Před více než dvaceti lety, na úsvitu nové měny – Eura – předpovídala Mezinárodní Marxistická Tendence, že při potýkání se s novými a neřešitelnými problémy se tato společná měna stane důvodem vzájemných konfliktů. Tyto konflikty se spustily v plné síle, na pěti a půlhodinové konferenci, která byla svolána evropskými vůdci minulý čtvrtek.
Koronadluhopisy
Otázka, která rozděluje Evropskou Radu jsou takzvané „koronadluhopisy“, což je dluhový nástroj Eurozóny, který může zjemnit dopady na trpící jižní státy na základě možnosti získat finanční zdroje pro jejich zdravotnictva a ekonomická stimulační opatření.
Na počátku summitu předalo devět vůdců evropských zemí, včetně Francie, Itálie a Španělska, nótu předsedovi Evropské Rady, Charlesi Michelovi, ve které je voláno po společném dluhovém nástroji, zavedeném Evropskými institucemi , pro získání možnosti si opatřit zdroje na trhu na stejném základě, a pro užitek všech členských zemí.
Nicméně tento návrh byl rychle smeten ze stolu bohatšími severními státy, jako je Německo, Nizozemsko a Finsko, kteří vytrvale vzdorovali vytvoření takzvaných „Eurodluhopisů“ v jakékoliv formě, od těch dob co tato myšlenka byla poprvé diskutována během krize Eurozóny v roce 2009.
Tyto severní státy vždy odmítaly tuto myšlenku pro ten jednoduchý důvod, že by to znamenalo, že by tím pádem museli platit za výdaje jiných států. Patronizující termín „morální hazard“ byl opakovaně vyslovován německými a nizozemskými politiky, majícími na mysli riziko, že si „líní a rozmařilí jižané budou udržovat neudržitelný životní standart (jako třeba jíst každý den) z peněženek severních plátců daní. Místo toho, aby se tato dekadentní debata ohledně „dříčů a lenochů“ všeobecně potírala, dochází k tomu, že se v rámci Evropské integrace stává kontinentální doktrínou.
Jižní státy se obávají trochu jiného „morálního hazardu“, a to toho, že se ostatní státy unie budou stranit utrpení svých společníků – a hlavně, co už se děje dnes – že v těchto jižních státech nadobro vymře jakýkoliv zbývající prounijní sentiment mezi obyvatelstvem, což způsobí nevyhnutelnými další krize podobné Brexitu.
Italský premiér Giuseppe Conte, který byl bez většího překvapení v čele snah o koronadluhopisy, se vyjádřil zcela přímo, když tento víkend prohlásil: „Když se Evropa nepostaví této bezprecedentní výzvě, potom celá Evropská struktura ztratí u lidí svůj hlavní význam.“ Francouzský prezident Emmanuel Macron došel tak daleko, že prohlásil: „To co je v sázce je přežití celého Evropského projektu“.
Napětí
Celkové napětí se dalo krájet během „virtuálního summitu“ Rady, když zástupci Itálie a Španělska na konci mítinku dokonce vyhrožovali nepodepsáním společného prohlášení Rady, pokud nebude vyjádřena podpora myšlence společného dluhového nástroje. Aby se předešlo konfliktu, Michel vytvořil kompromis, když prohlásil:
„V této fázi zveme Euroskupinu, aby nám posílala následující dva týdny své návrhy. Tyto návrhy by měly počítat s bezprecedentní povahou šoku z COVID-19, který zasáhne všechny země, kdy naše reakce bude posílena podle potřeby, a to dalšími aktivitami na individuální úrovni, ve světle rozvoje, za účelem poskytnutí komplexní reakce.“
Toto je ve své podstatě dalším z příkladů klasických nicneříkajících prohlášení, na které je EU tak bohatá, kdy se toto prohlášení rovná jednomyslné dohodě…že se s něčím přijde za několik týdnů. Mezitím budou umírat další lidé, zejména v nejvíce zasažené Itálii a ve Španělsku, kdy se zatím otevírají staré rány.
Vyhlídky na jednotný a efektivní postup ze strany Evropských vůdců nevypadají dobře. Angela Merkelová prohlásila stanovisko Německa, že zde již existuje mechanismus speciálně navržený pro tyto případy – Evropský stabilizační mechanismus. Problém s tímto však je, stejně jako v případě zavolání na pomoc MMF, že má určité spojitosti. Zejména balík „reforem“, navržených ke snížení deficitů, jako například prodej veřejných aktiv, snižování mezd ve veřejných sektorech a důchodů, a útok na podmínky života pracujících. Léčba je v tomto případě horší než nemoc sama, a žádná rozumně uvažující vláda by jí nepřijala, zejména po zkušenostech v Řecku.
Ale válka slov tehdy pouze začala. Po summitu vyvolal nizozemský ministr financí zuřivou reakci, když navrhl, že by Brusel měl „vyšetřit“, proč nejsou některé jižní státy finančně připravené na ekonomický propad. To se samozřejmě dotklo státníků ze zemí jako Portugalsko či Itálie, a vyvolalo ohnivou reakci, kdy portugalský premiér označil jeho komentář jako „odporný“, zatímco ostatní ukazovali prstem na Nizozemský daňový systém, který byl obviněn z pomoci společnostem vyhnout se placení daní jinde v Evropě.
Pozorování hašteření evropských vůdců v časech největší krize EU v době její existence, uvrhlo mnoho prozíravých kapitálových stratégů ve stav paniky. Uvědomují si, kam toto může vést: k nárůstu tržního protekcionismu, který by transformoval tuto recesi do nejhlubší krize od počátku 30.let, pokud ne hlubší. Jak vzkazuje jeden z titulků novin Financial Times: „Protekcionismus znásobil pohromu Velké krize 30.let. K tomu nesmí dnes dojít.“
V rámci toho požadují, aby se vůdcové „poučili z historie“, a změnili svůj kurs. Ale tento konflikt není jen náhodným produktem slepoty či nekompromisnosti vůdců. Je nezbytným produktem základní přirozenosti kapitalismu, který je neschopný překonat limity národních států.
Toto platí dvojnásob pro Evropskou unii – jakožto pokusu svázat dohromady kapitalistické národní státy, které mají každý své vlastní kapitalisty u moci, s jejich vlastními národními zájmy. Během období ekonomického boomu jsou nevyhnutelné kontradikce mezi nimi částečně a momentálně překonávány, ale v časech krize, jako jsme jí viděli v roce 2009 a jak jí vidíme dnes, se národní vládnoucí třídy vydávají na pochod rozdílnými směry.
Nacionalistické tendence
Nárůst nacionalistických a protekcionistických tendencí byl za poslední dekádu symbolem Evropské politiky. Ačkoliv byl často vysvětlován jako důsledek „špatného vlivu populistů“, tak je spíše způsoben rozdílností zájmů různých států, které jsou i přes všechny ty řeči o „evropském bratrství“, ve vzájemném konfliktu zájmů.
Rychlost, s jakou byly ideály společného trhu vyhozeny z okna reflektuje, že ve skutečnosti není v zájmech mocností tyto udržovat při životě. Nikdo se nepozastavuje nad současným odvržením volného pohybu osob a zboží, jelikož ve skutečnosti mocné státy jako Francie a Německo byly mezi prvními, kdo své hranice zavřeli.
Odvržení pravidel EU ohledně státních subvencí podobně dokazuje narůstající obavy vládnoucích tříd Evropy, že by mohly být jejich „národní zájmy“ ohroženy kolapsem důležitých společností, nebo jejich převzetím zahraničním kapitálem. To je samo o sobě silné znamení nárůstu protekcionistických tendencí v rámci tohoto bloku, kdy členské státy plánují vykupování společností národní, a nikoliv evropské důležitosti. Na základě tohoto vyvstává reálná možnost zavádění protekcionistických opatření uvnitř samotného volného trhu tohoto bloku, a nikoliv jen na jeho okrajích, jako při obchodních stycích s USA.
Společný zájem rovněž neplatí v otázce koronadluhopisů. Zájmy severních a jižních států jsou naopak v ostrém protikladu v rámci této otázky, který se bude nadále zostřovat s tím, jak bude krize pokračovat.
Není zkrátka v zájmech německé či nizozemské vlády zvyšovat náklady na půjčky, dokonce i v malém množství, v rámci finanční pomoci na opatření jiných států, které nemají téměř žádnou kontrolu. Učinit tak by zároveň znamenalo odhalit své pravé křídlo nacionalistickým stranám jako je AfD, která už nyní získává na základě nálady vzniklé během let škrtů, a neexistence autentické levicové alternativy.
Na druhou stranu, jižní vlády, jako například ta italská, nemají jinou možnost než prosazovat sdílení své zátěže i na ostatní státy v rámci bloku. Přijetí přísných podmínek pomoci, jako těch požadovaných v rámci ESM, nebo tiché přijímání dluhových nákladů, zatímco severní státy (které tolik profitují z Evropského projektu) nehnou ani prstem, by garantovalo příchod k moci pravicovým nacionalistům jako je Salvini, což by mohlo samo o sobě znamenat odchod Itálie z EU a Eurozóny. Jinými slovy – když nebudou vznášet tyto požadavky, vznese je někdo jiný.
Bezvýchodná situace
Toto vše zanechává evropské instituce ve zcela bezvýchodné situaci, jak můžeme vidět třeba na základě váhavých postojů, které si osvojila Christina LeGarde, prezidentka Evropské centrální banky, a Ursula Von der Leyen, prezidentka Evropské komise – hlava výkonné moci EU.
LaGarde nejdříve potěšila Bundesbank svým komentářem, že není v popisu práce ECB snižovat rozpětí mezi německými a italskými dluhopisy, ale pouze provést významný obrat tváří v tvář panice a zuřivosti investorů z jižních zemí. Von der Leyen posléze provedla stejnou politickou akrobacii, když zahrála koronadluhopisy do autu jako „slogan“, čímž prokázala své blízké vztahy se svým předchozím zaměstnavatelem – německou vládou – jen proto, aby následně upozornila, že jsou na stole všechny možnosti, a že EU má zájem pomoci Itálii a Španělsku velmi intenzivně, a to hned poté, co její předchozí prohlášení vyvolala povyk.
Je fascinující vidět tyto dva jednotlivce následovat podobnou trajektorii, což zejména reflektuje skutečnost, že evropské mezinárodní instituce nepracují nezávisle na hlavních členských státech, a tím pádem musí reflektovat jejich zájmy. Když jsou tyto jejich zájmy tak jasně a ostře rozdílné, oba se zpočátku opírají o nejmocnější sekci - Německo - jen proto, aby později ustoupili ze strachu z provokace rozkolu s velkou a hlasitou menšinovou frakcí.
Tato politická akrobacie je leitmotivem vykrucující se a neefektivní politiky EU od roku 2008.
Nevyhnutelný konflikt nelze odložit na dobu neurčitou. Buď se Eurozóna transformuje do jedné, sjednocené federace, ve které se otázka sdílení zátěže stane diskuzním tabu, nebo bude otázka, kdo bude za toto všechno platit, vznášena znovu a znovu dokud se tento blok nezhroutí. Události poslední dekády nám potvrzují, která z těchto možností je více pravděpodobná.
Třídní jednota
Evropská integrace se zastavila již před dlouhou dobou, z důvodu kontradikcí tkvící ve snahách překonat buržoazní státy na kapitalistické základně. Skutečná integrace a jednota je nemyslitelná na bázi vykořisťovatelského systému. Dnes jsou řeči o evropské jednotě a solidaritě stejnou falší, jako řeči o „národní jednotě“ ze strany vlád, odevzdávajících biliony vykořisťovatelům, zatímco jsou pracující nuceni pracovat a umírat pro jejich profit.
Současná krize udělá více, než že jen ohrozí existenci Eura. V každé zemi způsobila krize, spuštěná pandemií koronaviru, zásadní změnu uvědomění. Všude se děje to, co Trocký nazýval „molekulárním procesem revoluce“, tedy bobtnání kontradikcí směrem k mocné explozi, která neohrozí jen samotný evropský projekt, ale evropský kapitalismus jako takový.
Skutečná solidarita může vzniknout pouze na bázi skutečné rovnosti. Žádné „evropské bratrství“, ale třídní jednota zachrání Evropu před katastrofou. Musíme bojovat za Evropu pracujících – osvobozenou od hranic, bankéřů a šéfů.
„Pracující všech zemí, spojte se!“
originál: Josh Holroyd
přeložil z marxist.com: Mirko Honcović