Rok 2019 se po celém světě nesl v duchu revolučního nadšení. Akce žlutých vest ve Francii, hnutí za nezávislost Katalánska, či nepokoje v Hong Kongu jsou jasnou ukázkou jak chabá a krátkozraká je iluze kapitalistické třídy o mezinárodní stabilitě, míru a zlepšující se životní úrovni po celém světě. Opět se ukázalo jak opravdu vypadají společenské poměry a jak rychle se z těchto poměrů může vyklubat revoluční hnutí a skutečně jsme v současné době svědky mnoha revolučních událostí. Jedním z mnoha regionů těch největších demonstrací, protisystémové agitace a prudkých společenských změn zakládajících si na zájmech a podpoře proletariátu, sedláků a studentstva je již po nějakou dobu Latinská Amerika a minulý rok nebyl ničím jiným než zdůrazněním těchto nálad. Latinská Amerika je z mnoha pohledů naprosto unikátním regionem, od období evropské kolonizace až po současnost je to místo vleklých společenských krizí, nestability, obrovské sociální nerovnosti a chudoby. Již několik let zde existují masová hnutí často vyjadřující svůj nesouhlas, jejichž demonstrace a stávky velmi často vyústí ve vlny nepokojů a násilných střetů s policií či armádou. Tyto události jsou dnes známy celému světu jako Latinskoamerické jaro. Shrňme si tedy jejich dosavadní průběh v jednotlivých státech.
Nikaragua
Vláda prezidenta Daniela Ortega, který se svého úřadu drží již od roku 2007 zprvu zaujímající pozici antiimperialismu, snahy o eliminaci chudoby a zpřístupnění sociální péče v úzké spolupráci s Venezuelou Huga Cháveze, je dnes charakterizována naprostým podřízením se zájmů světového kapitalismu. Obrovská vlna stávek a demonstrací zde již vypukla okolo roku 2014 reagující na obrovskou vládní korupci a na zahraniční investice především čínských společností, kterými postupně dochází k totálnímu ovládnutí prakticky celé ekonomiky této země včetně její nejdůležitější infrastruktury. Nejznámější a nejdiskutovanější investicí zde byla stavba průplavu, který by spojoval Karibské moře a Pacifický oceán. Podle mnohých studií by měla tato stavba dalekosáhlé následky na životní prostředí a celkový negativní dopad na místní obyvatele. Druhá vlna těchto demonstrací odstartovala v roce 2018 jako reakce na plánované škrty v programech státní podpory, zhoršující se situaci s korupčními skandály, zvyšujícími se daněmi a státní nezájem řešit stále zvětšující se problém chudoby. Masové demonstrace probíhající v celé zemi se ze strany vlády dočkaly velmi násilné odpovědi, armáda a policie často užívá ostrých střelných zbraní a taktéž zbrojí spřízněné pravicové milice. Střety ozbrojených provládních vojenských
složek a demonstrantů si již vyžádalo více než 600 mrtvých.
Haiti
Následkem selhání ropné spolupráce s Venezuelou se Haiti ocitlo ve stavu značného nedostatku fosilních paliv, které se zastavením státních dotací značně stoupla na ceně, což se společně s rozsáhlou korupcí na prakticky všech postech vlády a zvyšováním daní projevilo v rapidně rostoucí ceny základních životně důležitých komodit, které jsou právě kvůli této skutečnosti a jejich často nedostatečnému množství haitským pracujícím mnohdy úplně nedostupné. V lednu minulého roku tato politika odstartovala vlnu demonstrací a stávek volající po odstoupení prezidenta Jovenela Moiseho a ustanovení prozatimní vlády. Demonstrace, nepokoje a stávky se v průběhu roku stupňovaly až došlo k několikaměsíčnímu totálnímu kolapsu veškerého průmyslu. Masové demonstrace čítající milióny účastníků mají nenásilný charakter, ovšem bez ohledu na tento fakt v nich zemřelo již přes 50 lidí
Bolívie a Venezuela
Venezuela se po chaotickém vývoji přelomu 20. a 21. století ve snaze vypořádat se s obrovskými problémy v podobě narůstající chudoby a inflace dostala do hospodářské války se západními mocnostmi. Venezuelská závislost na exportu ropy, jež byl sabotován četnými zahraničními sankcemi a prudkým poklesem cen ropy v roce 2015 dostala Venezuelu do stavu totální krize. Chudoba, nedostatek základních životních potřeb a hyperinflace rozdělily Venezuelu na dva politické tábory. Po květnových prezidentských volbách v roce 2018, národní shromáždění neuznalo opětovné vítězství Nicolase Madura a jmenovalo prezidentem jeho oponenta Juana Guida, jeho jmenování ale bylo Nejvyšším soudem spravedlnosti označeno za protizákonné a tak se v současnosti nachází Venezuela v mocenském sporu o její prezidentský úřad. Neutuchající vřava demonstrací a stávek příznivců obou táborů zanechala zemi ve stavu trvalého konfliktu, hospodářství stagnuje a mnohé státní sociální programy jako například zdravotní péče úplně kolabují.
Mnohem chudší Bolívie dlouho vedená prezidentem Evo Moralesem s programem státní kontroly hlavních sektorů průmyslu, četnými plány sociální podpory a boje proti chudobě těšící se trvalé podpoře bolívijských pracujících a původního obyvatelstva se dostala do stavu vážné krize po jejích prezidentských volbách v říjnu 2019. Vítězství Evo Moralese nebylo přijato opozicí s podezřením manipulace s volebními výsledky, jako důsledek vlny opozičních demonstrací, nepokojů a nátlaku armády byl Evo Morales nucen rezignovat a uprchnout do Mexika kde je nyní v azylu. Jeho příznivci berou současnou vládu Jeanin Aňézové podporovanou ze zahraničí a její politikou privatizace státního průmyslu na kterém stojí bolívijské sociální programy jako nelegitimní. Bolívie se v současnosti zmítá v chaosu a občanských nepokojích, které vedou ke krizovému nedostatku potravin a pohonných hmot.
Chile
Dlouho probíhající privatizace, doprovázena nepřiměřeným růstem cen životních nákladů, prohlubujících se sociálních rozdílů, neúnosnou korupcí a dlouhodobou nefunkčností privatizovaných sociálních služeb podnítila chilské studentstvo a pracující třídu k organizaci stávek a demonstrací. V říjnu odstartovala vlna občanských nepokojů a střetů milionů pracujících s armádou a policií. Primárním požadavkem mas bylo odstoupení chilské vlády, což se částečně podařilo. Na duben 2020 bylo národním kongresem schváleno celonárodní referendum o přepracování ústavy. Od doby Pinochetova převratu se zde jedná o ty vůbec největší občanské nepokoje.
Kolumbie
Narůstající korupce, rozpočtové škrty, zvyšování daní a nezájem kolumbijské vlády v čele s Ivanem Marquezem dodržovat dohody o neútočení s levicovými guerillami v čele s milicí Revoluční ozbrojené síly Kolumbie, jejichž vzájemné střety se státními ozbrojenými složkami si vyžádaly od roku 1964 okolo 240 tisíc obětí, popudilo dělnictvo a mnohé odborářské seskupení k organizaci stávek a vlny demonstrací. K tomuto hnutí se taktéž přidaly četné skupiny původních obyvatel upozorňující na fakt, že od začátku vlády prezidenta Marqueze v srpnu 2018 bylo zabito více než 100 členů jejich komunit. Tyto oběti mají na svědomí kolumbijské drogové kartely jejichž aktivity se dlouhodobě nedaří omezit právě v důsledku nezájmu vlády a státních ozbrojených složek. Bez ohledu na původní snahu zachovat tyto masové politické akce bez násilí, došlo při mnoha policejních provokacích k několika násilným střetům, které si vyžádaly stovky zraněných a několik mrtvých.
Několik slov závěrem
Jak se bude nadále vyvíjet celá tato masová revoluční aktivita latinskoamerického proletariátu a studentstva zatím nelze přesně určit. Její vývoj je velmi dynamický a celá situace se v krátkých časových úsecích radikálně mění. International Marxist Tendency a její česká sekce Marxistická Alternativa stojí bok po boku s tímto revolučním nadšením a je v naprosté solidaritě s latinskoamerickými pracujícími. Je si však zároveň plně vědoma skutečného řešení systémových problémů s nimiž se tento region potýká a chápe nemožnost jejich úplného vyřešení v rámci současného světového kapitalismu a imperialismu jakožto původců těchto problémů. Je jí jasné, že skutečnou alternativou k tomuto systému a jeho problémům je pouze a jenom světová permanentní socialistická revoluce vedená připravenou a schopnou revoluční avantgardou, což je jejím hlavním cílem, ke kterému se svou organizací, prací a aktivitou dennodenně blíží.
Solidaritu se světovým proletariátem ! Za světovou revoluci ! Za socialismus ještě za našich životů !