Dne 7. Října provedly ozbrojené síly Hamásu a Islámského džihádu úspěšný pozemní i raketový útok pojmenovaný „Povodeň Al-Aqsá“ proti vojenským a civilním cílům na území kontrolované izraelským státem. Dopustily se tím krvavého násilí, které reálně nepomůže ani o píď osvobození palestinského lidu od útlaku izraelským sionistickým režimem. Izraelský stát reagoval krvavou pomstou proti Gaze, která nemá daleko od vyhlazovacího útoku, zahrnujícího kromě samotného vojenského úderu, týrání místních obyvatel třeba hladem a žízní na základě uvržené blokády. Tyto události vyvolaly očekávané reakce po celém světě, včetně Česka. Zatímco česká vláda a buržoazní média rozjely okamžitou demagogickou a sugestivní kampaň, zaměřenou na dehumanizaci Palestinců a poskytnutí bianco šeku izraelské armádě k jejímu jednání, celým světem otřásá masivní solidární hnutí s utlačovaným palestinským lidem, které neváhají západní vlády potlačovat i totalitními metodami. Palestinské demonstrace probíhají i v Česku a na Slovensku, a cílem tohoto článku je podívat se na jejich perspektivy z komunistického pohledu.
Za současnou situaci může Izrael a imperialismus, nikoliv „obě strany“
Útok Hamásu nespadl jen tak z nebe. Neobjevil se jako rozmar Palestinců, kteří by ve svém životě neměli nic jiného na práci, než rozjímat nad vyhlazováním Židů. Útok Hamásu byl logickým důsledkem nacionalisticko-sionistické politiky státu Izrael, který momentálně vede vůbec nejsionističtější vláda v historii, v níž nechybí třeba postavy jako Itamar Ben-Gvir z aliance Náboženský sionismus na postu ministra národní bezpečnosti, který otevřeně volá po vyhnání neloajálních Palestinců ze země, usnadnění možnosti ozbrojených složek státu střílet po Palestincích, či omezit pravomoci Nejvyššího soudu, kdy stát Izrael drží ve věznicích bez soudu tisíce mladých Palestinců, včetně dětí, jako politické vězně. V Izraeli může být Palestinec popotahován zákonem velmi snadno – třeba za držení Palestinské vlajky, demonstrování, či poslouchání arabské hudby. Sám Ben Gvir žije v nelegální osadě na Západním břehu Jordánu, kterých je jen v této oblasti více než stovka, a které slouží jako železná pěst izraelského nacionalismu proti Palestinskému obyvatelstvu. Nezřídka kdy tito židovští osadníci páchají pogromy proti Palestincům za podpory či tolerance ozbrojených složek Izraelského státu. Protireakce Palestinců poté slouží jako ospravedlnění k rozšíření moci státu Izrael na daných územích.
Kromě těchto věcí předcházely útoku Hamásu ještě třeba vojenské útoky Izraele proti uprchlickému táboru v Dženínu na Západním břehu Jordánu v červenci tohoto roku, či násilné napadání muslimských věřících policií v posvátné mešitě Al-Aqsá v Jeruzalémě během Ramadánu, kdy se tato mešita stala jen pár dní před útokem Hamásu terčem stovek sionistů, kteří v ní deklarovali zájem jí srovnat se zemí, a místo ní postavit židovský chrám. Proto i Hamás pojmenoval svou ofenzívu „Povodeň Al-Aqsá“. Tento název se nicméně nehodí sionistickým kapitalistickým médiím, protože by čtenáře nutil příliš přemýšlet o podstatě současné situace.
Pokud vezmeme v potaz celý kontext situace v této oblasti, nelze dojít k jinému závěru, než že je palestinské obyvatelstvo po dekády utlačováno rozpínajícím se a apartheidním státem Izrael. Česká vládnoucí třída, v područí západního imperialismu, ovšem mezitím reagovala okamžitou podporou Izraele, užívajíce staré taktiky, že aby se rozlišilo kdo je utlačitel a kdo porobený, tak se vypráví historie jen od určitého data a s předem pečlivě vyselektovanými fakty.
Ohebnost reformistů a liberálů
A mezitím, co nás různí fašističtí i jiní gauneři neváhali po léta nazývat „židobolševiky“, vládnoucí třída okamžitě onálepkovala každého podporovatele Palestiny jako podporovatele Hamásu a antisemitu. Nezáleží na tom, kolikrát v diskuzi se sionistou řeknete, že nepodporujete Hamás, nezáleží na tom, že Palestinci jsou sami semitským národem - pokud bezpodmínečně nenásledujete demagogii a nepodporujete izraelskou invazi, potom Vás nemine opovržení české vládnoucí třídy, a případně i policejní dohled a represe. Pravičácká demagogie se nám ale dnes hodí k připomenutí toho, že velká část čelních představitelů komunistického hnutí, ke kterým v historii vzhlížíme, mělo skutečně židovský původ. Tedy nálepka ohledně naší nenávisti k Židům je skutečně absurdní.
Tento mediální a policejní nátlak je však dobrý vládnoucí třídě třeba k tomu, že se různé ideologicky nepevné elementy na levici buď zcela podvolí vládnoucí demagogii, nebo se pod jejím náporem minimálně citelně prohnou. Někoho možná napadlo - Kde jsou sociální demokraté? V poslední době jsou vidět jen jejich zadky, protože hlavy mají pevně zabořené v písku. KSČM na tom není o moc lépe, kde se maximálně někteří její vedoucí činitelé zmohou na bezzubý pacifismus. Středula v čele ČMKOS se mezitím nejspíše raduje z každé izraelské bomby, jelikož Izrael podporuje.
/@JStredula/X
Přední organizace pracujících jsou v Česku zcela zdevastované. Místo bojových nástrojů proletariátu se z nich staly obyčejné kalkulačky. V případě ČSSD a KSČM kalkulačky volebních hlasů. V případě čelních odborů kalkulačky odborářských příspěvků sypajících se do Středulovy kapsy. To je samo o sobě tragédií, protože je to pouze proletariát, který může zastavit izraelský či jiný imperialismus. Se svými zdiskreditovanými organizacemi je v Česku proletariát nutně dezorganizovaný a dezorientovaný, což se promítá i do povahy samotných palestinských demonstrací v Česku.
Australští dělníci v docích jako bojový příklad
Když by byl proletariát organizovaný a s kvalitním vedením, tak může zastavit izraelskou agresi klidně hned zítra. Vezměme si za příklad třeba takové australské dělníky z lodních doků. Ti v roce 1937 reagovali na japonskou agresi proti Číně tak, že Australský svaz odborových organizací nejdříve v říjnu 1937 usiloval o bojkot japonského zboží a vývozu surového železa do Japonska, ze kterého měly japonské železárny zájem vyrábět bomby, používané následně proti Číňanům, ale potenciálně v budoucnosti i proti Australanům.
Následovaly stávky v australských lodních docích. Ve Freemantlu v Perthu v září 1938 místní dělníci odmítli naložit zásoby na velrybářské lodě směřující do Japonska. Následujícího měsíce se k nim připojili dělníci v Sydney, na opačném konci země, odmítající nakládat pro Japonsko železný šrot.
/Australian National University
Nejikoničtějším se ale stal boj dělníků v Port Kembla jižně od Sydney, kteří stávkovali od 15. Listopadu 1938 přes deset týdnů když se dozvěděli, že parník SS Dalfram, který měli nakládat, má obsahovat surové železo směřující do Japonska. Den po zahájení boje se zastavil celý přístav, jelikož jeho vlastníci usilovali o to, aby byl Dalfram naložen za každou cenu, a tedy měl přijít na řadu s nakládkou jako první. To se však nestalo.
Místo toho se množství dalších odborových organizací připojilo k boji dělníků z Port Kembla, kterým vyjadřovaly podporu, včetně hasičů či pracujících v samotných australských železárnách. Dokonce se podařilo dělníkům v docích navázat i spojení s indickými námořníky na Dalframu, kteří odmítli s lodí odplout k jinému přístavu, kde by nebyli dělníci organizovaní v odborech, a mohlo by tak dojít k nakládce lodí. To bylo velmi pokrokové v časech, kdy byla Austrálie rasistickým státem omezující neevropskou imigraci, kdy dříve i sami někteří australští odboráři odmítali zejména čínskou imigraci kvůli obavám z přílivu levné pracovní síly. Tentokrát však příslušníci čínské komunity v Sydney posílali stávkujícím dokařům zásoby a stáli na jedné straně barikády proti australským kapitalistům a vládě, snažícím se vyvíjet nátlak na to, aby byla objednávka 300 000 tun surového železa pro Japonsko doručena.
Stávka skončila v lednu 1939 ujištěním australské vlády, že se železo do Japonska zasílat nebude. Ukázalo se, že je to právě během vlastního boje, kdy proletariát získává poznatky o tom, kdo je přítel a kdo nepřítel.
Všechna síla je na naší straně
Dnes je proletariát na světě mnohem silnější, než v roce 1938. Palestinské odbory PGFTU proto okamžitě již v časech kdy Izrael teprve vyhrožoval pozemní invazí reagovaly „otevřeným dopisem za ukončení spoluviny“, kdy vyzývají odboráře celého světa k industriálním akcím zaměřeným na znemožnění zásobování Izraele zbraněmi. Ne náhodou proto na agresi Izraele v současnosti reagovali třeba belgičtí pracující v docích, kteří podobně jako Australané v roce 1938 odmítají nakládat zbraně pro Izrael. Stejně tak britské odbory reagovaly blokádou továrny na zbraně v Kentu, zásobující Izrael.
Toto jsou příklady funkční solidarity s Palestinci, které reálně mohou něco změnit. Oproti tomu co pro Palestince udělala buržoazní diplomacie? Po desetiletích, co se v OSN roní krokodýlí slzy nad útlakem Palestinců tato slavná organizace přijala koncem října rezoluci za humanitární příměří mezi Hamásem a Izraelem. A výsledek? Výsměch Izraele a pokračování deště bomb na Gazu, kdy se počet civilních obětí izraelského masakru dostal již do pěticiferných hodnot.
@AlexisDeswaef/X
Brusel, 11.11.2023
Palestinské demonstrace v Česku je třeba posunout vpřed, nebo zahynou
Jako komunisté jsme byli v Praze na minimálně šesti demonstracích za Palestinu v poslední době. V Brně na dalších dvou. A čeho jsme si nemohli v první řadě nevšimnout je právě orientace vůdců protestů na apelování na mezinárodní diplomacii a českou vládu, která mimochodem hlasovala proti výše zmíněné rezoluci OSN.
Zatímco belgičtí dělníci v docích stávkují, my pláčeme, vypočítáváme na demonstracích horory a oběti, které Izrael způsobuje, vedeme dojemné morální apely na vládní představitele a nově i oslavujeme zesnulého šlechtice, obhájce Feriho znásilnění a pravicového reakcionáře Karla Schwarzenberga, který obhajuje spojenectví Česka s Izraelem, ale tu a tam vzbudil kontroverze ohledně kritiky politik izraelského státu. Ten stejný Schwarzenberg zlehčoval třeba i Mussoliniho fašismus, aby podpořil italskou premiérku Meloniovou, která v mládí otevřenou fašistkou byla. Taktéž se na demonstracích v Česku příliš mává otázkou příměří, ovšem v pacifistickém duchu, kdy prosazování příměří s utlačitelem ad absurdum může vést pouze a jen k akceptaci existujícího útlaku. „No justice, no peace!“ je podle nás lepším heslem. A pokud podporujeme příměří, tak jen jako důsledek současné rovnováhy sil, s cílem efektivnějšího boje proti útlaku Izraele v budoucnu.
Jako komunisté nechceme být pedantští a už vůbec nechceme zlehčovat utrpení Palestinců a jejich rodin tady v ČR. Koneckonců demonstrace za Palestinu podporujeme. Ovšem nemůžeme je podporovat se zavřenýma očima a mlčet o tom, že tak jak je na nich nastavený kurz, nemají šanci nic změnit. Od toho koneckonců my i ostatní lidé na palestinské demonstrace chodíme – abychom tím něco změnili. Ale pokud na nich bude nastavený takový kurz jako je teď – budou jen demonstracemi těch stejných pár stovek lidí, kteří si brzy začnou pokládat otázku „Proč chodit na další demonstrace, když jsem na několika už byl a nic nezměnily?“
Na těchto demonstracích se navíc aktivně bavíme s lidmi. Stejně jako na jiných místech je i zde citelně viditelný rozdíl mezi uvědoměním mas a vedením. Masy jsou ochotnější naslouchat našim odvážnějším postojům a řešením v této věci. Důkazem je, že na těchto demonstracích jsme již získali asi 8 kontaktů, a distribuovali desítky magazínů a letáků, hájících naší pozici. Vedení palestinských demonstrací oproti tomu viditelně více či méně podléhá tlaku vládnoucí třídy, a místo boje se snaží omezovat celý boj na skuhrání. Jako komunisté jsme se i přihlásili o slovo na těchto demonstracích. Odpovědí nám bylo, že buď nesmíme o sobě říci, že jsme z Marxistické Alternativy, případně nám byla sdělena nutnost předchozí lustrace ze strany organizátorů ohledně toho, co chceme slovo od slova říci, a i tak si nás různí organizátoři jen bezvýsledně přehazovali jako horký brambor, zatímco lidé z jiných organizací na pódiu vystupovali.
Každý dobrý komunista si ale najde způsob jak se bavit s masami. Předpokládá zaostalost vedení oproti masám a určitou pravděpodobnost konfliktu vedení s námi, kdož se snaží reprezentovat pokrok. Zároveň ani nechceme nutně na podiu vystupovat, abychom tím tvořili vlastní prestiž. Uvědomujeme si, že pokud bychom v současnosti v Česku organizovali demonstrace za Palestinu my, tak přijde méně lidí, a budou do těchto našich případných demonstrací kapitalistická média a třeba i stát a jeho represe bušit více než do těch současných. A to aniž bychom stáli o jakoukoliv bezhlavost v tomto boji. Zvolit si správnou a pokrokovou cestu je i otázka osobní odvahy, schopnosti strategicky myslet, schopnosti postavit se tlaku a nezkorumpovatelnosti mocí. Kompromisnictví a prázdné apely na morálku jen pomáhají vršit palestinské mrtvoly na jednu velkou hromadu.
Co dělat tady a teď?
Respektujeme tedy, že vedení v palestinských demonstracích mají jiní lidé než jsme my. Vyzýváme je tímto a budeme organizovat naše síly v palestinských demonstracích za tím účelem, aby se místo na Fialu obrátilo na proletariát v tomto boji! Je třeba šířit výzvu palestinských odborářů k akcím proti zásobování Izraele zbraněmi. Vyvíjet tlak uvnitř odborů. A pokud nemohou vůdci českých palestinských demonstrací vyvíjet tlak na odbory zevnitř, ať to dělají alespoň zvenčí. Můžeme zorganizovat demonstrace před sídlem odborů. Můžeme kriticky podpořit současné stávkové aktivity odborů a mluvit s tamními pracujícími o této věci. Můžeme palestinskou věc šířit i mezi studenty, kteří nedávno stávkovali na českých univerzitách. Proč se neudělala palestinská demonstrace třeba v den studentských stávek před Rudolfinem? Třeba by to některé studenty zajímalo více než pléna a večerní koncert. Je třeba opustit falešnost jednoty levice a kritizovat vůdce KSČM, ČSSD, ČMKOS a případně jiných stran a organizací, které mají hájit zájmy neprivilegovaných, za jejich lhostejnost a pasivitu.
Je zcela reakční zároveň bránit rozvoji politických alternativ. Ve finále je to jen správný politický program, kterým je možné proletariát oslovit. Nemůžeme za těmito lidmi jít s prázdnými výzvami k solidaritě. „Lidé trpí, a musíte se za ně postavit!“ – Tohle nikdy nefungovalo a fungovat nebude. Je třeba dokázat vysvětlit proletariátu, jak útok na Palestince a zbrojení Izraele omezuje svobodu i jeho samotného. Dokázat vysvětlit podstatu problému a dát k ní správné řešení. A ve finále sounáležitost českého proletariátu s tím palestinským může vzniknout pouze právě ve výše zmíněném boji, ve kterém se učí, kdo je přítel a kdo nepřítel. V jiných zemích nejsou palestinské demonstrace větší, protože by byli tamní proletáři „osvíceni shůry“. Svou roli právě hraje i faktor bojových zkušeností. A je úkolem politické alternativy v podobě strany, aby tyto bojové zkušenosti koncentrovala ve formě své teorie.
Tedy je třeba podporovat boj proletariátu, jeho pracující složky a tím i rozvoj jeho uvědomění na uvědomění třídní. My českoslovenští komunisté se budeme snažit být všude tam, kde tento boj probíhá a rozvíjet jej. S touto motivací budujeme naší organizaci a revoluční internacionálu.