Mirko H.
V posledním období, se Česká Republika zdála jako politicky relativně stabilizovaná země, v očích světové vládnoucí třídy, se stabilním ekonomickým růstem, velmi nízkou nezaměstnaností, a dokonce i rostoucími platy. Tato zdánlivá stabilita, podporovaná zejména silnými německými investicemi, tvořila oporu pro oligarchické vládnutí současného premiéra, a druhého nejbohatšího Čecha, Andreje Babiše, a pro jeho stranu ANO 2011, připomínající v lecčems stranu Forza Italia Silvia Berlusconiho. Ale poměry se mění, a masy se dávají do pohybu proti této vládě.
Babiš přišel do politiky se svou vizitkou úspěšného byznysmena, a s příslibem ochrany země před zkorumpovanými politiky, a s tím, že bude ovládat stát jako svojí firmu, pro blaho nás všech. Ovšem nyní, po sérii skandálů týkajících se zpronevěr a ovládání státní správy ve svůj prospěch, poté co se stal premiérem v roce 2018, si masy lidí začínají uvědomovat, že Babišova politická aktivita slouží pouze k posílení jeho osobní moci a zisků. Jeho poslední skandál ohledně neoprávněného čerpání dotací z EU vyprovokoval vlnu masové nevole, při které 250 000 lidí vyrazilo tuto neděli do ulic Prahy, čímž bylo dosaženo zdaleka nejpočetnější protivládní demonstrace od roku 1989.
Jak se Babiš dostal k moci
Když Babiš začal poprvé otevřeně vystupovat jako politik, před parlamentními volbami roku 2013, získal si v první řadě podporu části buržoazie, která byla vyděšena silou pracujících mas po předchozím bouřlivém politickém období, které naprosto zlikvidovalo důvěru v tradiční pravicové strany, a svrhlo jejich vládu. V těchto dobách dosahovaly volební preference ČSSD 37%, a preference KSČM 20%. Babišovy masivní investice do jeho vlastní předvolební kampaně – podpořené nákupem rádiových stanic a novin ze zisků jeho monopolní agrochemické společnosti Agrofert – mu vynesly druhé místo v parlamentních volbách roku 2013, hned za ČSSD. Jeho demagogická kampaň vzbudila v mnoha lidech dojem, že jelikož je už velmi bohatým, tak nebude cítit potřebu okrádat pracující lid, jako tomu činila předchozí nepopulární pravicová vláda. Problém byl ovšem v tom, že tento bohatý oligarcha chtěl pro sebe té moci a peněz ještě více.
Poté co ČSSD vytvořila v roce 2013 koaliční vládu, s Babišem jako ministrem financí, tak Babiš okamžitě začal využívat svého postavení ke tvorbě finančních operací, které podporovaly a podporují jeho vlastní byznys. Toto bylo zpředmětněno zejména ve využívání dotací pro své společnosti, které dramaticky narostly od doby, kdy se Babiš stal ministrem. Toto vedlo k prosazení dodatku k zákonu o střetu zájmů v parlamentu v roce 2017, který přinutil Babiše přesunout svoje společnosti do svěřeneckých fondů, přičemž je v praxi dodnes s nimi stále úzce propojen. V těchto dobách, když Babiš potřeboval peníze pro státní rozpočet, a tím i pro své společnosti, tak nevytvářel politiku sociálních škrtů, jako vláda před ním. Místo toho zaváděl politiku většího tlaku na maloburžoazii, jakožto jeho tržních konkurentů. Zavedení elektronické evidence tržeb (EET) vyprovokovalo silnou nevoli z řad maloburžoazie, která se od těch dob stala Babišovými nejhlasitějšími kritiky, mezi českým obyvatelstvem.
Zrádná role vedení ČSSD a KSČM
Poté, co se sociální demokraté prokázali neschopnými řešit prakticky jakékoliv problémy české společnosti, Babiš vyhrál parlamentní volby roku 2017 rozdílem třídy. Sociální demokraté se propadli na 7,3% a KSČM na 7,8%, což byl pro obě strany propadák. Významný problém, se kterým se Babiš nadále potýkal spočíval v tom, že neměl většinu v parlamentu, a nikdo s ním zpočátku nechtěl vytvořit vládu, ani jeho menšinovou vládu podpořit. ČSSD a KSČM si toho času plně uvědomovali, že podpořit jej v této chvíli by znamenalo zradu samotných základů jejich stranických programů.
Ovšem když se parlamentní krize dostala do bodu, ve kterém hrozily nové volby, vůdci ČSSD a KSČM velmi rychle přispěchali Babišovi na pomoc. Důvod ke změně jejich postojů spočíval zejména v obavách z ještě horšího volebního výsledku, v případě voleb předčasných. V této hře hrál svojí roli i prezident Zeman, jakožto spojenec Babiše již od konce 90.let, kdy Zeman, jakožto vůdce ČSSD, podporoval miliardářův byznys zejména co se týče privatizací státních podniků, jako tomu bylo třeba v kauze Unipetrol.
Babišova vláda zmítaná skandály
Nová Babišova vláda se ujala moci v roce 2018, spolu s ČSSD ve vládě, a s podporou KSČM, přičemž začala být okamžitě zmítána sérií skandálů, týkajících se zejména právě osoby Babiše. Babiš neváhal označovat všechny tyto skandály jako útok na jeho osobu a na zájmy ČR, přičemž jeho vlastní obhajobě dnes věří stále méně lidí. Jeden z posledních Babišových skandálů se týká jeho obvinění ze strany Evropské komise, že neoprávněně pobíral evropské dotace ve prospěch Agrofertu. V neposlední řadě důvěrou v Babiše zamávalo objevení kauzy únosu jeho vlastního syna na Krym (což bylo objeveno medii nespadajícími pod Babišovo impérium), kdy se snažil Babiš předejít jeho výpovědím u soudu, o kauzách jeho otce.
Tento skandál tehdy vyprovokoval tisíce lidí k protestům proti Babišovi, kdy byla požadována Babišova rezignace. V parlamentu se dokonce pravicové opozici podařilo prosadit hlasování o nedůvěře vládě. Nicméně opět se stalo to, že KSČM a ČSSD ochotně přišli Babišovi na pomoc, aby ochránili jeho mocenské zájmy. Cena za tuto zradu byla následně částečně zaplacena ve volbách do Evropského parlamentu, kdy KSČM získala pouhých 7% a ČSSD ani ne 4%. (Přičemž jejich předchozí výsledek byl 14%)
Rozkol ve vládnoucí třídě
Ve vládnoucí třídě se rozvíjí silný rozkol, kdy se Babiš snaží získat veškerou moc sám pro sebe. KSČM a ČSSD jej podporují s nadějí toho, že se něco do dalších parlamentních voleb změní, což jim umožní se oklepat z jejich nejhorších historických porážek. Parlamentní opozice vůči Babišovi se sestává z pravicových buržoazních stran, které jsou silně podporovány maloburžoazií, z důvodu jejich otevřeného konfliktu s Babišem.
Babiš zcela otevřeně tuto situaci využívá ve svůj prospěch. Dokud jsou protesty proti němu organizovány maloburžoazií, s podporou pravicových stran, tak může ukazovat prstem na kontradikce mezi zájmy těchto stran, a zájmy pracujících (o čemž je velmi dobře uvědoměn), aby si uchoval svá procenta ve volbách. Může říci: „Volte mě! Nebo chcete snad, aby se k moci vrátili tyto pravičáci s Kalouskem v čele?“ Tato skutečnost jej udržuje na koni, navzdory vršícím se skandálům.
Masy toho mají dost
Opilý svými posledními volebními vítězstvími však Babiš podceňuje úlohu pracujících mas, které začínají být čím dále tím více nespokojeny s jeho vládou plnou skandálů, a začal ovlivňovat soudní systém skrze svou loutku – ministryni spravedlnosti Benešovou – aby sám sebe zároveň ochránil před jakýmkoliv trestním stíháním. V tomto stejném období audit EU požaduje po ČR návrat dotací, které Babiš neoprávněně užíval.
Toto je nyní něčím, co stimuluje zatím největší vlnu lidového odporu, od roku 1989. Stovky tisíc lidí demonstrují v ulicích proti zkorumpovanému Babišovu vládnutí, které je od počátku naplněno nevídanými skandály. Nicméně tyto protesty jsou stále vedeny reakčními maloburžoazními živly, které se neštítí Babiše demagogicky vyobrazovat jako „komunistu“ nebo „Bolševika“, kvůli jeho lpění na státní moci, pro jeho předchozí politickou kariéru v KSČ a StB pod jménem „Bureš“, a kvůli tomu že je v současné době podporován ze strany vedení KSČM. Tato samotná skutečnost ještě prohlubuje zrádnost postoje KSČM, který způsobuje zmatení ve všech vrstvách pracující třídy. Pracující mezitím stále více a více participují na těchto demonstracích, jelikož mají už dost Babišových nakradených miliard, zaměstnávání lidí v nejhorších podmínkách s nejnižšími platy, a kvůli jeho devastaci české krajiny skrze všudypřítomné pěstování řepky olejky.
Kudy vpřed?
Sen o schopném byznysmenovi, který přišel do politiky, aby nás spasil, je dnes uveden na pravou míru ve vší jeho grotesknosti. Ovšem otázkou pro české pracující je – kudy vede cesta dál? Je zřejmé, že ta část vládnoucí třídy, která tvoří Babišovu opozici nebude bojovat za jejich zájmy, což bude stále více zřetelné s tím, jak se situace bude nadále vyvíjet. Zároveň neexistuje žádné schopné vedení pracující třídy, kdy levice zrazuje svou třídu zaprodáváním se oligarchovi, přičemž se zdá, že je jejich životnost s tou Babišovou čím dále tím více propojena. Je dokonce možné, že ani jedna z levicových stran nebude součástí parlamentu po příštích volbách. Zároveň se nezdá pravděpodobné, že by se v těchto levicových stranách mohl objevit nějaký schopný leadership, který by dokázal tyto strany očistit od nánosu oportunismu toho nejhoršího ražení.
Objevují se celkem dvě nejpravděpodobnější možnosti dalšího politického vývoje. První možnost závisí na tom, že se pracující budou sami schopni organizovat nezávisle na pravicové buržoazní opozici Babiše, a že se postaví proti vládě, a proti všem oligarchům a kapitalistům jako celku. Toto by změnilo charakter současného boje z boje mezi dvěmi sekcemi vládnoucí třídy na boj třídy vykořisťované proti třídě vládnoucí. Pravicová a liberální opozice by byla odhalena ve vší své reakčnosti, zatímco by hájili své zájmy před pracujícími. Na pořad dne by tak přišla otázka politické reprezentace pracující třídy jako nezávislé síly v české společnosti. Druhou možností je, že pracující třída na čas uvízne ve stádiu podpory reakční Babišově opozici, kdy ovšem následně dojde k útokům na jejich práva ze strany těchto pravicových stran, pokud by se jim takto podařilo převzít po Babišovi moc.
V každém případě je toto masové hnutí symptomem prohnilosti českého kapitalismu, a odleskem jeho narůstající nestability. Protichůdné zájmy mezi pracující třídou a kapitalisty nebudou vyřešeny novou pravicovou vládou, která může jen pracující a studenty více motivovat k odporu, s narůstající krizí globálního kapitalismu. Radikalizace české mládeže (která je stále více otevřena marxistickým myšlenkám), v kombinaci s tím, jak pracující čím dále tím více ukazují svou sílu, již dnes dláždí cestu novému revolučnímu vývoji. Hlavním úkolem českých marxistů je tak vybudovat dostatečně silnou organizaci, schopnou propojit se s těmito vrstvami, a naplnit úkol budování revoluční strany s cílem vedení pracujících mas směrem k socialistické revoluci!