Následky neúspěšného pokusu Izraele rozdrtit Gazu

V Gaze prozatím utichly zbraně, dohoda o příměří pozastavila nelítostné vyvražďování desítek tisíc Palestinců a skoro úplné zničení Palestinské enklávy, které se dělo posledních 15 měsíců rukou izraelského státu.

IDF Spokespersons Unit, Wikimedia Commons

První věc, kterou musíme poznamenat, je fakt, že se Palestinci nikdy nevzdali, i když byli naprosto bezbranní pod nekončícím útokem jedné z největších vojenských mašinerií na světě. Na druhou stranu Izrael i se všemi svými tanky, stíhacími letouny, raketami, drony a podporou armády Spojených států, selhal ve všech svých válečných cílech. Abychom parafrázovali slova Henryho Kissingera, prohráli válku, protože ji nevyhráli. Toto má důležité následky, které je třeba zanalyzovat.

Příměří definitivně uleví Palestincům, milionům pracujícím a mládeži, kteří při nich solidárně stáli. Stejně tak mnoho Izraelců bude oslavovat konec bojů a návrat rukojmích. I přesto ve vzduchu stále visí důležitá otázka: k čemu to všechno bylo? Přiblíží to Palestince blíže ke konci dlouhé dekády jejich útlaku?

Destrukce

Po 15 měsících podpory, jak slovní, tak vojenské, izraelské válečné mašinerie, se Joe Biden a evropští leadeři plácají po zádech za míru, který vyjednali. Jaký mír ale ve skutečnosti připravili pro Palestince?

Po roce bombardování se nedá stav Gazy nazvat jinak než katastrofický. Oficiální počty obětí jsou přes 46 tisíc, 13 tisíc z toho dětí. Tato čísla ovšem podceňují opravdový rozsah tohoto masakru. Studie publikována uznávaným zdravotnickým týdeníkem "The Lancet" odhaduje, že počet přímých i nepřímých obětí v říjnu 2024 převýšil 70 tisíc a mohl by být vyšší než 186 tisíc.

I když přehlédneme ztracené životy, uvidíme mnoho dalších ran, které Palestinci utrpěli. Přes 90% populace - 1,9 milionu lidí, bylo vyhnáno z vlastních domovů. Zdokumentovalo se přes 650 útoků na zdravotnická zařízení, kvůli kterým zemřelo přes 1000 zdravotníků. Bylo zničeno či poničeno 95 % všech škol a univerzit, 660 tisíc dětí tedy nebude mít přístup ke vzdělání.

V lednu podle OSN nedostávalo 96 % dětí potřebnou výživu. Dohromady 345 tisíc Gazanů zažilo katastrofické nedostatky jídla a 876 tisíc čelilo nouzovým nedostatkům potravin.

Nedávné vysílání BBC ukázalo denní život v Gaze, kde se rodiny musí prohrabovat přes hromady sutin, aby našly cokoliv, co mohou směnit za jídlo, kde děti musí chodit na záchod ven s rizikem napadení divokými psy.

Celkový dopad války sahá daleko za pouhé fyzické škody. Podvýživa, kolaps hygienických systémů a traumata, která si museli obyvatelé prožít, budou mít následky trvající po generace.

Dohoda

Dohoda popisuje třífázový proces, jehož cílem je vyřešit hlavní problémy a obnovit stabilitu v regionu. První fáze se zaměřuje na výměnu vězňů - 33 Izraelských zajatců by mělo být vyměněno za 1700 Palestinců, z nichž 1000 bylo po 7. říjnu 2023 uvězněno bez jakéhokoliv obvinění či soudu. I přesto západní média nazývají zajatce Hamásu „rukojmí“, zatímco tito Palestinci jsou nazýváni „vězni“. I oni však byli rukojmími. Izrael také začne stahovat vojáky z obydlených oblastí v Gaze a pro humanitární pomoc bude znovu otevřen hraniční přechod Rafáh-Egypt.

V druhé fázi by se Izrael měl kompletně stáhnout z Gazy a měl by být propuštěn zbytek izraelských zajatců. Pokud se vůbec dostaneme ke třetí fázi, tak v té by se měl implementovat dlouhodobý plán na rekonstrukci Gazy a měla by se vrátit těla zesnulých izraelských zajatců.

To však vyvolává několik důležitých otázek. Dohoda je ve svých zásadních částech naprosto stejná jako dohoda, kterou Hamás odsouhlasil již v květnu 2024! Obě strany ji už loni v létě odsouhlasily, ale Netanjahu trval na tom, že se Izrael nemůže stáhnout z Filadelfského koridoru na hranici mezi Gazou a Egyptem. Netanjahu tvrdil, že je to naprosto zásadní pro bezpečnost Izraele, ale tato dohoda, kterou před pár týdny podepsal, obsahuje právě stažení z Filadelfského koridoru.

Vždycky to byla jen výmluva. Toto odhalilo cynické kalkulace izraelského premiéra, bezcitně motivované důvody osobního a politického přežití, což rodinám izraelských rukojmích neuniklo.

Na tiskové konferenci v Bílém domě, kde byla dohoda oznámena, Joe Biden odmítl uznat roli Donalda Trumpa v dojednání dohody – „to je vtip?“ řekl. Faktem však je, že Biden neměl s tím, že se dohoda nakonec podepsala nic společného. Byla zajištěna výhradně zásahem Donalda Trumpa – a to ještě před jeho nástupem do úřadu!

Trump White House Archived, Flickr

Za Trumpa jednal jeho velvyslanec Steven Witkoff, miliardář a developer, který je jeho blízký spojenec. Witkoff neměl žádnou oficiální funkci, přesto nejenže prosadil dokončení smlouvy v Kataru, kde jednání probíhala, ale také přinutil izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, aby ji neprodleně podepsal.

Zopakujme to: Donald Trump během několika dní zajistil dohodu, kterou Bidenova vláda nedokázala zajistit za více než osm měsíců. Z toho je zřejmé, že Biden neměl v úmyslu vyvinout skutečné úsilí, aby Izrael ukončil válku.

Mluvili o míru, zatímco po zuby ozbrojovali Izrael a poskytovali mu veškerou podporu, o kterou požádal. Celkem Spojené státy od října 2023 do října 2024 vydaly na vojenskou pomoc Izraeli 17,9 miliardy dolarů. Americké a britské vojenské síly rovněž podporovaly Izrael při shromažďování zpravodajských informací a hledání cílů. Západní vlády rovněž naprosto jednotně podporovaly Izrael.

Washington a jeho evropští lokajové se svými činy stali součástí izraelské válečné koalice a neměly nikdy v úmyslu nutit Netanjahua k dohodě. Jednalo se o součást Bidenovy základní zahraniční politiky, která diktuje, že se Spojené státy musí silou bránit jakékoliv hrozbě ohrožující jejich nadvládu, nebo nadvládu jejich spojenců.

Ať se tedy stane cokoliv, USA nesmí ustoupit. Pokud se kdykoliv dostane pod tlak, musí využít svou sílu. V tomto případě však užití síly amerického imperialismu vedlo pouze k tomu, že se ukázala jeho omezenost.

Vítězství nebo prohra

Navzdory drtivé vojenské síle nasazené proti Gaze se Izraeli nepodařilo dosáhnout svých hlavních vojenských cílů, kterými bylo zničení Hamásu a návrat rukojmích. Hamás dodnes zůstává významnou silou schopnou způsobit ztráty na izraelských jednotkách a provádět raketové útoky. Místo toho válka nesmírně zradikalizovala Palestinskou mládež, která je připravena doplnit řady organizace.

Michael Shvadron, Wikimedia Commons

„Jsme v situaci, kdy tempo, jakým se Hamás obnovuje, je vyšší než tempo, jakým ho likvidují IDF (Izraelské obranné síly),“ řekl listu Wall Street Journal izraelský brigádní generál ve výslužbě, Amir Avivi.

Nejenže Hamás není zničen, ale plně ovládá Gazu, z níž se Izrael dohodl na úplném stažení. Po stažení z Filadelfského koridoru a obnovení obchodu a humanitární pomoci se situace z hlediska toho, kdo Gaze vládne, vrací přesně do stavu, v jakém byla 6. října 2023. Jinými slovy, naprosté selhání izraelské mise a ponížení izraelského státu.

Oficiálně Netanjahu tvrdil, že válka byla nutná k tomu, aby se rukojmí vrátili domů, a přesto vidíme, že válka rukojmí vůbec domů nevrátila. Je zřejmé, že tato válka byla do značné míry vedena a neustále prodlužována, aby si Netanjahu udržel vlastní moc a vyhnul se korupčním kauzám, které se proti němu vedly.

Toto však Izrael něco stálo. Oficiálně bylo zabito nejméně 400 izraelských vojáků a až 6 tisíc jich bylo zraněno. Skutečná čísla jsou mnohem vyšší a nezohledňují PTSP a jiná traumata, která se mezi vojáky velice rozšířila. Je jasné, že mnoho rukojmích zemřelo, když byl Netanjahu zaneprázdněn narušováním všech pokusů o dohodu.

Slabá místa v pancíři

Je jasné, že Trump nebyl jediný důvod, proč Izrael podepsal příměří. Svou roli hrála i únava z války, která se rozšířila i do samotných izraelských obranných sil. Ačkoli podpora války zůstávala vysoká, počáteční válečná hysterie se začala ztrácet. Bylo to zřejmé z toho, že počet rezervistů, kteří se dostavili po předvolání, klesl z téměř 100 % na 75-85 % loni v listopadu.

Deník Haaretz zveřejnil zdrcující zprávu o rostoucím znepokojení mezi řadovými rezervisty. Podle jednoho z průzkumů se zjistilo, že „pouze 56 % Židů by chtělo, aby se rodinný příslušník vrátil do záloh, kde už sloužil“. Dokonce by podle stejného průzkumu ze srpna pouze „57 % židovských Izraelců chtělo, aby jejich děti vůbec narukovaly do armády“. Navíc „od června do listopadu se téměř zdvojnásobila část těch, kteří uvedli, že by nechtěli, aby narukovaly (ze 7,5 % na 13 %).“

Jeden z vyšších důstojníků, s nímž deník hovořil, potvrdil, že je obtížné přimět vojáky, aby šli do Gazy: „Je to čím dál horší – je stále méně a méně vidět nějaký konec.“

Jeden z rezervistů, který byl již třikrát nasazen, pronesl řadu pozoruhodně odhalujících poznámek:

„Obecně panuje pocit, že struktura nevydrží. Disciplína není taková, jaká by měla být. Nemáme pocit, že existuje plán na další den a na den následující. Není příliš jasné, co děláme – vypadá to, že si každý velitel dělá, co ho napadne, protože je tu jakési vakuum. Když se vojáci zeptají, řeknou: „Je to složité, nerozumíte tomu.““

To jsou vážná slova od vojáků, kteří jsou normálně pod obrovským tlakem, aby udržovali jednotu v armádě. Oficiálně se válka vedla s cílem porazit Hamás a osvobodit rukojmí, ale vojáci na místě evidentně viděli jinou realitu:

„V létě už vojáci méně věřili hlavním válečným cílům a s rukojmími nebyl žádný pokrok.“

Ve skutečnosti rukojmí umírali kvůli postupům izraelské armády: „Měli jsme pocit, že neděláme nic dobrého. Pak jsme měli operace [jejichž účel] jsme nechápali, […] při těchto operacích umírali lidé a my nerozuměli taktice ani strategii.“

To jsou vážné varovné signály pro izraelskou vládnoucí třídu, která si zakládá na mýtu o svém státu a zejména jeho armádě jako všemocném ochránci židovského národa. Po 15 měsících konfliktu je těžké říct, zda jsou tato tvrzení stále pravdivá.

Nejenže nebyla izraelská armáda schopna porazit Hamás v Gaze, ale jejich agrese otevřela dveře odvetě ze strany Hizballáhu v Lebanonu, Hútiů v Jemenu a také Íránu, který v říjnu překonal izraelskou protiraketovou obranu. Ve skutečnosti izraelská obrana nedokázala zastavit ani raketové útoky Hamásu, které pokračovaly po celou dobu konfliktu.

IDF Spokespersons Unit, Wikimedia Commons

Mezitím byla izraelské ekonomika těžce zasáhnuta. Podle izraelské banky by náklady Izraele spojeny s válkou v letech 2023 až 2025 mohly dosáhnout 55,6 miliardy dolarů, což představuje 10 % HDP. Z dlouhodobého hlediska nevypadá izraelských high-tech sektor moc dobře. Potřebuje mladé vzdělané lidi, kteří jsou právě v povolávacím věku a tím pádem byli obzvlášť válkou zasáhnuti. To vše bude tlačit Izrael do spirály postupně se prohlubujících krizí, které postupně podkopou izraelskou společnost.

Nic se tedy nevyřešilo. Zdaleka ne. Izrael je vystaven většímu nebezpečí a je křehčí než před válkou. V podstatě se jedná o porážku. Škody však nejsou pouze materiální. Utrpěla reakční představa, že pouze vysoce militarizovaný stát může izraelským Židům zaručit bezpečnost a blahobyt. Bez této lži by se izraelská vládnoucí třída nemohla po osm desetiletí udržet.

Jak se však ukazuje v realitě, opak je pravdou. Izrael svým agresivním postojem stále více přivolává agresi a nepokoje do samotného Izraele. Jak konstatoval Haaretz:

„Vítr války dlouhodobě působí proti morálce. I kdyby válka skončila zítra, Izrael bude potřebovat roky na to, aby obnovil vlastní sociální a zřejmě i vojenské vazby. Pokud válka následující den začne znovu, pokles morálky se rozšíří.“

Krize režimu

Netanjahu a jeho křídlo izraelské vládnoucí třídy nepochybně utrpěli porážku, kterou si sami způsobili. Jeho projekt byl odmítnut a byl ponížen Donaldem Trumpem, kterého prohlašoval za svého spojence.

public domain

To možná byla pravda, ale Donald Trump je na prvním místě svým vlastním spojencem a spojencem amerického imperialismu a nekonečná válka na Blízkém východě mu nevyhovuje. Jakkoli se Netanjahu kroutil, Trump mu ukázal, kdo je v tomto vztahu skutečným pánem. Bez americké vojenské a ekonomické podpory by se izraelský stát rychle rozpadl.

Trump nepochybně slíbil řadu ústupků výměnou za Netanjahuovo podepsání dohody o příměří, ale to nic nemění na faktu, že je to pro izraelský imperialismus ponižující ústupek.

Samozřejmě neexistuje žádná záruka, že Izraelci dodrží svá slova. Reakční osadnické hnutí a jeho politické strany, které byly klíčovými spojenci Netanjahua, budou nepochybně v určitý moment tlačit na obnovení války.

Jeden z hlavních představitelů, krajně pravicový ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir, již odstoupil z koaliční vlády. Zůstává mu tak pouze nejtěsnější parlamentní většina, čímž se zvyšuje vliv ostatních stran v koalici. Krajně pravicový ministr financí Becal’el Smotrič ve vládě zůstal, ale pohrozil rezignací, pokud nebude válka obnovena po úvodní 42denní fází příměří. Pokud však budou takto pokračovat, všechny dosud nahromaděné kontradikce se jen prohloubí a připraví tak hlubší krizi v budoucnosti.

Na druhé straně je tu postoj značné části městského obyvatelstva, které vždy nenávidělo Netanjahua, osadníky a pravici. Až se prach uklidní a extrémní válečné šílenství do jisté míry opadne, mnozí z této vrstvy budou nuceni žít s novou realitou. Někteří budou hledat alternativní cestu vpřed – jinou než militarismus a imperialismus – a tím se dostanou do konfliktu se zavedenými normami izraelského sionismu.

Zde vidíme zlomové linie sociálních sporů, které se budou v budoucnu rozšiřovat a které by v určitém okamžiku mohly nabýt i třídního charakteru.

Krize západního imperialismu

Od začátku této války opakovaně prohlašujeme, že Západ je spoluviníkem a přímým účastníkem zločinů izraelského imperialismu. Válku v Gaze podporoval finančně, vojensky i politicky. Vrhly se celou svou silou za Izrael, aby celému světu ukázaly sílu západního imperialismu. A přesto byl výsledek přesně opačný. Máme tu porážku nejen Izraele, ale i amerického imperialismu, kolektivního Západu a liberálního politického establishmentu.

Navzdory všem pokusům se izraelské vojenské mašinerii podporované mocnými spojenci nepodařilo palestinský odpor rozdrtit. Je to jasná připomínka omezenosti západního imperialismu, který postihl podobný osud v Iráku a Afghánistánu a kterému hrozí ještě větší porážka na Ukrajině.

Válka vyvolala v USA širokou nespokojenost a miliony pracujících a mladých lidí se obrátily zády k demokratům kvůli jejich válečnému štvaní. Toto byl významný faktor, který přispěl ke zhroucení podpory demokratů a zvolení Trumpa, který slíbil ukončení nekonečných válek. Zda to skutečně udělá je ovšem zcela jiná věc. Trumpova zahraniční politika je přiznáním omezenosti amerického imperialismu. Namísto pokračování kontraproduktivní vojenské demonstrace síly se přiklání k ústupkům a ochraně základních zájmů amerického kapitalismu. Nevyhratelná válka v Gaze a destabilizace Blízkého východu mezi ně nepatří. Amerika na prvním místě, zbytek světa na druhém. Alespoň to se zdá býti jeho cílem. Zda se mu to podaří, je jiná věc.

Gage Skidmore, Wikimedia Commons

To v podstatě znamená částečný ústup amerického imperialismu, který bude mít dalekosáhlé důsledky. Především ovlivní vědomí milionů lidí ve Spojených státech a na Západě. Všechny představy o morální nadřazenosti a síle Západu jsou s každým dalším neúspěchem stále více odhalovány jako lživé. To přispívá ke krizi liberálního establishmentu, který po celé poválečné období ovládal Washington a evropská hlavní města.

Prezentují se jako zastánci demokracie, lidských práv a mezinárodního práva. Pro stále více lidí je však každým dnem jasnější, že dnešní liberalismus je pramenem reakce a že jejich „řád založený na pravidlech“ je cynickým podvodem, který má zakrýt jejich barbarské imperialistické zájmy.

Právě tyto dámy a pánové, dobře oblečení a někdy i dobře mluvící, vzdělaní na špičkových univerzitách, s vybroušenými úsměvy a kultivovanými způsoby, jsou zdrojem nejreakčnější politiky v zahraničí i doma.

To oni snížili zimní příspěvky na palivo pro chudé seniory v Británii během toho, co posílali miliardy na válku na Ukrajině a v Gaze. To oni snižují výdaje na zdravotní péči a další sociální dávky během toho, co utrácí biliony na militarizaci. A jsou to oni, kdo mluví o demokracii, zatímco pronásledují ty, kteří bojují za práva Palestinců. Není divu, že v každé zemi bojují proti těmto silám.

A právě tento boj, je rostoucí třídní boj na Západě, představuje naději pro osvobození Palestiny. Palestinské masy prokázaly mimořádnou odolnost a bojového ducha. Musíme se však podívat realitě do očí. Izraelská válka selhala, ale palestinský boj za osvobození nevyhrál. Ve skutečnosti se mu nepodařilo vyřešit žádný ze svých základních problémů.

Palestinci se nyní propadli ještě hlouběji do propasti barbarství, z níž nemůže vzejít skutečný mír. Byli zredukování na malé enklávy zbídačených, lehce ozbrojených mas, které čelí silnému high-tech vojenskému státu. V čistě vojenském tažení nelze sionistický stát svrhnout.

Nejlepším způsobem, jak zasáhnout Izrael, je jednak rozdělit sionistický stát podle třídních linií s apelem na všechny Izraelce, kteří v příštím období začnou pochybovat o současném směřování Izraele a rozejdou se s vlastní vládnoucí třídou, a jednak zasáhnout proti dodávkám zbraní, financování a politickému krytí Izraele, které proudí ze Západu. Osud Palestinců je tedy dnes více než kdy jindy provázán s osudem světové dělnické třídy. Boj za ukončení sionistického izraelského státu a za skutečně svobodnou Palestinu je totožný s bojem proti kapitalismu na Západě, zejména ve Spojených státech. Oba boje musí být propojeny.

Krize světového kapitalismu všude rozdmýchává plameny třídního boje. V tomto boji se pracující a chudí mohou spolehnout pouze na své vlastní síly. Pokud se spojí, nemůže je nic zastavit. Boj za svobodnou Palestinu začíná bojem proti kapitalismu a imperialismu doma.