pozice žen jako matek, nabývaly ženy společenské vážnosti i na základě jejich ekonomické užitečnosti v rámci kmene, kdy lov býval doménou mužů a sběr žen, kdy sběr byl pro samotný kmen více zásadní pro jeho přežití.
Doklad o výsadním společenském postavení žen v pravěké společnosti uvádí americký antropolog Lewis Henry Morgan ve svém díle Ancient society, kde citoval zápisky misionáře Ashura Wrighta, který strávil několik let mezi americkými Irokézy. Morgan sám se během svého života velmi zabýval fungováním společností amerických indiánů, kteří v 19. století stále žili na úrovni společnosti primitivního komunismu. Ze studia jejich způsobu života mohl následně Morgan ve svém díle vytvořit nárys fungování a rozvoje pravěkých a starověkých společenství, který následně posloužil jako významný zdroj i Friedrichu Engelsovi při jeho sepisování díla O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Citace Wrighta o Irokézech použitá Morganem i Engelsem zní následovně:
„Pokud jde o jejich rodinný systém, je pravděpodobné, že při obývání starých domků [komunistických domácností sestávajících z několika rodin] převládal jeden klan [gens], kde ženy přijímaly manžely z ostatních klanů [gentes]. .. Domu obvykle vládla ženská část ... Prostory byly společné; ale běda tomu nešťastnému manželovi nebo milenci, který z lenosti či neschopnosti selhával v tom, aby se podílel na zajišťování zdrojů pro domácnost. Bez ohledu na to, kolik dětí nebo věcí v domě může mít, může mu být kdykoli nařízeno, aby se sbalil a odešel; a po takovém rozkazu by pro něj nebylo moudré pokusit se neuposlechnout. Dům by pro něj představoval příliš horkou půdu; a proto v takové situaci musí ustoupit do svého vlastního klanu [gens]; nebo, jak se častěji dělo, jít a založit novou manželskou alianci v nějakém jiném. Ženy mezi klany [gentes] představovaly velkou moc, jako všude jinde. Neváhaly, když to vyžadovala situace, „srazit rohy“, jak se tomu pracovně říkalo, z hlavy náčelníka a poslat ho zpět do řad válečníků.“ (Překlad anglické citace)
Soukromé vlastnictví – kořen útlaku žen
Společenské podřízení ženy přišlo až s rozvojem soukromého vlastnictví, kdy byla žena situována do pozice pouhé pečovatelky o mužovu domácnost, kdy se muž stal vlastníkem půdy a vlastníkem dobytka, a chtěl si zajistit, aby toto vlastnictví přešlo na jeho vlastní potomstvo, což mělo za následek vynucení monogamie na ženě, a úpravu jejího společenského postavení do pozice pouhého nástroje plození dětí a péče o ně.
Tato monogamní forma rodiny se nadále rozvíjela po čas existence různých forem třídních společností. Je pravda, že kapitalismus v tomto ohledu zaznamenal v otázce práv žen pokrok, a to zejména v tom ohledu, že učinil ženu méně závislou na samotném muži tím, že jí proletarizoval. Že rozvoj obrovských fabrik v 19. století rozbil původní izolaci žen v domácnostech muže, a vtáhl je do víru továrního života. I na základě jejich organizace, a na základě rozvoje organizací pracujících ženy následně získaly možnost studovat, možnost zastávat práce a funkce, které dříve byly považovány za striktně mužské a rovněž i takové věci jako je volební právo a další. Každý větší zisk rovnoprávnosti pro pracující ženu byl přitom dosažen v jejich společném boji s pracujícími muži proti vládnoucí buržoazní třídě.
I přes pokroky, kterých bylo v rámci otázky společenského postavení žen v kapitalismu dosaženo, kapitalismus neustále vyžaduje existenci buržoazní monogamní formy rodiny, ve které je žena odsouzena k hodinám nucené práce v mužově domácnosti. Kapitalismus potřebuje neplacenou práci ženy v domácnosti s tím, jak zároveň potřebuje, aby někdo zaopatřoval a vychovával nové proletáře pro fabriky kapitalistů, aby ti mohli nadále pokračovat v akumulaci zisků z jejich práce.
Podřízené společenské postavení ženy ve společnosti tedy nadále existuje, a s ním existují i společenské představy o tom, že ženy patří do kuchyně, a nikoliv do významnějších společenských funkcí či na vysoké školy či jinam – z části také zkrátka proto, že za poslední tisícovky let skutečně ženy k takovýmto věcem neměly přístup. S tím zároveň v rámci existence buržoazní formy monogamní rodiny existuje představa o tom, že by muž měl kontrolovat a ovládat ženu, což samo o sobě vytváří materiální předpoklad k domácímu i sexuálnímu násilí.
Když kostlivci vylézají ze skříní
Marxistu proto nemůže příliš překvapit, pokud představitel současného kapitalistického systému, a reprezentant buržoazní strany jako je TOP 09, uchovávající společenský status quo, a to i v otázce společenského osvobození žen od buržoazní formy rodiny smýšlí o ženách jako o pouhém nástroji svého vlastního potěšení. Pokud k nim přistupuje jako k póvlu. V rámci existence buržoazní formy rodiny je zcela přirozené smýšlení zahrnující samotnou komodifikaci osoby ženy, kdy se žena stává pouhou sexuálně činnou ozdobou luxusního automobilu buržoazního muže, případně nástrojem vylepšení jeho společenského postavení. Čím více jsou samotné soutěže „Miss“, než zvráceným soupeřením v tom, která žena lépe vyhovuje těmto buržoazním měřítkům?
Byli to čelní představitelé této strany, dokonce šlechtického původu, jako je Karel Schwarzenberg, kteří s tím, jak se kauza okolo Dominika Feriho rozvíjela, otevřeně a veřejně prohlašovali, že považují za zcela normální vnímání ženy jako takovéhoto nástroje. Schwarzenberg svými projevy k této kauze zcela flagrantně dokázal, že svou osobou reprezentuje tento zpátečnický, a jak správně uvedl, desítky tisíc let existující společenský pohled na ženu:
„Jsem proti násilí, ale kluci v jeho věku se už desetitisíce let snaží holky sbalit a dostat je do postele,“(…) „Nikdy jsem nic takového neslyšel, a co je prosím nevhodné chování? A co je sexuální obtěžování? Že 25letý kluk se snaží holku dostat do postele a opačně, bylo vždy považováno za normální. Tak prosím nebuďme pokrytci,“
-Karel Schwarzenberg
Jiní členové této strany jako bývalý poslanec Marek Ženíšek dokonce neváhali veřejně označit Dominika Feriho za „frajera“, zviditelňujíce skutečnost, že se vzdal v rámci této kauzy mandátu poslance. Ovšem jaká je to frajeřina znásilnit několik žen a poté, když se na to přijde, odstoupit? Stejně tak i premiér Babiš manipuluje se svými figurkami na politické šachovnici podle toho, jak je která ušpiněná od bláta, a jak je kterou třeba uklidit do ústraní. Ženíšek zcela jistě netleskal Romanu Prymulovi, když po skandálu s návštěvou restaurace na Vyšehradě opustil na Babišův rozkaz svůj úřad ministra zdravotnictví. Jak je potom možné tleskat Ferimu za to, že pod tlakem vlastní strany a volební koalice pod nánosem tohoto bahna odešel do ústraní?
Silikon vytékající z veřejných prohlášení
Nemůžeme tedy být ani příliš udivení snahou této strany násilnické aktivity Dominika Feriho, které jsou, jak uvádí autoři z Deníku N a Alarmu, „veřejným tajemstvím“, bagatelizovat či zakrývat, a to i z úst a klávesnice ženy-předsedkyně této strany Markéty Pekarové-Adamové, s její armádou PR marketérů vymýšlejících, co je kdy třeba k jakému tématu říci pro co největší politický zisk. Takové marketéry má ostatně k dispozici nejen ona, ale všechny buržoazní strany v rámci jejich způsobu vedení kampaně. Vystupování Pekarové Adamové jakožto reprezentantky a předsedkyně v této věci je zcela odvislé od toho, že samozřejmě musí pod tlakem veřejného mínění toto Feriho chování odsoudit. Musí se tvářit, že jí jeho kauza a chování velmi rmoutí, kdy zároveň jakoby mimochodem vyzdvihuje jeho předchozí politickou „píli“ v získávání mladých prvovoličů, a veřejně mu děkuje za jeho „rozhodnutí“ nekandidovat v nadcházejících volbách, kdy hovoří i o tom, že navzdory zcela zjevným důkazům a svědectvím až desítek různých dívek a žen jej stále ještě nezavrhuje a hovoří o potřebě lidem dávat druhou šanci. To v kontextu jedné z prokázaných predátorských komunikací Dominika Feriho, ve které dívce píše "Hele seš docela hezká, tak koukej za mnou dojet, já jsem línej.", vyznívá přinejmenším tragikomicky.
„Nezavrhuji lidi za to, že chybují. Chybovat je zkrátka lidské. A kdokoliv má už teď vynesen strašně rychlý soud, což mu neupírám, tak je potřeba mít na mysli, že každý člověk má právo na svou obhajobu, na svou nápravu. Myslím, že by bylo příliš snadné fungovat stylem pálení mostů. Měli bychom být schopni dávat lidem i druhou šanci.“
-Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru pro bulvární Blesk Zprávy, 1.6.2021
Vůbec nejzajímavější jsou přitom vyjádření straníků z TOP 09 z bezprostředního počátku celé kauzy, než byla vymyšlena marketingová strategie jak k celé kauze přistupovat, a než řada z nich jako Czernin, Pekarová Adamová a další začali svoje prvotní vyjádření upravovat a „uvádět na pravou míru“, jelikož tato prvotní vyjádření obsahují větší úroveň autenticity ohledně postojů jejich autorů. Pro celou řadu straníků TOP 09, jako třeba pro výše zmíněného šlechtice Tomáše Czernina celá kauza „zavání předvolebním bojem“. Zde není bez zajímavosti, že zatímco straníci TOP 09 prakticky jednotně vyzývali společnost ke slepé důvěře BIS, když přišla s ničím nepodloženým podezřením vůči Rusku skrze výbuch muničního skladu ve Vrběticích, tak nyní hovoří, kdy existují nezávislé svědecké výpovědi až desítek osob ohledně Feriho sexuálního násilí, které byly zveřejněny nezávislými medii, o možném předvolebním komplotu. Kromě jeho podporovatelů dokonce i sám Feri neváhal sklouznout k Babišovskému pláči nad „kampaní vedené proti jeho osobě“, když na svém instagramu bezprostředně po vydání článku na Alarmu uvedl:
„Jako politik musím počítat s osobními útoky a bohužel také s vedením kampaně, které není vždy fér. Nicméně já osobně jsem kampaň vedl vždy čestně a nehodlám na tom nic měnit.“
Jaký je to muž cti, onen Dominik Feri, na rozdíl od redaktorů Alarmu a Deníku N!
Za novou revoluční dobu velikánů a velikánek!
Jako marxisté pozorujeme okolo nás existenci společenského systému, který již dávno vyčerpal svůj přínos pro světovou společnost. Pozorujeme systém, ve kterém se nikoliv náhodou, a čím dále tím více dostávají do popředí existence celkově nesahající ani po kotníky velikánům, kteří stáli v dobách buržoazních revolucí u zrodu této společnosti, která překonala staleté tmářství společnosti feudální. Místo osobností jako byl Robespierre, Danton, nebo Benjamin Franklin zde máme v čele společnosti osoby jako jsou Trump, Babiš, Okamura, nebo třeba právě Dominik Feri. Když existující společenský řád hraje progresivní historickou úlohu – potom je v takovém období zapotřebí velikánů, kteří povedou společnost. Doba úpadku však naopak vyžaduje vládu společenské sedliny, a různých podprůměrných individuí, jak to epigramicky popsal sám Marx v jeho brožuře Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, když hodnotil vývoj Francouzské revoluce až do druhé poloviny 19. století. Nejinak tomu bylo i u socialistických revolucí, kdy jsme v dobách jejich rozpuku měli v čele tehdejší společnosti osobnosti jako byl Vladimír Lenin či Lev Trocký. Doba úpadku socialistických revolucí naopak vyžadovala vládu existencí jako byl Stalin nebo Milouš Jakeš.
Zároveň je pro nás zcela nemyslitelné, nedostatečné, neakceptovatelné, ale zároveň i nepřekvapující, chování straníků TOP 09 v rámci kauzy s Dominikem Ferim. Mezinárodní Marxistická Tendence (IMT) kterou tu v Česku a na Slovensku reprezentujeme si zakládá na strikním odmítání jakéhokoliv chování vůči ženám utvrzujícím je v jejich společenské degradaci. Pracující žena je hlavním spojencem pracujícího muže v boji proti patriarchátu i samotné existenci kapitalistického systému. Odmítáme, že útlak žen způsobuje na druhé straně „mužské privilegium“, jelikož společenská degradace žen celkově znemožňuje jejich efektivní zapojení do třídního boje, a tím i ztěžuje pozici pracujících mužů.
V naší organizaci by bylo zcela nemyslitelné při prokázání sexuálního násilí u jednoho ze členů jeho vyzvat pouze k dočasnému pozastavení členství v naší organizaci se slovy, že se snad jednou vrátí. Bylo by zcela nemyslitelné tolerovat prohlášení členů naší organizace v rámci podobné kauzy ohledně toho, jak je „přirozené snažit se dostat holku do postele“. Toto je něco, co u nás nestačí přejít vnitrostranickým hašteřením a zklamanými prohlášeními. Toto je něco, proti čemuž jako marxisté efektivně bojujeme, kdy naše internacionála má i své vlastní nástroje na to, aby se s takovýmito případnými situacemi vypořádala.
Samotná kauza s Dominikem Ferim je tedy němým svědectvím o vyčerpanosti kapitalistického systému. Je svědectvím o tom, že současné společenské postavení žen, které se zhoršuje s průběhem kapitalistické krize a utvrzuje pracující ženy v jejich domácím otroctví vyžaduje skutečný a organizovaný revoluční odpor. Ne náhodou jsou pracující ženy historicky velmi často iniciátorkami takovýchto revolučních situací, jako tomu bylo například v Ruské revoluci roku 1917, a ne náhodou jsou pracující ženy posledními, které při porážkách revolucí opouštějí bojiště. V takovýchto situacích mají zkrátka velmi k získání, a mnoho ke ztrátě. A stejně tak v podobném duchu i končí slavný Manifest Komunistické strany, tj. odstavcem:
„Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět.“
Proletáři obou pohlaví, sjednoťte se!
(1) Vládní dokument „Muži a násilí v České republice“, 2016
(2) Smetáčková, I., Pavlík, P. 2011. ‘Sexuální obtěžování na vysokých školách: teoretické vymezení, metodologický přístup a výzkumné výsledky.’,Sociologický časopis/Czech Sociological Review 47: 361–386.
Mirko H.