Občané pozor! Je tu další klauniáda za peníze daňových poplatníků, tentokrát z eurovolebního cirkusu. Ty stejné sbory perfektně nalíčených klaunů, které se po volbách snaží vytvořit dojem, že politika není občanova věc, nyní opět bubnují na poplach. S jejich předem připravenými a perfektně naučenými rolemi se nás opět snaží přesvědčit, že minimální ideové rozdíly mezi nimi jsou nade vši důležitost. A pokud nebudeme volit ten či onen soubor, tak nás buď ovládne Rusko, nebo bude válka. Jaké to krásné vyhlídky! Už jen pohled na kandidující subjekty a jejich historii naznačuje tragikomičnost celé záležitosti. Čest budiž snad už jen Miloši Zemanovi, který vyšší politiku již zřejmě nadobro opustil, a který neměl červený klaunský nos ani tak kvůli rolím, které by se snažil hrát, jako spíš z chlastu.
/Deník N
Chceme Evropskou unii zbořit, ne tvořit
Doufáme, že nám naši čtenáři prominou poněkud estrádní perex našeho článku, ovšem uznejte – Jsou snad volby v současnosti důstojným a demokratickým kláním různých sociálních vrstev a tříd populace, které by spolu soupeřily v seriozní politické diskuzi pomocí ideí, které by dokázaly lidem předkládat? Jistě nejsme sami, a ve skutečnosti takových lidí z pohledu dlouhodobých statistik přibývá, kteří v celém tomto klání vidí jen hloupou a trapnou frašku s pokryteckou maskou „svátku demokracie“. Ne náhodou třeba Europarlamentu podle loňské statistiky důvěřuje asi 36% občanů ČR, a poslední eurovolební účast v roce 2019 nedosáhla ani 29%. Ta se sice dost možná zvýší s tím, jak jsou v rámci kapitalistické krize obyčejní lidé čím dále tím více motivováni se o politiku zajímat, ovšem na důstojnosti obsahu to nepřidá.
Samy eurovolby jsou střetem eurohujerství s euroskepticismem, z nichž druhý pojem je dominující, a řada kandidujících subjektů se mu snaží až pateticky přizpůsobovat. Pro nás komunisty je v první řadě Evropská unie kapitalistickou institucí, sloužící zájmům evropského kapitálu. Naším cílem není dělat EU socialistickou, což ani nelze, ale rozbít jí, a nahradit internacionalistickou institucí proletariátu s cílem dosažení socialistické federalizace evropských zemí.
V současném kapitalismu by neměly jednotlivé evropské země na světovém geopolitickém kolbišti dostatečnou imperialistickou sílu bojovat za své zájmy, které naráží nejen na zájmy Ruska a Číny ale čím dále více i USA, a tak jsou nuceny se spojit. Je to však jednota velmi vratká, jak ukazuje zejména ekonomický rozpor mezi evropským severem a jihem. A pokud existuje v EU určitá větší úroveň občanských svobod než třeba v Rusku, tak to není proto, že by byli evropští kapitalisté „demokratičtější“, ale samotná míra občanských svobod je výsledkem třídního boje. Samo rovné volební právo nebylo historickým milodarem kapitalistů, ale pracující třída se za něj musela po dekády organizovat a bojovat – třeba v chartistickém hnutí v Británii.
"V současném kapitalismu by neměly jednotlivé evropské země na světovém geopolitickém kolbišti dostatečnou imperialistickou sílu bojovat za své zájmy, které naráží nejen na zájmy Ruska a Číny ale čím dále více i USA, a tak jsou nuceny se spojit." / Global Times
Krize kapitalismu znamená úpadek důvěry v buržoazní instituce
Pro úpadek společenských systémů je charakteristické, že si jejich oficiální autority a instituce vysluhují jen pohrdání. A to nejen od tříd porobených, ale i od tříd vládnoucích. Původně věhlasný římský senát se s postupem doby za císařství stal jen bandou patolízalů zcela podrobených císařům, kteří na senátory chtěli jako v případě Caliguly povýšit i své koně. Svoje pohrdání senátem se nebál vyjádřit ani císař Nero, který v prvním století při zahájení budování Korintského průplavu prohlásil „Nechť stavba přinese štěstí mě a lidu římskému“, čímž vědomě překroutil sousloví vyobrazené ve výsostném znaku Římské říše SPQR – Senatus Populusque Romanus = Senát a lid římský. Jiné to nebylo ani za úpadku feudalismu, kdy absolutistický vládce Francie Ludvík XIV. nahrazoval po staletí existující středověkou vládu generálních stavů které takřka neměly žádnou společenskou vážnost vládou centralizovaných ministerstev a nechával zatýkat každého, kdo se mu znelíbil, včetně významných ministrů, což bylo vyobrazeno v jeho údajném výroku „Stát jsem já“.
Kapitalismus se v tomto nijak neliší. Však jakou vážnost má třeba taková moderní kapitalistická instituce v podobě OSN, ze které si dělá legraci snad každý členský stát, v čele s Ruskem, Izraelem či USA? Rozvoj kapitalismu přinesl koncentraci kapitálu v monopolech a jeho globalizaci. Někomu to možná bude připadat nemarxistické, ovšem toto jsou ve skutečnosti progresivní rysy kapitalismu, které vytváří mohutné výrobní síly připravené k vyvlastnění proletariátem, narážející na bariéru výrobního způsobu, a které šíří tuto v budoucnu vyvlastňující třídu v podobě proletariátu do celého světa.
Jedno Euro rovná se jeden hlas
Ovšem situace, kdy je světový kapitál již dávno zralý na své vyvlastnění, ke kterému ale z různých důvodů na celosvětové úrovni dosud úspěšně nedochází, vytváří i množství patologických jevů. V kapitalismu kapitál někdo vlastní, a tím člověkem je kapitalista, který s mohutněním svého kapitálu nevyhnutelně získává i rostoucí politický vliv a sílící kontrolu nad společností, s jejími institucemi, včetně státu, který je už ze své podstaty ochráncem statutu quo pro vládnoucí třídu. Pokud je demokracií, že má jeden člověk jeden hlas, tak v kapitalismu je to o tom, že má jedno Euro jeden hlas.
Tito nejbohatší světoví kapitalisté zpravidla kontrolují politickou situaci v zemi a své domácí vlády. Minimálně disponují ke kontrole státu a vlád masivními prostředky, v jejichž opozici ovšem stojí rostoucí masy proletariátu a jejich nespokojenost. I tato nespokojenost, pokud je čistě živelná a nikoliv seriozně organizovaná – tedy pokud není uvědoměle komunistická – se však dá oligarchií ve většině případů kontrolovat. Nespokojenost mas je jako pára, která pokud nefunguje v pístu revoluční komunistické činnosti, nevyhnutelně vyprchává a rozptyluje se.
Tuto kontrolu kapitálu nad státem, společností, veřejným míněním a institucemi můžeme v současnosti vidět na mnoha příkladech, ať už se jedná o ignoraci evropských zákazů těžby v dole Turów v Polsku ze strany Polského státu pod kontrolou domácího kapitálu, snahu znemožnit Trumpovi politické působení z důvodu obtížnosti jeho kontroly kapitálem, ale i třeba o atentát na Roberta Fica na Slovensku. Nemusíme být fandové Fica abychom viděli, že zatímco Fico ještě ani pořádně nedosedl do svého premiérského křesla, tak už mu domácí i zahraniční kapitál vytvářel politicky nesnesitelné prostředí, ve kterém došlo až k fyzickému útoku na jeho osobu.
Na Slovensku zkrátka i z důvodu všeobecného volebního práva nevyhráli v parlamentních volbách ty správné loutky, což kapitalisté nemíní akceptovat. Nikdy nepřipustí, že mají na atentátu na Fica svou nepřímou spoluzodpovědnost. A jakmile se situace trochu ustálí, budou pokračovat ve své kanonádě proti vládě SMERu. Mezitím se před veřejností budou pokoušet nacházet v minulosti atentátníka cokoliv, co by jim pomáhalo udržet si „čistý štít“, a ideálně dokázat, že za útokem stojí Rusko. Také za co špatného ve světě dnes Rusko a Putin nemohou, hm?
/prospect.org
Koho volí lepší lidé?
V Česku a na Slovensku je nad slunce jasné, kdo je ze strany oligarchie masám předsunut k volební podpoře. V Česku je to koalice SPOLU a na Slovensku aktuálně po diskreditaci OĹANa Progresivní Slovensko. Pokud volíte právě je, pak je vše v pořádku. Jste ti správní, hezcí, morálně nadřazení, vzdělaní a celkově kvalitnější lidé, co podporují svobodu a demokracii proti populismu, extrémismu, Rusku, komunismu, dezinformacím, a všemu dalšímu čeho se máte bát. Na každém kroku budete dostávat skrze sdělovací prostředky oligarchů nálepku „těch lepších“ oproti nesvéprávným, hrubým, zmanipulovaným, zkrachovalým, vesnickým a zlým „dezolátům“, a k tomu ještě formálně logické argumenty pro hájení politiky domácí buržoazie. „Ukrajina byla v roce 2022 napadena Ruskem – tedy je formálně logicky správné nasadit proti agresorovi všechny dostupné prostředky a zahnat jej zpět, a mezitím perzekuovat agenty ruského státu z mezinárodních sportovních soutěží atd.“ Co na tom, že se čím dále tím více ukazuje, že jsou tito vládní morální nadřazenci směsicí feťáků, násilníků, korupčníků, obhájců genocid, cizoložců a dalších?
Z hlediska demagogičnosti je v Rusku v podstatě úplně stejná situace. Lepší lidé volí Putina a Jednotné Rusko bránící svobodu, hodnoty, tradice a suverénnost země před morálními zkrachovalci, agresory a demagogy ze západu, jejichž agenty je třeba potírat. „Ukrajinský stát utlačoval ruské obyvatelstvo od roku 2014 bez ohledu na mezinárodní dohody – tedy je formálně logicky správné přijít našim krajanům na pomoc vojenským úderem proti fašismu.“ Jiná je však situace v tom ohledu, že kontrola ruských oligarchů nad státem do značné míry ustoupila bonapartistickému vládnutí Putina a státu samého.
Kapitalisté potřebují spolehlivou opozici
V Česku ale existuje pro oligarchii významný problém v tom ohledu, že pětikoalice je už příliš dlouho u moci, a navzdory její masivní podpoře z její strany její společenská podpora uvadá. Z toho plyne, že mají jednotlivé strany v rámci této koalice tváří v tvář úpadku své voličské podpory tendenci hrát si na svém písečku, a kolektivní zájmy kapitálu zanedbávat. Tak se dostal v nemilost zejména Vít Rakušan se svými Starosty, když velmi opatrně začal kritizovat působení Starostů ve vládě a rozjel kampaň na vlastní pěst v podobě veřejných debat „Bez cenzury“. Podobně nebezpečné protikoaliční tendence ale bují i u Pirátů či u KDU-ČSL. Tam sice dosud nepřekonaly nepřijatelnou mez jako u Starostů, ale představují existující nebezpečí pro přímou kontrolu oligarchů nad státem, kterou nyní disponují skrze své vládní pověřence.
Naštěstí však pro oligarchii neexistuje opozice, která by představovala vážnější nebezpečí pro její fundamentální kolektivní zájmy. Babiš je pro oligarchii nepohodlný pouze v tom ohledu, že podobně jako Trump neprozíravě nadřazuje své vlastní zájmy nad zájmy oligarchie jako celku. Tím se stává hůře ovladatelným, a může svými rozhodnutími hazardovat se statutem quo. Podobné je to u Okamurů, Rajchlů a dalších, kteří sice dosud nepředstavují tu nejvyšší oligarchii této země, ale velice rádi by se jí stali, kdy k dosažení tohoto cíle užívají metody ohrožující stabilitu moci oligarchie.
V globálu oligarchie potřebuje nějakou opozici, pokud chce dále živit iluzi buržoazní demokracie, která bývá pro její vládnutí nejvhodnější. A Babiš s Okamurou jsou pro tento účel téměř ideální. Vlastně takřka jediný důvod, proč jinak diskreditovaná vládnoucí koalice podporovaná oligarchií dále dostává nějaké voličské hlasy je ten, že voliči nechtějí u moci Babiše nebo Okamuru. Důležité je jen pro oligarchii zajistit, aby dostali tolik hlasů, kolik mají dostat, a ne aby získali větší kontrolu nad státem než by se oligarchii líbilo. Je třeba pro oligarchii s jejími prostředky zrežírovat společenskou diskuzi tak, aby mohla po volbách říct – „Většina hlasů voličů rozhodla, tak je to svobodné a demokratické, a přesně to nám dává mandát dále vládnout.“
/denik.to
SOCDEM, aneb „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“
Největší estrádu kašparů v tomto klání sehrává česká levice, která nepředstavuje takřka žádnou reálnou politickou sílu v této zemi. Po desetiletí, kdy působili jako asistenti Babiše neexistuje žádný skutečný důvod pro studenty a pracující věřit dávno diskreditovaným reformistům ze SOCDEM, s jejich novými kamarády ze strany Budoucnost, která sama o sobě nemůže pomýšlet na jakýkoliv serioznější volební zisk než je tomu u jim podobných ze strany Levice, o jejíž kandidatuře je celkově škoda hovořit. Samo označení „reformisté“ je v případě SOCDEM třeba vnímat nikoliv jako snahu o dosažení socialismu reformami, nýbrž jako snahu o dosažení „kapitalismu s lidskou tváří“, což je samo o sobě zejména v současnosti zjevnou utopií.
Od historické porážky, kdy v roce 2021 ČSSD vyklidila poslanecké lavice, navíc přišel obrat této strany vpravo, a ještě hlubší politická deprese a bezradnost než kdy předtím. Jejich prázdným slibům a heslům již dávno nikdo nevěří. Lubomír Zaorálek, kterého strana nasadila do eurovoleb jakožto lídra kandidátky, je vlastně posledním politikem z této strany, který má u pracující veřejnosti i pro své řečnické schopnosti nějaké slovo.
Ačkoliv se tomuto úpadku levice mnozí představitelé kapitálu smějí, ti prozíravější jako je miliardář Jan Barta vědí, že tato situace ve skutečnosti představuje nebezpečí. V okamžiku, kdy je v českém parlamentu 200 zástupců stran buržoazie a žádné ani teoretické zastoupení zájmů 90% české společnosti ve formě proletariátu – co to může znamenat? Znamená to sice na jednu stranu, že kapitál má stát pod kontrolou, ovšem na stranu druhou je to prostor pro nebezpečný nárůst nedůvěry v oficiální instituce kapitalistického státu ze strany drtivé většiny společnosti, která se může právem cítit nezastoupena.
Nikoliv. Kapitalisté potřebují levici pro fungování své parlamentaristické loutkohry. A jsou ochotní do její existence investovat miliony, pokud se ona sama pro svou neschopnost potápí. Samozřejmě ale nepotřebují takovou levici, která by představovala pro kapitál skutečné nebezpečí, ale takovou, která si sice bude hlásat svoje hesla o rovnosti a solidaritě, ale která okamžitě sklapne podpatky, pokud se její chování kapitálu přestane zamlouvat. Tak se stalo, že miliardář Barta, který dříve sponzoroval kandidaturu pětikoalice a Petra Pavla na konci roku 2023 poskytl SOCDEM nejvyšší možný dar v podobě 3 milionů korun českých, kdy i přesně specifikoval proč tuto investici provedl. Jasně uvedl, že je třeba, aby v Česku fungovala „standardní levicová strana“, která bude nárazníkem populismu a extrémismu, a konkurentem například KSČM.
/SeznamZprávy
Koalice STAČILO! jako nástroj likvidace komunistické strany
V KSČM mají kapitalisté ovšem oporu v Kateřině Konečné, která dělá vše co může pro to, aby KSČM zlikvidovala. KSČM již jako strana pod vedením Konečné přestala kandidovat, a místo ní tu máme od prosince 2023 projekt koalice STAČILO!, o kterém se Konečná s hrdostí vyjadřuje, že se nejedná o projekt na jedny volby. V praxi se jedná o frontu iniciovanou KSČM, do které byl pozván téměř každý, kdo se nějak vyjadřuje proti vládě Petra Fialy, kterého si STAČILO! demagogicky vybralo místo vlády kapitálu za svého hlavního nepřítele. A jelikož je levice diskreditována, hlavními „odpůrci“ Fialovy vlády jsou dnes mimo SPD a ANO na náměstích různé demagogické, maloburžoazní, a pravicově konzervativní spolky a strany, za kterými si Konečná mohla ušoupat své podpatky, jen aby se je pokusila dostat na kandidátku STAČILO!.
Nutno říci ke zklamání Konečné se jí tento záměr příliš nevydařil, kdy jí odmítli momentálně nejúspěšnější demagogové v podobě spolků a stran Rajchla s Vrábelem, tedy „ČR na 1. místě“ a strana PRO. Přesto je Konečná rozhodně co se týče skutečné podpory od mas nejpopulárnější političkou v Česku, na jejíž veřejné akce někdy chodí až stovky lidí. Tuto svojí popularitu zároveň aktuálně dokazuje v růstu preferencí koalice STAČILO!, u které je velmi pravděpodobné, že překoná poslední eurovolební výsledek KSČM z roku 2019 v podobě zisku 7%, kdy ještě KSČM kandidovala jako deformovaná komunistická strana pod heslem „Česká levice společně“.
Deformace KSČM však postoupila od té doby tak daleko, že už jí nezáleží ani na jinak utopické představě jednotě levice, jako na spojení se s každým proti Fialově vládě, či spíše s každým demagogem, který má u mas nějaké slyšení, které je možné přetavit do volebního výsledku. V tomto procesu došlo ke kvalitativní změně, kdy KSČM už reálně jako komunistická strana ani nemůže existovat.
Pokud by totiž v této situaci čistě teoreticky KSČM začala hájit myšlenky Marxe či Lenina, její koalice by se nevyhnutelně ihned rozpadla, jelikož jsou v ní subjekty a jednotlivci přímo skutečnému komunismu nepřátelské. KSČM tak musí opustit komunismus, aby mohla koalice STAČILO! fungovat. Proto je pro nás jako skutečné komunisty nemyslitelné koalici STAČILO! byť jen kriticky podporovat, či se jakkoliv radovat z jejího volebního zisku. Volební zisk tato koalice zajisté mít může. Ovšem nikoliv na bázi šíření komunistických ideí ale na bázi demagogie a oportunismu čelních představitelů této koalice. Na bázi balamucení širokých vrstev proletariátu, pod které se jednoznačně odmítáme podepsat, či ho vnímat jakkoliv pozitivně. To je podstata likvidace KSČM jako komunistické strany pod Konečnou.
Momentální podpora STAČILO! tedy stojí pouze na falešných a nepevných základech demagogie. A zatímco Lenin říká, že demagogové jsou nejhorší nepřátelé proletariátu, tak praví přísloví, že lež má krátké nohy. Pokud by se koalice STAČILO! čirou náhodou dostala k moci, ukáže naplno svou impotenci a zrádnost, čímž její podpora skončí. Zároveň je koalice STAČILO! „antikoalicí“, kdy její členové vědí, že jsou proti Fialovi, ale neexistuje žádná reálná shoda na tom, za co vlastně jsou. Tedy životnost STAČILO! je přímo spjatá se životností Fialovy vlády, kdy se dá očekávat, že jakmile pětikoalice dříve či později opustí vládu, tak to bude znamenat i konec STAČILO!.
Chybějící materiální základna reformistické levice
Dialektika nám říká, že vše existující si zaslouží dříve či později zaniknout. Ale v jakém okamžiku existující kvalita zaniká? Když se již nedokáže dále rozvíjet. A právě toto je důvod kolapsu reformistické levice a levicových sekt v Česku. Není to proto, že by se lidé magicky stali „pravicovými“, či se stali „buržoazifikováni“.
Je to proto, že pro reformismus již neexistuje materiální základna jako existovala třeba mezi 50.-70. lety na kapitalistickém západě. Tehdy se poválečný kapitalismus měl kam rozpínat díky možnosti obnovování průmyslu po válce a expanzi do nových zemí pod dominancí amerického imperialismu. Bylo kam investovat, aby to přinášelo profit. A tento profit bylo možné investovat do sociálních služeb, aby se pracujícím zavřela ústa, a předešlo se hrozícím stávkám a jiným problémům. Když však v kapitalismu chybí profit, či dochází k jeho koncentraci na úzkém vrcholu společnosti, tak už nestačí jen pohrozit stávkou, a šéfové nám dají na co si vzpomeneme. Je třeba skutečně bojovat. A reformisté připraveni skutečně bojovat nejsou. Mají smrtelný strach nahlížet za zužující se mantinely, do kterých je kapitalismus směřuje, a proto mají i nevyhnutelně čím dále tím podobnější program stranám pravice. Při každé příležitosti pracující zrazují, a tím i ztrácejí masovou podporu.
Reformismus v současné krizi kapitalismu zkrátka již nemá dostatečný prostor na to, aby se dále rozvíjel, a proto zaniká. KSČM toto svým způsobem pochopila. Pochopila, že dřívější nejstarší generace, která jí volila, a která zažila období revoluce 1948 a následný relativně strmý rozvoj hospodářství je již po smrti. Místo ní je dnes nejstarší generací ta, které bylo 20 v období Pražského jara, a která zažila již jen úpadek a zaostávání stalinismem deformovaného dělnického státu. Tuto nejstarší generaci již KSČM nemůže získat na svou stranu demagogií stalinistickou, nýbrž se pro její účely hodí daleko více demagogie konzervativní a nacionalistická, pro kterou je momentálně v časech kolapsu levice živná půda, a tedy prostor pro její rozvoj. S ní ovšem KSČM ztrácí jakoukoliv možnost být skutečně bojovou stranou proletariátu a tedy i skutečným nebezpečím pro vládnoucí oligarchii.
Lekce pro komunisty
V těchto Eurovolbách tedy jako čeští a slovenští komunisté nemáme koho podporovat. Jejich výsledek nemůže v současné situaci přinést zastoupení proletariátu v buržoazní instituci Evropského parlamentu, a bude spíše odrazem momentálních pohybů vnímání mas v tom ohledu, koho považují za menší zlo. Přesto nám jako komunistům přinášejí některé cenné lekce:
1.) Nemůžeme absolutně důvěřovat reformistickým stranám, že budou schopny a ochotny hájit zájmy pracujících. Masy toto vědí velmi dobře, a proto tyto strany nevolí. Není tedy důvod iluze v této strany šířit naší byť jen kritickou podporou reformistů. V současné situaci je třeba tříbit tuto nedůvěru, nabízet revoluční alternativu a transformovat jí v budování skutečné revolučně komunistické strany.
2.) Existuje rostoucí nespokojenost s aktuálními poměry, která na sebe vezme podobu pravděpodobného silného výsledku koalice STAČILO! a vítězství ANO s pravděpodobným zastoupením i SPD v Europarlamentu.
3.) Tato nespokojenost hledá své správné vyjádření. Jelikož levice ztratila nad proletariátem svou ideologickou autoritu, kterou navíc nemá jak obnovit, je zcela samozřejmé, že tuto ideologickou autoritu získávají u proletariátu různé zejména maloburžoazní živly a spolky. Tito jsou však organicky proletariátu nepřátelští a podobu lidovosti na sebe mohou brát pouze pomocí demagogií, které jsou však bublinou, která může kdykoliv splasknout, a my musíme tuto demagogii odhalovat.
Žádnou důvěru EU! Žádnou důvěru STAČILO! Budujme novou revoluční komunistickou stranu!
Úkolem komunistů musí být v této situaci posilovat správnou instinktivní všeobecnou nedůvěru mas v Europarlament a další instituce buržoazního státu, a měnit tuto nedůvěru z instinktivní v uvědomělou, a uvědoměle komunistickou. Každý komunista si musí uvědomit, že v časech nedůvěry mas v instituce buržoazie se před ním otevírá ohromný prostor pro jeho působení, a pro prostor agitace za to, že cílem musí být svržení buržoazních institucí a jejich nahrazení institucemi proletářskými, čehož není možné dosáhnout bez revolučního svržení vlády kapitalistické třídy. A revolučního svržení vlády kapitalistické třídy zase není možné dosáhnout bez budování revoluční komunistické strany.
Buržoazní parlamentarismus se změnil v klauniádu proto, že kapitalisté již nemají lidem co progresivního říci. A toto má ten důvod, že sám kapitalismus již vše progresivní co mohl dát lidské společnosti vyčerpal. Oproti tomu my jako komunisté co říci máme. Jediný problém je, že je nás zatím příliš málo na to, aby náš hlas byl slyšet. Využijme tedy tento prostor všeobecného bankrotu důvěry v kapitál a jeho instituce k co největšímu posílení Komunistické Avantgardy, která jako jediná může vybudovat skutečnou obrannou linii proti útokům nejen Fialovy vlády na práva drtivé většiny společnosti, a následně celkově ukončit tento volební marasmus dosažením skutečné demokracie v podobě vlády proletariátu jako společenské většiny nad menšinou kapitalistů, a následně překonat demokracii samotnou a nahradit jí společností konsensu, ve které nebude prostor komukoliv diktovat, a kde budou společenská rozhodnutí přijímána bez existence tříd a politiky pro blaho všech!