V srpnu roku 2021 si připomínáme již 53. výročí od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, která následně pokračovala dvacetiletým pobytem Sovětských vojsk na Československém území. Ačkoliv se tato Sovětská vojska neúčastnila po srpnu 1968 v Československu žádných bojů, byl jejich význam ryze okupační, jelikož sloužily jako pojistka stalinistů proti rebelantským československým studentům a pracujícím, kteří v letech 1967-1968 ukázali, že si přejí dělnický stát který nebude totalitářskou karikaturou sebe sama. Buržoazní reakce této připomínky jako tradičně letos využila k tomu, aby ronila krokodýlí slzy, a to zejména na festivalu s názvem „30 let bez okupantů…a už nikdy více“, kde byl i slavnostně pokřtěn nový buržoazní týdeník s názvem Fórum. Paradoxně přesně v období, kdy tito krásní, ušlechtilí a svobodomyslní lidé oslavovali 30 let od konce dvacetileté okupace Československa dochází v Afghánistánu k tranzici moci směrem od Afghánské loutkové vlády k teokratickému teroristickému hnutí Taliban, která byla umožněna odchodem okupačních vojsk USA s jejich spojenci, kteří zde rovněž strávili 20 let. Zde však na rozdíl od Československa probíhaly po celé období urputné boje, které si vyžádaly podle oficiálních statistik 242 000 životů. Zajisté není příliš velký strawman pokud budeme očekávat, že po přečtení těchto řádek budou návštěvníci výše zmíněného festivalu křičet „Ale to nebyla žádná okupace ale přátelská pomoc proti teroristům a na podporu politické stability a míru, protože by to Afghánci sami nedokázali!“. Argumenty reakce ospravedlňující okupaci Afghánistánu jsou totiž prakticky identické s argumenty stalinistů hájící okupaci Československa. A stejně jako okupace Československa zanechala i okupace Afghánistánu světovému proletariátu velmi negativní následky.
Intervence USA, a dosazení vlády nepřátel afghánského lidu
Pokud se skutečně jednalo v Afghánistánu o přátelskou pomoc místnímu obyvatelstvu a nikoliv o okupaci proti vůli afghánského lidu, potom autor tohoto textu přehlédl jakékoliv zprávy o tom, že by za posledních dvacet let jásající davy Afghánců nadšeně vítaly příjezd americké armády na svoje území. Oproti tomu je v módě u mnohých reakcionářů a přepisovatelů historie tvrdit, že Rudá armáda v roce 1945 vlastně neosvobodila, ale dobyla a okupovala, jako v případě dřívějšího mluvčího prezidenta Václava Klause Tomáše Klvaňi. Ke Klvaňově smůle ovšem příjezd vojsk Rudé Armády do Československa reálně vadil pouze jemu samotnému, Hitlerovi a jeho kolaborantům a světovým silám kontrarevoluce. Českoslovenští pracující vojska Rudé armády vítaly a dokonce i mnoho obyvatel na Plzeňsku, kam dorazila jako první Americká armáda, si přálo raději osvobození Rudoarmějci a zejména československým armádním sborem Ludvíka Svobody, jak dokládá dokument člena zvláštního oddílu 1. Československého armádního sboru poručíka Kiliána, který v polovině května 1945 v tomto duchu reportoval o tamní situaci.
Navíc, pokud by si Afghánci skutečně přáli přítomnost vojsk NATO, poté by zajisté podporovali loutkový režim, které síly NATO v Afghánistánu ustanovily, zbrojily, cvičily a udržovaly při životě. Ovšem skutečnost, že tento režim padl jako domeček z karet během několika týdnů, a to ještě dříve než si američtí vojáci stihli sbalit kufry jasně dokládá, jakou reálnou důvěru a podporu mezi Afghánci měl. A to v situaci, kdy byl de jure více než třikrát silnější na počet ozbrojenců než Taliban, a dostávalo se mu výše zmíněné zahraniční podpory.
Není se přitom vůbec čemu divit. Loutkový režim prezidentů Gháního a Karzáího se sestával z těch nejhorších oportunistů, ochotných prodat vlastní zemi okupačním vojskům pokud jim to zajistí vylepšení jejich společenské pozice, místních náčelníků a Afghánců původně žijících v zahraničí, kteří byli ochotní zájmům USA posloužit. Korupce se během jejich vlády stala v Afghánistánu všudypřítomnou. Mezi lety 2016 a 2018 dokonce zašla loutková vláda tak daleko, že vyvlastnila a rozkradla majetek Afghánských odborů, Afghánských rolnických družstev a organizací mládeže (1). Jistota vojenské podpory zkrátka umožnila těmto zrádcům afghánského lidu dělat si se svou vlastní zemí co uznali za vhodné, což letos v srpnu vyústilo ve skutečnost, že fakticky nikdo z řad Afghánských vojáků ani civilních obyvatel neměl zájem za tuto vládu riskovat svůj život v boji s Talibanem.
Boj až do hořkého konce?
Vítězství Talibanu nad vojsky NATO však není důkazem o tom, že by byli Afgánci od přírody islámskými fundamentalisty, kteří si vládu Talibanu ze srdce přejí. Podpora Talibanu se v Afghánistánu do značné míry omezuje pouze na zaostalý afghánský venkov, který se ovšem stal živnou půdou pro islámské teokraty, kdy je na základě nenáviděné okupace celkově snažší místní negramotné maloburžoazní obyvatelstvo přesvědčit o tom, že je pro ně alternativou pevná víra v Alláha, a plnění jeho vůle skrze příkazy náčelníků Talibanu, a to i vlastní mučednickou smrtí se zbraní v ruce proti okupantům. Negramotnost je v Afghánistánu vůbec nejvyšší na světě, kdy u dospělého obyvatelstva dosahuje výše 57%. Přesto je na poměry Afghánistánu Taliban relativně malou silou, čítající v zemi, která má 38 milionů obyvatel pouze 75 000 bojovníků. Jeho silou tak není podpora ze strany obyvatel, ale politické vakuum. V přepočtu na české poměry je to jako kdyby obyvatelstvo Kopřivnice povstalo s chatrnýmí zbraněmi proti české vládě a dobylo politickou moc v zemi.
Válka v Afghánistánu tedy místo toho, aby Taliban zlikvidovala, mu spíše i za cenu bojových ztrát pomohla. Ve válečné zóně kde nefunguje školství a zaostalá ekonomika je škrcena korupcí nenáviděného Afghánského loutkového režimu se staly tyto podmínky více než úrodnou půdou pro semena islámského terorismu. Navíc jediná bojová síla, která by mohla toto barbarství překonat, v podobě místní pracující třídy ve městech, která opovrhuje Talibanem, byla po léta násilím deorganizována, potlačována a nakonec vržena přes palubu.
Polovina srpna byla v Afghánistánu ve znamení masového úprku vládních i zahraničních funkcionářů a bohatší vrstvy afghánské společnosti ze země, kdy byly v hlavním městě Kábulu k vidění scény jako z Titanicu. Lidé se shromažďovali v prostoru Kábulského letiště ve snaze dostat se na jakékoliv letadlo, které by je dostalo pryč ze země před postupující silou Talibanské reakce, která obklíčila město. Ovšem nad letištěm v Kábulu převzala kontrolu americká armáda, aby se pojistila, že se dostane ze země její vojenský a diplomatický personál. Američtí vojáci stříleli do vzduchu, aby zabránili Afgháncům ve vstupu do letadel, a několik lidí přišlo o život, když se stavěli do cesty prchajícím letadlům a když se snažili připevnit k jejich podvozkům. Být viděn odcházet z prostoru letiště Talibanem znamenalo ohrožení života samo o sobě, a tak tito lidé neměli co ztratit.
Stejně tak i prezident Ašraf Ghání poté, co promluvil v televizním vysílání k Afghánskému národu, aby bojoval s Talibanem až do hořkého konce si ihned po natáčení sbalil kufry, a emigroval do pohodlného exilu, zatímco místní obyvatelstvo okouší první požitky vlády Talibanu. Původní byrokratické struktury sloužící Americkému imperialismu mezitím v mnoha regionech přecházejí na stranu této nové vlády.
Saurská revoluce
Jak se ale mohl Taliban dostat k moci? Odpověď na tuto otázku leží v hlubší historii Afghánistánu, který je pro svou geografickou polohu významnou křižovatkou mezi Severní a Jižní a Západní a Východní Asií, na pomezí zájmu mnoha velmocí.
V roce 1973 na základě nekrvavého puče v Afghánistánu padla monarchie, ve které byl posledních 40 let králem Muhammad Záhir Šáh, a vznikla buržoazní republika jeho bratrance Muhammada Dáúda Chána, který svou politiku orientoval směrem na Sovětský Svaz, a který se sám dostal k moci i skrze podporu nacionalistického křídla Lidově demokratické strany Afghánistánu (LDSA).
Po několik následujících let komunisté organizovaní v této straně pracovali v Afghánistánu relativně svobodně, ovšem poté, co došlo ke spojení nacionalistického křídla (Parcham) této strany s více prolidovým (Khalq), a tato strana začala dále získávat stále silnější podporu obyvatelstva, Daúdova vláda začala pociťovat rostoucí obavy. Napětí vyeskalovalo v roce 1978, kdy došlo k záhadnému úmrtí vedoucí postavy frakce Parcham Mira Akbara Khybera, na jehož pohřbu se shromáždily tisícovky lidí, které podezřívaly Daúdovu vládu, že stojí za jeho vraždou. Daúd následně pokračoval represemi komunistů a jejich zatýkáním, což vyprovokovalo LDSA k reakci v podobě vojenského puče, ve kterém LDSA zvítězila, a Daúd byl poté, co se odmítl vzdát, zabit povstalci.
Ačkoliv měl tento puč širokou podporu Afghánského obyvatelstva, tak nikdy nedošlo k přímé participaci mas na nové moci. Charakter samotné revoluce i následné vlády byl ryze proletářsky bonapartistický, kdy od počátku měla moc ve svých rukách armáda a její špičky, a nikoliv samotné masy.
Aby se udržela u moci, orientovala se nová vláda LDSA směrem na chudé afghánské pracující a rolnictvo a znárodnila existující afghánský průmysl, zavedla rovná práva žen a začala s přerozdělováním půdy ve prospěch chudých rolníků, kterým byly rovněž zrušeny dluhy vůči velkostatkářům. LDSA ovšem zdědila zemi, která byla extrémně zaostalou. O úrovni zaostalosti vypovídá skutečnost, že v roce 1978 neměla jediná vesnice v Afghánistánu přívod elektrické energie, 95% obyvatel bylo negramotných, a samotný proletariát se sestával pouze z několika desítek tisíc lidí žijících v největších městech této tehdy patnáctimilionové země.
Ovšem i přes obrovskou úroveň zaostalosti zde bylo dokázáno, že centrálně plánovaná ekonomika funguje a může dosahovat excelentních výsledků. Například poměr zpracovatelského a těžebního průmyslu vůči HDP Afghánistánu narostl za prvních pět let vlády LDSA z 3,3% na 10%. Dále pak na základě znárodnění tiskařského průmyslu začal strmě narůstat počet gramotných, kdy do roku 1983 rovněž vyrostlo i 100 nových továren, a došlo k 84% nárůstu v počtu nemocničních lůžek a 45% nárůstu v počtu lékařského personálu.
Situace v Afghánistánu začala velmi rychle znepokojovat americkou administrativu a celou světovou kapitalistickou soustavu. Zatímco v Afghánistánu začal narůstat odpor původní vládnoucí třídy proti novým poměrům, USA skrze svou tajnou službu CIA začala mobilizovat všechny reakční elementy v regionu, a to zejména v Pákistánu a Saúdské Arábii k vybudování kontrarevoluční síly schopné vývoj událostí zvrátit. Tak vznikla Mudžahedínská kontrarevoluční koalice, která byla od začátku cvičena a zbrojena pod dohledem Spojených států, které již koncem roku 1979, před sovětskou invazí, investovaly do této síly skrze CIA půl milionu amerických dolarů. Mudžahedíni nebyli nikým jiným, než obyčejnými náboženskými fanatiky, kteří představovali vše zpátečnické v této zaostalé oblasti, od přístupu k ženám, přes způsob vedení boje až po ekonomickou politiku. Jedním z jejich velitelů byl tehdy i mladý multimilionář Usáma bin Ládin, původem ze Saúdsko-Arabské prominentní rodiny, který byl tehdy v západních buržoazních mediích označován jako bojovník za svobodu a mír. Stejné podpory se v kapitalistickém tisku těšili i samotní Mudžahedíni.
V prosinci roku 1979 však udělala Americké kontrarevoluci čáru přes rozpočet Sovětská intervence, která vyslala do Afghánistánu 40. Sovětskou armádu. Cílem této intervence však nebylo ani tak šířit revoluci, jako zabránit potenciálnímu šíření vlivu Spojených států, kdy sama Sovětská intervence si dala za svůj prvotní cíl zamíchat kartami ve frakčním boji vládnoucí LDSA, kdy svrhla tehdy vládnoucí Khalqisty pod velením Hafízulláha Amina, který nechal popravit svého rivala Nura Muhammada Tarákího – který původně v Afghánistánu od revoluce vládl. Místo Amína, u kterého hrozilo, že by mohl přeběhnout na stranu USA, stalinisté instalovali svého loajalistu z frakce Parcham Babraka Karmala. Přesto však Sovětští vojáci na rozdíl od nedávných okupantů Afghánistánu měli mezi Afghánci určité sympatie, jakožto bojovníci proti džihádistické reakci a zdánliví obránci toho, co bylo vydobyto revolucí.
Po deseti letech bojů se situace ve Východním bloku začala pro stalinisty vyvíjet velmi nepříznivě, což v konečném důsledku vedlo i k ukončení Afghánské operace, která nebyla schopná proti Mudžahídům dosáhnout rozhodného vítězství, a která stála životy asi 15 000 sovětských vojáků. To vedlo k faktickému vítězství Mudžahedínů. Porážka sovětů však znamenala i porážku Afghánského lidu a Afghánské republiky. Parchamističtí vůdci Afghánské republiky ve skutečnosti nebyli žádní marxisté, a trpěli představou, že se situace v zemi dá uklidnit ústupky vůči kontrarevoluční opozici v podobě místních náčelníků. A tak docházelo k tomu, že postupně velká část z toho, co bylo v roce 1978 revolucí vydobyto, bylo kompromisům obětováno. Například již v druhé polovině 80. let sami vůdci Afghánské republiky znovuustanovili Islám jako státní náboženství. Odchod Sovětů však znamenal definitivní tečku za Saurskou revolucí, kdy se Afghánská republika sesypala pod náporem Mudžahídské reakce, která zemi následně ovládla. Ve frakčních bojích se poté následně v Afghánistánu vykrystalizovalo několik skupin, které budou našemu čtenáři velmi dobře známy – jako například Taliban a Al-Kaída. Táliban se následně stal vládcem Afghánistánu až do příchodu vojsk USA po útocích 11. září na budovy Světového obchodního centra.
Jak se změnila podpora teroru na válku s terorem
Tyto útoky, ve spojení se ztrátou kontroly nad džihádisty, motivovaly Spojené státy a jejich spojence v roce 2001 k následné invazi a ustanovení Karzáího loutkové vlády, a faktickému rozšíření vojenského vlivu USA k hranicím Ruska a Číny. Ovšem podobně jako Sověti, tak ani Americké okupační síly nebyly schopny dosáhnout rozhodného vítězství nad Talibanem. Po stovkách tisíc mrtvých vojáků a civilistů a více než bilionu investovaných dolarů se letos vojska NATO stáhla se staženým ocasem, aniž by okupace splnila jediný cíl, který si původně deklarativně předsevzala. Mezinárodní terorismus poražen nebyl a z Afghánistánu se nestala krásná, svobodná liberálně buržoazní demokracie. Právě naopak. A když se podíváme do historie Spojených států minimálně od roku 1945 tak uvidíme, že s podobným výsledkem skončila takřka každá její vojenská operace.
Na začátku jsou vždy řeči o svobodě a demokracii, následuje masakr, a ve finále situace vede k občanské válce či k ustanovení proamerických diktátorů. Kde je svoboda, pravda a láska v Sýrii? V Lybii? Somálsku? V Palestině? K čemu vedly aktivity USA v Guatemale? V Hondurasu? V Chile? Kolumbii? Dá se říct, že kam šlápne noha amerického vojáka, tam následně dlouho tráva neroste, a je velkým štěstím například Vietnamců, Venezuelanů či Kubánců, že zatím dokázali tomuto impériu vzdorovat.
Jediní lidé, kteří z války profitují, jsou majitelé zbrojovek. Jen v roce 2019 si 25 největších společností produkujících zbraně rozdělilo tržby ve výši 361 miliard dolarů, kdy jen 5 největších zbrojařských společností USA utržilo 166 miliard dolarů. (2) Kapitalistům v českém zbrojařství mezitím narostly do roku 2016 zisky na odhadem 18,9-20,2 miliard korun. Jejich produkce a zisky nadále významně rostou, zatímco jejich produkty způsobují v rukách imperialistů a teroristů tragédie po celém světě. Byla to zároveň podobně jako v případě SSSR masivní ekonomická krize spojená s extrémně narůstajícím státním zadlužením, která přinutila vládu USA a dalších zemí světa přestat investovat nové miliardy do válčení o tento kus země.
Nová migrační vlna a pozice komunistů
Afghánské vojenské dobrodružství NATO nyní hrozí novou migrační vlnou. Řecko dokonce již vybudovalo 40 kilometrů dlouhou zeď, aby zabránilo příchozím imigrantům z Afghánistánu. Buržoazní media se mezitím snaží načrtávat imaginární linii mezi „uprchlíky“ a „imigranty“ podle úrovně hororů, které tito lidé díky světovému imperialismu pociťují, zatímco pokrytečtí buržoazní politici se snaží předhánět v tom, kdo umožní migraci z Afghánistánu hrstce těm Afgháncům, kteří v Afghánistánu kolaborovali s Českou Armádou a diplomacií. Ostatní Afghánci ať si klidně pomřou pod dopady granátů armád NATO nebo pod vládou hrdlořezů z Talibanu, které NATO a západ umožnili vybudovat – hlavně když zachráníme několik afghánských překladatelů!
Pozice marxistů v této situaci musí být jednoznačná – Jsme pro přijetí všech afghánských uprchlíků, a umožnění jejich plnohodnotného společenského začlenění, bez stavění zdí a detenčních táborů. Ovšem nesmí to být pracující, kteří budou na problémy spjaté s migrací doplácet. Musí to být kapitalisté, a zejména majitelé zbrojovek, kteří budou platit lidem za způsobené problémy. Jen ať evakuují z Afghánistánu, který rozvrátili, každého, kdo si o to požádá, a postaví mu u nás dům a zajistí mu aklimatizaci a důstojné živobytí! Jen samotná česká republika za posledních 20 let zaplatila za válku v Afghánistánu kromě lidských životů z kapes daňových poplatníků ještě částkou ve velikosti 16,4 miliard korun. (3) Přesto se však reakce celé Evropy snaží tvářit, že na přijímání uprchlíků nejsou peníze. Zajímavé je, že peníze na boření domů těchto lidí a pustošení jejich země se našly zcela jednoduše.
Komunisté jsou internacionalisté. To znamená, že problémy Afghánských pracujících a rolníků jsou i našimi problémy. Je zcela hloupé zastávat z pozice pracujících sociálšovinistickou pozici „Ať si ti Afghánci dělají co chtějí, ale hlavně ať sem nechodí! Ať se o ně postará Amerika a né my! Ať nám neberou práci!“ Co dělali lidé zastávající tuto pozici, když se investovaly miliardy českých korun do živení této vojenské kampaně? Proč jim placení války v Afghánistánu z jejich kapes nevadilo, ale vadilo by jim placení následků války z kapes kapitalistů?
Existuje jen jedno řešení, jak navždy překonat existenci imperialistických válek a s nimi spojený terorismus. Tímto řešením je světová socialistická revoluce vedená světovým proletariátem. Té ovšem nikdy nedosáhneme tím, že budeme házet pracující a rolníky jiných národů přes palubu, jak nás to učí buržoazie, a tvářit se, že jejich masakr a útlak ze strany světových kapitalistů není náš problém. Proti samotnému Talibanu existuje v Afghánistánu a na celém světě masivní síla, která jeho vládu může svrhnout a jeho jako barbarskou teroristickou organizaci navždy zlikvidovat. Touto silou je pracující třída, která už ukázala v Afghánistánu svou sílu v časech Saurské revoluce. Nyní je třeba povstání a revoluce proti Talibanu a světovému kapitalismu, které můžeme dosáhnout pouze tím, že budeme budovat mezinárodní síly marxismu, jak tomu již činí Mezinárodní Marxistická Tendence!
Útok na Afghánské pracující a rolníky je útokem na nás všechny!
Ať žije mezinárodní solidarita!
(1) http://www.industriall-union.org/global-labour-movement-condemns-seizure-of-union-property-by-government-of-afghanistan
(2) https://www.asiaskop.cz/analyzy-komentare/globalni-zbrojni-prumysl-dominuji-spojene-staty-cinske-firmy-rostou
(3) https://tyvka.cz/afghanistan-stal-cr-za-16-let-tolik-o-kolik-se-vlada-zadluzuje-kazdych-ctrnact-dni/