Česká republika patří k nejhůře zasaženým zemím pandemií koronaviru na světě. V počtu aktuálně nakažených jsme těsně za nepoměrně větším Německem, a předstihujeme například Turecko, Jihoafrickou republiku, či Kanadu. Téměř každý den přibývá okolo deseti tisíc nových případů. Přes stovku Čechů denně na koronavirus zemře, a další tisíce leží v kritickém stavu v přeplněných a podinvestovaných nemocnicích, kde v mnohých platí takřka válečný stav, a kde jsou nuceni lékaři a sestry rozhodovat při vydání veškeré energie a riskování svého vlastního zdraví o životě a smrti. Přes toto všechno při čtvrtečním jednání v parlamentu neprošel návrh vlády na prodloužení nouzového stavu, a v pondělí reálně hrozí znovuotevření dosud uzavřených obchodů a služeb. Pracující jsou tímto ignorováním biologie ze strany poslanců vrženi do sebevražedného útoku za záchranu kapitalistického profitu, kde mají sloužit jako potrava pro děla smrtícího viru. I když je zatím těžké určit, jaké změny v pondělí přesně nastanou tak je zjevné, že žádná lidská oběť není pro tyto buržoazní poslance dost vysoká, když jde o zachování soukromého profitu obchodníků, vlekařů, hoteliérů a dalších kapitalistů, kterým už nyní jako pracující platíme jejich ztráty z našich kapes. Více než kdy dříve je v současné situaci zapotřebí razantní odpovědi pracujících a nesmiřitelného boje proti těmto poměrům.
Znouzectnost
Nouzový stav byl v České republice poprvé v souvislosti s pandemií koronaviru vyhlášen 12.3.2020, a to v situaci, kdy u nás nebylo ani 50 nakažených. Reakce vlády byla tehdy velmi prudká, protože si uvědomovala, že tehdejší Česko nebylo na pandemii absolutně nijak připraveno. A tato nepřipravenost se začala projevovat velmi záhy, když se v nemocnicích začal projevovat akutní nedostatek základního lékařského vybavení, v čele s rouškami a respirátory, se kterými se tehdy hojně spekulovalo, na což začal brzy doplácet již tehdy vyčerpaný zdravotnický personál, a to i formou svých vlastních životů, jako v případě zdravotní sestry z Thomayerovy nemocnice, která den před svou smrtí na Facebook napsala:
„Jeden plášť, brýle a ústenka na 12hodinovou směnu fakt k takovému pacientovi nestačí. To se můžu svlékat, jak chci, a je mi to stejně prd platné.“
Jarní nouzový stav byl vládou ukončen dne 17.5.2020, aby následně mohly proběhnout kapitalistické bakchanálie ve formě snahy přes léto dohnat alespoň část ušlého zisku. Toto letní popírání existence viru pro soukromý zisk bylo následně vystřídáno opětovným nástupem pandemie v září, a to s daleko větší intenzitou než na jaře. Denní počty nakažených rychle přerostly číslici 10 000, a vláda 5.10.2020 nouzový stav znovu zavedla, za předchozího hlučného protestování maloburžoazních a lumpenproletářských živlů, rvoucích se v ulicích s policií za zachování kapitalistického profitu.
V tomto období vláda jasně ukázala, že už jí nejde vůbec o to virus porazit, ale zachovávat pro kapitalistickou třídu přijatelný počet mrtvých a nakažených, aniž by musela svá opatření dále zpřísňovat, a že je připravena soukromý profit za cenu lidských životů ihned podpořit jak jí to jen trochu situace dovolí. Tak se i stalo při nesmyslném rozvolňovacím experimentu v prosinci 2020, což mělo za následek skokový nárůst počtu nakažených a mrtvých, a opětovné uzavření ekonomiky. Mezitím vláda vynalezla protiepidemiologický systém PES, který prakticky nemá žádnou hodnotu, jelikož je ze strany vlády a parlamentu libovolně ohýbán. Tak se i děje v současné situaci, kdy má být při nejvyšším stupni pohotovosti v neděli 14.2. ukončen nouzový stav, a v pondělí hrozí od prosince již druhý biologický hazard s veřejným zdravím, o kterém si jen idiot při zkušenostech z prosince může myslet, že nepovede k masivnímu nárůstu mrtvých a nakažených. Tento nárůst nevyhnutelně povede k prohloubení již existujícího kolapsu v nemocnicích, přičemž je plivnutím do tváře všem přetíženým lékařům a zdravotním sestrám v první linii, kteří za stálé buzerace ze strany státní byrokracie bojují za naše životy.
Moloch profitu
V čele veškeré této motivace otevření ekonomiky stojí jediný Moloch - soukromý profit. Soukromý profit je základním stavebním kamenem kapitalistického systému, a jeho životadárná esence. Bez soukromého profitu v privatizovaném světě nemůže nic fungovat. Pokud kapitalisté nevěří, že ze své investice mohou mít nějaký soukromý zisk - výroba se zastavuje, rovněž i služby, a lidé přicházejí o zaměstnání, kdy je pro ně prodávání své pracovní síly kapitalistům jediná možnost přežití a zaopatření. Úroveň této esence však v kapitalistickém systému není stálá, ale je proměnlivá. Někdy je v systému profitu více, jindy zase méně, přičemž za dvousetletou existenci kapitalismu můžeme pozorovat tu věc, že křivka vývoje profitu v kapitalismu má tendenci se pohybovat více směrem dolů než nahoru.
K zemi směřující vývoj křivky soukromého profitu je dán samotnými kontradikcemi kapitalistické společnosti, které tkví v anarchii zbožní výroby, která směřuje k neustálé koncentraci kapitálu a k nadprodukci, kdy dosud historicky nevídané výrobní síly, které kapitalismus vytvořil, nemohou být efektivně využity. A to kvůli tomu, že již dříve tyto výrobní síly vyprodukovaly takové množství zboží, které není možné z trhu pracujícími lidmi nakoupit zpět, jelikož na svých mzdách získávají pouze část jimi vytvořené hodnoty. V tomto ohledu je i vyprávěn příběh o rozhovoru mezi Henry Fordem II. a odborovým veteránem v automobilovém průmyslu Waltherem Reutherem, kterému Ford při ukázce nové automatizované fabriky pokládá posměšnou otázku "Waltře, jak přiměješ tyto roboty platit vám odborářské příspěvky?", na což Reuther odpovídá jedním dechem protiotázkou "A jak Henry přiměješ tyto roboty nakupovat Tvá nová auta?"
Nárůst v produkci nemůže být v kapitalismu dlouhodobě doplňován odpovídajícím nárůstem v konzumaci. Na jedné straně tak máme obrovské množství vyprodukovaného jídla v automatizovaných továrnách, které však na straně druhé nemůže být použito k ukončení světového hladomoru, protože na to neexistuje v zemích třetího světa kupní síla. Máme školy které produkují velké množství vysokoškoláků, jejichž schopnosti opět nemohou být efektivně využity na řešení světových problémů, jelikož pro ně není na kapitalistickém trhu z důvodu nedostatku profitu uplatnění, a tito vysokoškoláci následně končí ve fast foodech, nebo i na podpoře.
Krize kapitalismu je tedy krizí z nadvýroby. Jedná se tím o historický paradox, kdy se ve všech ostatních systémech krize projevuje naopak v nedostatečné výrobě. Současný kapitalismus však nejvíce trpí tím, že už není kam investovat, jelikož je všude na trhu plno zboží, které nikdo nekupuje, a které je s technologickým pokrokem čím dále snadnější vyrábět.
Ryze společenská výroba založená na dělbě práce mezi miliony lidí v kapitalismu není doplněna společenskou spotřebou, ale soukromým ziskem. Tím vzniká masivní nárůst v bohatství několika málo oligarchů vůči obyčejným pracujícím lidem. Tento soukromý profit oligarchie je však v kapitalismu nedotknutelný, jelikož na základě jejich investic za účelem dalšího bobtnání jejich kont lidé mají možnost zaměstnání, a zejména v dřívějších dobách státy získávaly část jejich zisku ve formě daní, které mohly být dále investovány kromě posilování represivních složek kapitalistického státu i do sociálních, zdravotnických a školských služeb, vydobytých pracující třídou.
Profit tedy z kapitalistického systému mizí i bez koronaviru. Ale koronavirus zasáhl světovou, a tím pádem i českou ekonomiku už v situaci, kdy se jí dostatečného profitu nedostávalo, a kdy i bez pandemie v roce 2019 tři čtvrtiny českých exportérů očekávaly příchod nové ekonomické krize do dvou let. Kapitalistické vlády tak nejsou schopny ekonomiku v době pandemie smrtícího viru dostatečně uzavřít, jako by tomu byly schopny v časech konjunktury, jako třeba v padesátých letech na západě poté, co došlo k masivní válečné destrukci přebytečné výrobní kapacity. Nebo jako je tomu i v současné Číně, která se stala po krizi z roku 2008 motorem světové ekonomiky, který i když již dnes silně vyhasíná, tak stále ještě umožnil této zemi přijmout tak drastická protipandemická opatření, která virus v Číně prakticky zlikvidovala. To je důvod, proč jsou oproti tomu v Česku vydávaná vládní opatření tak zmatečným způsobem a proč dochází k otevírání ekonomik hned, jak je to jen možné. Vládnoucí třída a jejich státy neustále balancují mezi čím dále více akutnější potřebou záchrany již tak nedostatečného soukromého profitu a lidskými životy.
Vlci v roušce beránčí
Bez svých organizací jsou pracující pouhou surovinou k vykořisťování. Pouze ozubeným kolečkem. Pokorným nástrojem vůle kapitalisty v jeho snaze o dosažení soukromého profitu. Proto při svém utváření a expanzi pracující třída vytvořila odborové organizace, proto vznikla idea socialismu, proto se narodil jistý Karl Marx, který postavil socialismus na vědeckou základnu, a proto vznikly i revoluční socialistické strany pracujících, bojující za překonání kapitalistického systému. Tyto organizace pracujících, ačkoliv jsou nástrojem pracující třídy v boji za své zájmy, mají však v současném českém prostředí ve svém vedení zrádce, oportunisty, kariéristy a další prohnilé existence, zaprodané a zkorumpované vůli kapitalistů. Tito byrokraté jsou v první řadě dědictvím stalinistické degenerace minulého režimu, a žijí ve svých funkcích z příspěvků členů vlastních organizací.
Snad nejhorším symbolem politické degenerace a korupce je současná Komunistická strana Čech a Moravy. Tato strana přežívá pouze z jedné věci - a to z obelhávání zejména starší generace, která si uvědomuje, co jí bylo sebráno příchodem kapitalismu, a která dožívá v dobré víře, že tyto sociální výdobytky jako plná zaměstnanost, takřka nulové ceny za bydlení, důstojné důchody, zdravotnictví a školství mohou být současnou KSČM vydobyty zpět. Ale vedení KSČM v současnosti takřka nehne ani prstem na obranu a znovuzískání práv pracující třídy, natož aby vedlo revoluci proti kapitalismu. Naopak. Vedení KSČM podporuje vládu jednoho z největších kapitalistů v zemi, zrazuje pracující na každém kroku, a sami se ve svých programech pasují na údajně efektivnější manažery kapitalistického systému, než na lidi snažící se o jeho svržení.
A je to právě parlamentní klub KSČM, který má největší vinu na současném ohrožení pracující třídy pravděpodobným znovuotevřením ekonomiky. Návrh na prodloužení nouzového stavu v parlamentu neprošel o 6 hlasů. KSČM má v parlamentu 15 křesel, přičemž pro prodloužení nouzového stavu poslanci KSČM své ruce nezvedli. Ano, je třeba si uvědomit, že nouzový stav je v naší zemi i jinde ve světě něčím, co je pod taktovkou kapitalistického systému, který tento po celém světě zneužívá k útokům na demokratická práva pracující třídy, a omezuje její život na spánek, práci a nakupování. Komunistická strana ale v každém případě musí využívat možností buržoazní demokracie k tomu, aby byly upřednostněny životy pracujících před soukromým ziskem, a dále stát nekompromisně v obraně jejich demokratických práv. Současné vedení KSČM však zjevně dospělo k závěru, že když jí nejsou ochotní podporovat pro její zrady studenti a pracující, tak to do podzimních voleb zkusí s maloburžoazií a lumpenproletariátem, a místo zájmů pracujících tak hájí zájmy skupin vřískajících antirouškařských demonstrantů. Legendárním je v tomto ohledu slogan zrádce všech zrádců Zdeňka Ondráčka, který v parlamentu při obhajobě nepodpory nouzového stavu prohlásil "Nechme živnostníky podnikat".
Za generální neomezenou stávku!
V této situaci je racionálním řešením pro pracující třídu, pokud má ráda své zdraví, životy a sociální jistoty, postavit se na odpor této chystané kapitalistické zvůli, která, pokud se uskuteční, způsobí masakr. Logickou otázkou tak je - Co v této situaci dělají odbory? Zatím není z jejich strany vidět aktivita vůbec žádná. Možná je to pro odborové předáky tak vážný problém, že momentálně probíhají jejich dalekosáhlá jednání o tom, jak vyhlásit generální stávkovou pohotovost, a nemají ani čas o svém postoji informovat veřejnost. Jak velká šance to ale reálně je? A jak moc se potvrdí naše obava, že činnost odborů nebude v této věci vůbec žádná, a maximálně jejich vedení projeví zklamání jednáním parlamentu? Velmi blízká historie nám však ukáže, k čemu reálně v odborech pracující platí členské příspěvky svému vedení.
Ať už však však bude činnost odborů v této věci jakákoliv, je jisté, že pracující v této zemi stojí na důležité a na první pohled neřešitelné křižovatce. Buď záchrana soukromého profitu a masakr pracující třídy, nebo ještě hlubší kapitalistická krize a nezaměstnanost. Při pohledu na současnou situaci jsme tedy jako marxisté o to více přesvědčeni, že je správná naše cesta - cesta revoluční. Cesta vyvlastnění výrobních sil pod demokratickou kontrolu pracujících, a odstranění kontradikce kapitalismu mezi společenskou výrobou a soukromým profitem a kontrolou. Je třeba vyvlastnit hospody pod kontrolu pracujících, aby tyto sloužily výlučně jako nástroj zájmu pracující třídy, a nebyly ohrožením veřejnému zdraví. Je třeba uzavření všech nepotřebných sektorů produkce, a jejich přetvoření na nástroje boje proti pandemii koronaviru. Je třeba vyvlastnění všech soukromých nemocnic, klinik, a laboratoří a rovněž jejich zapojení do boje na bázi efektivní centralizace pod kontrolou pracujících. To vše již teď v časech kapitalismu. Tak by se zmíněné hospody mohly stát místo hrozby pro společnost vývařovnami pro staré lidi a jiné nejvíce ohrožené části společnosti, které by jim mohly doručovat stravu až do domu bez nutnosti těchto lidí navštěvovat obchody. Jak tedy vidno - Jsme připraveni podporovat přechodný program pomáhající v boji s koronavirem již dnes, směřující v konečném důsledku k socialismu.
K obraně životů a zájmů pracující třídy je však třeba jejich akce. Jejich zapojení do společnosti. Jejich emancipace ze stavu poslušného ozubeného kolečka kapitalistického profitu, ochotně jdoucího na porážku. Zrádná byrokracie v odborech a dělnických stranách napáchala v tomto ohledu mnoho škod, a demoralizovala a dezorganizovala pracující třídu pro tento její aktuální úkol. Pokud však chceme žít - musíme říct své jasné "NE!" komukoliv, kdo by si nás odvážil předhodit lvům koronaviru pro svůj vlastní profit. Je třeba masové stávkové akce. Pokud vládnoucí třída nemá zájem chránit naše životy uzavřením nepotřebných sektorů ekonomiky - musíme tuto ekonomiku, kterou tvoříme a podepíráme svou prací uzavřít my sami. Máme na to sílu a máme na to právo.
Tuto sílu je však třeba v první řadě zmobilizovat a zformovat. Je více než zřejmé, že toto je přesně něco, co pro nás odboroví a straničtí byrokraté neudělají. Ani naše organizace - Marxistická Alternativa - nemá v současné době sílu na to, aby mohla zorganizovat generální, ba ani lokální stávku. Může však textem jako je tento vystavit účet zrádné stranické byrokracii před podzimními volbami. Může napnout své síly k tomu, aby vytvořila co největší tlak proti byrokratům, aby se jim zúžil prostor na zrazování zájmů pracujících. Může ukazovat studentům a pracujícím směr, kterým se v této době vydat k vymanění se ze své poroby. A může dále budovat svou organizaci za účelem toho, aby jednoho krásného dne ukončila vládu kapitalistů, a přivedla k zodpovědnosti všechny byrokratické zrádce v řadách pracující třídy.
Mirko H.