V jedné ze známých povídek od Šimka a Grossmana profesor češtiny zvaný Šumák, vyučujíce své žáky o podobě hospodářství za feudalismu, hovoří k žáku Hladíkovi: „Hladíku, tady máš deset korun, a skoč mi ke kováři pro bič za patnáct“. „A pětikoruna?“ zeptá se Hladík. „Tu si nech od cesty“ dokončí rozhovor mocichtivý profesor. Zpitomělý Hladík následně políbí Šumákovi ruku, a odběhne směrem ke kovárně. Velmi podobně by se dal popsat i průběh jednání mezi současnou vládou a Odborovým svazem státních orgánů a organizací (OSSOO). Jejich byrokracie se spolu s předsedou ČMKOS Středulou již od dubna letošního roku zabývala bezobsažným skuhráním nad nízkými mzdami před vládními představiteli, zatímco inflace například v oblasti potravin vyskočila z dubnových 10,7% na aktuálních 19,3%. Výsledkem čtyřměsíčního vyjednávání je nakonec špinavý kompromis o nárůstu mezd státních zaměstnanců pod zákoníkem práce o mizerných 10%, a to od 1.září, což je čirou náhodou měsíc, ve kterém budou probíhat komunální a senátní volby, ve kterých vládní strany v preferencích zatím zaostávají za Babišovým ANO.
Pracující nenesou zodpovědnost za kolabující ekonomiku
Šéf OSSOO Bednář se ještě v dubnu oháněl v rozhovoru pro A2larm tímto tvrzením:
"Letošní sociální dialog o navýšení platů se omezil na sdělení vlády, že v této složité rozpočtové situaci zkrátka nelze zaměstnancům ve veřejné sféře přidat. Ale tito zaměstnanci nejsou zodpovědní za růst energií, služeb, za tak vysokou inflaci,"
Velmi správné tvrzení, se kterým se plně ztotožňujeme. Pracující ve veřejné sféře, ale i ostatní NEJSOU zodpovědní za současnou ekonomickou situaci. Nechtěli jsme po ČNB aby srážela úrokové sazby, nemotivovali jsme vládu, aby při pandemii investovala stovky a stovky miliard z veřejných rozpočtů do kapes soukromníků ani jsme jí nepodporovali v jejich hře na vojáčky ve válce na východě Evropy, natož v jejím zavádění sankcí proti Ruské federaci, na které nikdy nedoplatí ruští a ani čeští přední kapitalisté, ale pouze pracující třída.
Jednoho by napadlo, že s takovýmto přístupem bude předseda OSSOO Bednář bojovat za to, aby se za žádnou cenu situace pracujících nezhoršovala. Aby neplatili za to, co nezpůsobili.
Aby prezentoval odbory jako připravené k boji prohlásil tehdy na sjezdu ČMKOS znovuzvolený předseda Středula, že je ve hře i generální stávka a blokáda Prahy, což podpořilo očekávání mnoha pracujících vůči jeho osobě, kdy otevřený boj proti této vládě je dnes čím dále tím více onou věcí, o kterou řadoví pracující usilují, mezitím co se oficiální důvěra vládě potácí na rekordních minimech, kdy ta reálná neexistuje takřka vůbec žádná.
Zpackané odborové vyjednávání
Ale ouha. Už od prvopočátku je souboj o zvýšení mezd mezi vládou a OSSOO ponižující fraškou, ve které si vládní představitelé vodí odborovou byrokracii jako psy. Skutečný boj za práva pracujících je pro tuto byrokracii zcela mimo rámec toho, o co by ve skutečnosti usilovala, kdy její maximum nabylo podoby vyhlášení stávkové pohotovosti, na kterou ovšem jen málokdo bere skutečný zřetel, a která navíc byla v prvopočátku v květnu ihned odvolána pouze na základě toho, že ministr práce a sociálních věcí Jurečka (KDU-ČSL) projevil ochotu vůbec s odboráři vyjednávat, což bylo ze strany OSSOO tehdy prezentováno jako vítězství samo o sobě.
Vyjednávání se ale táhlo jako smrad z nemyté kuchyně, kdy byl samotný termín prvotního vyjednávání stanoven až na 25. května – zcela nevýhodně pro jakýkoliv odborářský boj, protože do té doby značně opadl zájem veřejnosti o tuto věc. A toto vyjednávání dopadlo podle očekávání – neúspěchem OSSOO a odložení jednání na termín bližší k volbám.
Proč by také vláda ustupovala, když odbory neprojevily absolutně žádnou snahu za práva pracujících skutečně bojovat, a kromě toho že nebyla zorganizována žádná stávka ani mobilizace v podobě demonstrace, tak byla dokonce odvolána po prvních pěti dnech i stávková pohotovost? V rámci kapitalismu jsme všude vyučováni, že se máme za úspěch tvrdě rvát, a že jen silnější zvítězí. To zjevně neplatí pouze pro odbory, pro které je cestou k úspěchu „sociální smír“ a navrhování „kompromisních a racionálních řešení“.
Již od počátku bylo zřejmé, že volby hrají v celé věci velkou roli. Taktéž jsme již po prvotním vyjednávání přesně předpověděli následující průběh, když jsme po vyjednávání 25. května uvedli na našem Facebooku:
„Vláda na bezzubé škemrání OSSOO, které nebylo schopné za mzdy jakkoliv skutečně bojovat reaguje neochotou o valorizaci mezd jednat, a odsouvá ho na pozdější termín (blíže k volbám, kde možná příhodí nějakou tu stovku jako součást kampaně)“
Následovala další stávková pohotovost, a další ponižující a neúspěšná vyjednávání, kořeněná žadoněním a bezzubým vyhrožováním Středuly a odkládání celé věci blíže k volbám, jako třeba to z 28. června který na Facebookovém profilu OSSOO komentovala Martina Pernicová, jejíž komentář získal zdaleka největší počet „lajků“ takto:
„A k čemu to je, že je vyhlášená stávková pohotovost? Co se ještě musí stát, než bude vyhlášena stávka? Proč práce neustále přibývá a nejsme za to ohodnoceni?“
A paní Pernicová rozhodně není jediná, která má dost odborářské neaktivity. Když se podíváme na další příspěvek OSSOO na jeho Facebooku z 26. července, kde byla komentována neochota vlády valorizovat mzdy zaměstnanců pod státní službou, největší podporu zde získal v komentářích tento příspěvek Tomáše Mizeráka:
„Jaké kroky tedy uděláme? Jako zaměstnanec úřadu práce a člen odboru jsem pro generální stávku. Páté kolo jednání s vládou pro nás určitě nic nového nepřinese! Jaký je výsledek z dnešního mimořádného jednání orgánů OSSOO? Děkuji správci této stránky za odpovědi... Zaměstnanci Úřadu práce ČR“
Mají pravdu ti, co budou namítat, že se z Facebookových komentářů ještě nedá určovat povaha veřejného mínění. Ovšem je zcela zjevné, že chuť k bojové akci mezi pracující třídou narůstá, a tím narůstá i napětí mezi odborovou byrokracií a řadovými odboráři.
Odborová byrokracie se bojí aktivity pracujících
Odborářská byrokracie si je toho moc dobře vědoma, kdy zároveň hraje úlohu věrných lokajů vládnoucí koalice v čele s ODS, která si dokonce vodí předsedu ČMKOS Středulu jako maskota na své konference, jako tomu bylo začátkem dubna tohoto roku, a to zcela zjevně aby si veřejnost nemyslela, že se na kongresech ODS pouze šňupe kokain za přítomnosti nájemných slečen, a mezi rozhovory o tom, kdo si koupil jaké sportovní auto, ale že se tam i myslí na pracující. Středula tehdy dokoce Fialovi pogratuloval ke znovuzvolení za předsedu ODS s přesvědčením o tom, že budou i nadále nacházet společnou řeč a spolupracovat.
Toto lokajství zejména nabírá podobu toho, že se vedení ČMKOS snaží ze všech sil zajistit klid pro Fialovo vládnutí, a tím pádem dusit rostoucí neklid mezi pracujícími, a to i siláckými prohlášeními, a právě tímto bezzubým vyhrožováním a vyjednáváním.
Kromě toho, že je dnes už více než zřejmé, že je výhrůžka generální stávkou od Středuly pouhou fantazií se vedení ČMKOS dokonce ani nepokusilo uvolnit páru z papiňáku pracující třídy nějakými veřejnými shromážděními, které v jiných zemích bývají odborářskou byrokracií využívány právě za tímto účelem. Takto se například chová KOZ na Slovensku, kdy místo stávky radši vyhlásí demonstraci, lidé přijdou, projdou se po trase z bodu A do bodu B, a druhý den mohou zase vesele jít do práce, a vedení KOZ si jen polituje, že ani tato demonstrace nepřesvědčila vládu pomáhat pracujícím.
Vrchol „akce“ je tak pro vedení ČMKOS její odborářský „Manifestační mítink“ za zavřenými dveřmi Fora Karlín, který je naplánován na pondělí 5.9. v 11 hodin dopoledne, kam budou určitě moci všichni prací povinní pracující dorazit. ČMKOS nechce bojovat. Chce jen pár hezkých fotek které budou dokumentovat to, že „něco dělá“, aby řadoví členové ČMKOS dál posílali svoje členské příspěvky, které končí kdovíkde, kdy se odboroví předsedové mezi sebou předhánějí v tom, kdo nosí dražší hodinky a obleky.
Místo "sociálního smíru" boj za naše práva!
Přijetí špinavého kompromisu o nárůstu mezd státních zaměstnanců o 10% je tak ve skutečnosti spíše než čímkoliv jiným plivnutím do tváře pracujícím ze strany jejich vlastních odborářských bossů, kteří tímto akceptují, že se jím svěření zaměstnanci prostě budou mít hůře, protože nevybojovali ani tolik, aby to pokrylo náklady spojené s rostoucí inflací. Vláda si za ušmudlaných 1,1 miliardy prostě jen koupila od odborářů jejich držhubné a volební kampaň. Nárůst mezd pracujících samozřejmě vítáme v každém případě, ale při započtení okolností je jasně pozorovatelné, že tento výsledek je setsakra tragický.
Kromě toho vůbec není řešena naprosto klíčová otázka – Kde se na nárůst mezd státních zaměstnanců vezme? Fiala totiž neprokazuje ani za nehet zájmu kvůli růstům mezd státních zaměstnanců jakkoliv více danit soukromý profit kapitalistů, a tak nevyhnutelně tento růst mezd bude brán z narůstajícího státního dluhu, který je v současnosti dáván k úhradě všem pracujícím. A pokud se prostě jen půjčí nebo natisknou peníze a dají se státním pracujícím – pak ano – toto povede k prohloubení inflace, před kterou ve spojitosti s růstem mezd státních zaměstnanců Fiala tak varuje. Tedy státním pracujícím se sice v takovémto případě přidá, ale ve finále za to sami zaplatí. Zároveň však musíme odmítat jakékoliv snahy postavit proti sobě státní zaměstnance a zaměstnance v soukromém sektoru.
Aby se dalo hovořit o nějakém vítězství, musely by odbory vylepšovat životní úroveň pracujících, a ne se smiřovat s jejím menším či větším propadem. Muselo by se bojovat za nárůst mezd minimálně o 25%, s plánem navýšení i do dalšího roku, kdy velmi důležitou součástí tohoto boje by mělo být ve skutečnosti přinutit kapitalisty tyto mzdy pracujícím zaplatit. Není totiž pravdou, že nejsou peníze. Je jen otázkou kdo je má. Peníze představují pouhé poukázky (žetony) na celkově vytvářenou hodnotu, jejichž hodnota stoupá či klesá podle jejich množství a rychlosti oběhu. Během pandemie vláda nacpala obrovské množství žetonů do kapitalistických kapes, čímž znehodnotila peníze pracujících, kteří si tak za stejné množství žetonů nemohou zaopatřit to, co mohli před pandemií.
A tyto peníze co kapitalisté získaly byly peníze nás všech. Máme plné právo si je vzít od kapitalistů zpět. To se nám ale nikdy nepodaří pokud se nezačneme jako pracující třída efektivně organizovat, a vyvíjet organizovaný boj nejenom proti kapitalistům, jejich vládě v podobě pětikoalice ale taktéž i proti odborářské byrokracii – agentům kapitálu v dělnickém hnutí, kteří jsou tady jen od toho, aby nás drželi na uzdě. Dokázali by snad pánové Fiala, Středula a Jurečka žít za mzdu, kterou dostávají zaměstnanci úřadů práce na přepážkách? Ne? Tak proč nutí nás abychom za takové mzdy živořili?!
Pryč se Středulou a jeho sociálním smírem. Marxistická Alternativa chce boj pracujících za jejich třídní zájmy a životní úroveň. Není vůbec možné hovořit o míru, když jsou nám odebírána naše práva životní prostředky, aniž by dotyčný nebyl zrádce. I to je smyslem toho, proč se organizujeme. Nemůžeme jen sedět na zadku a očekávat, že pro nás někdo něco udělá. Současná odborářská byrokracie je spjata tisícero svazky s vládnoucí třídou. Musíme se sami organizovat, vnímat svět okolo nás a bojovat. Události okolo tohoto vyjednávacího debaklu by měly tak být impulzem zejména pro řadové odboráře aby vzali věci ohledně jejich mezd do svých vlastních rukou a nečekali na svoje představené. Marxistická Alternativa jim v tomto jejich boji dá svou největší možnou podporu.