V lednu tohoto roku jsme se setkali s jednou z nejhorších štvavých volebních kampaní v historii současného českého buržoazního státu, jejíž součástí byly výhružky, lži, novinářské štvaní a mnoho dalšího. Z této kampaně vzešel nový prezident, jenž bude opět hájit zájmy vládnoucí třídy a západního imperialismu – Petr Pavel. Jejímu průběhu, jednotlivým kandidátům a finálnímu střetu 2 vrstev stejné buržoazie ve druhém kole, se budeme v tomto článku věnovat.
Ani Losnu ani Mažňáka…a ani Bahňáka
Po skončení prezidentského úřadu Miloše Zemana, mizí z tohoto úřadu také éra legendárních politiků 90. let minulého století. Na tento úřad si opět začaly brousit zuby různé vrstvy české buržoazie a byla nám představena nová sestava. Z neznámých osobností však vyčníval všem již známý bývalý premiér a miliardář Andrej Babiš, který svoji kandidaturu zahájil téměř na poslední chvíli. Dále jsme se v tomto lidském panoptiku mohli setkat s dalším miliardářem Karlem Janečkem, generálem ve výslužbě Petrem Pavlem, bývalou rektorkou Danuší Nerudovou, politikem Jaroslavem Baštou, představitelem současné odborářské byrokracie Josefem Středulou, či dalším podnikatelem Karlem Divišem. K vidění byli taktéž (již podruhé) neúspěšní kandidáti na prezidenta Pavel Fischer a Marek Hilšer.
Naši čtenáři si z posledního čísla magazínu Konfrontace možná pamatují naše podmínky pro vyjádření podpory potencionálnímu kandidátovi, které byly: hájení zájmů pracující třídy, či opora o hnutí pracujících (kupříkladu skrze jejich strany). Žádný z kandidátů však ani vzdáleně naše podmínky nesplňoval, a proto se naším oficiálním stanoviskem, oproti mnoha jiným „levicovým“ politickým subjektům, stala nepodpora.
Řekněme si však nyní něco blíže o kandidátech. Začněme těmi známějšími.
Jedním ze známějších kandidátů se stal bývalý premiér, předseda hnutí ANO a miliardář Andrej Babiš. Babiš je kapitalista, jenž svůj ekonomický vliv mění v politický (a naopak) napřímo – tedy neměl prostředníka, oproti jiným oligarchům typu Křetínských, Bakalů apod., což bylo to jediné, čím se od nich odlišoval. Jelikož Babiš objížděl se svými knihami regiony ještě před volbami, dalo by se předpokládat, že se jednalo o součást kampaně a že se o úřad prezidenta bude Babiš zajímat. Taktéž se očekávalo, že svoji kandidaturu podepře podpisy občanů. Babiš však svoji kandidaturu oznámil na poslední chvíli, kdy se nechal nominovat vlastní stranou.
Jeho kampaň se skládala ze tří částí. Ta první začala v regionech, než vůbec svoji kandidaturu ohlásil, kde se setkával s občany a rozdával jim své knihy. Druhá nastala po ohlášení své kandidatury a opět sázela na objíždění regionů, kdy v ní zároveň vynechal téměř veškeré debaty, jako tomu bylo i v době kandidatury prezidenta Zemana. Je otázkou, jestli se Babiš bál konkurenčních médií a dotazů svých oponentů. Během svého úřadu a během pandemie COVIDu-19 obětoval desetitisíce životů pro zachování zisku vládnoucí třídy. Zároveň se, jako politik a člen vládnoucí třídy v jedné osobě, podílel na krizi kapitalismu, jež s sebou přinesla i krizi energetickou.
Ve své kampani se snažil působit jako ostřílený politik se zkušenostmi, který by jen chtěl pomáhat lidem a symbolizovat opozici proti současné vládě. Zároveň se snažil mluvit o tom, že by jako prezident chtěl vyjednat mír mezi Ruskem a Ukrajinou. Tento argument „zkušeného politika v opozici“ by jistě zněl mnohým pracujícím a studentům vábně. Lidé však nejsou hloupí a uvědomují si, že jeho „zkušenosti“ jsou postaveny na masivním vykořisťování, které šlo během pandemie doslova přes mrtvoly. Jeho slova o mírovém jednání jistě nadchla mnoho lidí v čase současné imperialistické zastupitelské války na Ukrajině. Je ale pochybné, že by Babiš jakkoli rozvíjel tuto iniciativu, a to už z prosté skutečnosti, že má česká buržoazie zájem na vykořisťování zdecimované Ukrajiny.
Druhý a poslední ze známějších kandidátů je Petr Pavel. Pavel se stal vítězem voleb, je generálem ve výslužbě, který sloužil v rámci generálního štábu AČR (armády České republiky) a ve vojenském výboru NATO, ve kterém přímo reprezentoval zájmy amerického imperialismu. Pavel svoji kampaň začal již dříve, a to v podobě jím spoluzaložené skupiny Spolu silnější, která měla sloužit v boji proti koronaviru a jež mu převážně dělala PR v podobě dobrovolnických činností. Získal si podporu vládních stran a jejich loutkařů v podobě Jana Barty, Dalibora Dědka a dalších kapitalistů, kteří jsou jen odlišnou vrstvou té stejné buržoazie, ke které je Babiš v opozici.
Jediný rozdíl mezi Pavlem a Babišem tkví ve skutečnosti, že Babiš přímo transformuje svůj ekonomický vliv v politický a naopak, a to nejen díky svému hnutí ANO. Petr Pavel je pouze bílým koněm Babišovi podobných oligarchů, kteří tuto transformaci provádějí skrze politické strany, prezidentské kandidáty a nyní i samotného prezidenta. Oběma „finalistům“ budeme věnovat pozornost v nadcházejících částech článku. Nyní pokračujme s představováním dalších kandidátů.
Danuše Nerudová je ekonomkou a bývalou rektorkou Mendelovy univerzity. Podobně, jako tomu bylo u Pavla a Babiše, byla i její kampaň plná prázdných slov, a taktéž byla její „politická“ osobnost pouhou mediální maškarou. Nerudová, ve své přirozené podobě, byla konzervativního smýšlení, kdy si i na svých účtech na sociálních sítích dělala legraci z mladé generace. Avšak během voleb k nám z televizních obrazovek hovořila naprosto odlišná osoba, jež vystupovala s liberalismem, která jako pedagožka přeci rozuměla mladé generaci, a proto ji také údajně reprezentovala – tu stejnou generaci, kterou ještě před nějakou dobou nazývala posměšně „avokádovou“. PR Nerudové ji, jako „fantomku volební opery“, dále odělo do závoje podporovatelky LGBTQ+ lidí a její reakční tvář zakrylo maskou vyprázdněného feminismu.
Nedivíme se, že její falešná identita přitáhla mnoho mladých pracujících a studentů, kteří doufali, že s Nerudovou pro LGBTQ+ lidi a mladou generaci, obě ztrápenými vlivem kapitalismu, nastane konečně změna v podobě osobnosti, jež dle nich mohla prosazovat jejich zájmy. Iluze však zůstává iluzí. Prázdné řeči Nerudové o LGBTQ+ lidech úplným obloukem obešly kořeny jejich útlaku, zatímco v duchu politiky identit neškodně papouškovaly vedlejší otázky vzdálené od těchto kořenů.
U otázky feminismu měla bývalá rektorka větší štěstí, protože je tento pojem dnes zcela vyprázdněn, podobně jako osobnost Danuše Nerudové, za kterým se staví nepřátelé pracujících žen jako Clintonová, Obamová, a dle některých i Thatcherová, která navíc ve své době přímo urážela stávkující ženy, či Čaputová. Na těchto příkladech se ukazuje, komu onen feminismus ve skutečnosti slouží; nikoliv pracujícím ženám, nýbrž ženám z vládnoucí třídy, jako tomu bylo i u samotného zrodu tohoto hnutí. Nerudová se zároveň pokoušela o „Čaputová momentum“, během něhož napodobovala vystupování Slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, jež se přes svůj falešný závoj politiky identit dostala do úřadu, z něhož bez výčitek nyní podepisuje zákony proti pracujícím, což ostatně zaznívalo i na demonstracích a stávkách Slovenských odborů. Během kampaně Nerudová sama degradovala ženy, aby se jim nabídla jako jejich spasitelka a reprezentantka.
Na tuto „ženskou“ strunu hrála ostatně i během její reakce na komentář Petra Pavla, že by její ekonomické schopnosti ve svém úřadě jistě využil. Na tak lacinou rétoriku se nicméně pracující ženy nechytly. Zároveň nezabránily jejímu pozdějšímu preferenčnímu pádu, který vyvolalo několik kauz z doby jejího rektorského působení na univerzitě.
Národní akreditační úřad ve své analýze z doby jejího působení vyvodil závěry, že Mendelova univerzita pod jejím vedením jednala v několika případech nezákonně a v rozporu s vlastními vnitřními předpisy. Pozornost úřadu vyvolala skutečnost, že pod působením Nerudové začalo několik studentů nezvykle rychle získávat doktorské tituly. U jedné z těchto doktorandek dokonce Nerudová působila jakožto vedoucí její disertační práce. Další přešlap rektorát udělal, když si u prestižní právnické kanceláře HAVEL & PARTNERS, kterou spoluvlastní její manžel Robert Neruda, několikrát objednala právní služby pro Mendelovu univerzitu. Dohromady suma činila 270 tisíc KČ a žádné z objednávek nepředcházelo výběrové řízení. Po těchto skandálech začal tento bílý kůň oligarchie ztrácet podporu.
Jistě bychom se mohli věnovat i kandidátům jako byl Marek Hilšer či Pavel Fischer, kteří opět zkusili svoji kandidaturu a neuspěli, ale pojďme se přesunout k zajímavějšímu z kandidátů, který zadupal do země důvěru některých naivních levičáků a zároveň podkopl nohy některým reformistům. Řeč, jak již asi čtenář ví, je o Josefu Středulovi.
Josef Středula je šéfem Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) – největšího uskupení odborových organizací v ČR. Podobně jako u Pavla se i u Středuly déle předpokládalo, že bude mít zájem o post prezidenta. Svoji kandidaturu ohlásil na manifestačním mítinku ČMKOS, kdy se od té doby snažil působit jako kandidát odborářů a pracujících. Středula však nezklamal a již během kampaně se setkával s vlivnými kapitalisty, zatímco v médiích prohlašoval, že bude prezidentem všech. To mohl být první indikátor zrady pro některé snílky a přátele ze stran reformních uskupení, kteří Středulovu minulost ignorovali. Dalším indikátorem byly podezřelé komplimenty na jeho účet ze strany premiéra Fialy.
Středulu jsme i před kandidaturou vnímali jako třídního kolaboranta, jelikož jsme byli svědky jeho zrad na pracujících. Zrady jsme viděli kupříkladu v kurzarbeitu během lockdownů, kdy Středulova strategie zachraňovala kapitalisty a jejich tzv. „zombie společnosti“; to vše na úkor pracujících, kterým bylo bráno z veřejného rozpočtu. Dalšími z příkladů bylo sabotování pokusů o stávku v Liberty Ostrava či Nexen Tire (před r. 2023) a dalších, či nechvalně známá série stávkových pohotovostí v roce 2022, během kterých Středula obhajoval nízký nárůst mezd tím, že opakoval dávno vyvrácený argument vládnoucí třídy, že růst mezd roztočí mzdově-inflační spirálu. Růst mezd, na rozdíl od honby za profitem, inflaci nezpůsobuje.
Marxistická Alternativa sice byla jedním z mála politických aktérů, kteří se od podpory Středuly distancovali, ale mezi masami se našli pracující s podobným stanoviskem. Takových lidí bylo statisíce, ne-li miliony, což nám dokázala Středulou organizovaná demonstrace ČMKOS na Václavském náměstí. Demonstrace měla dva cíle: nechat naštvané pracující se vyřvat a tím neohrozit vládnoucí třídu a její strany, a dělat Středulovi PR. Pracující však nejsou naivní, a to ani ti, kteří jsou organizovaní v odborech pod ČMKOS. Středulovu demonstraci, na které jsme taktéž působili mezi pracujícími, navštívilo pouze přes 5000 lidí. Toto číslo je vskutku malé, porovnáme-li ho s celkovým členstvem ČMKOS, které dosahovalo kolem půl milionu lidí. Pracující již měli dost sociálních smírů a jiných zrad ze strany středulovské byrokracie. To daly masy znát i před prvním kolem voleb, kdy si Středula nejspíše uvědomil, že nemá šanci. Existuje důvodné podezření, že jeho rozhodnutí podpořil i štědrý dar v podobě 5 milionů Kč, který těsně před svým odstoupením Středula obdržel od miliardáře Benýška, dřívějšího člena Olomoucké ODS. To mohl být i hlavní důvod vyjádření jeho podpory Danuši Nerudové, jež ještě nedávno obviňovala demonstraci odborů a Středulu ze socialistických praktik.
Potvrdila se naše očekávání. Středula opět zradil. Jeho čin, podobně jako pěst, shodil růžové brýle z hlav těch, kteří naivně doufali, že bude hájit práva pracujících. Dost se poškodila ČSSD, na jejímž přelomovém 44. sjezdu, na kterém si strana slibovala hvězdný návrat do politiky, přímo vyjádřila podporu Středulovi, jenž zde byl jakožto čestný host. Hvězdný start olympijského běžce ČSSD skončil tím, že tento běžec ukradl startovací pistoli a prostřelil si s ní koleno.
ČSSD v tomto selhání nebyla samotná. Středulovi od začátku vyjádřila podporu i strana Budoucnost, jejíž členové, v čele s jedním z jejich lídrů Filipem Hausknechtem, se aktivně, bezhlavě a nekriticky zapojili do podpory Středulovy kampaně i přes veškeré zkušenosti s tímto člověkem. Celá tato snaha dopadla podobně jako komunální volby v Praze, ve kterých Budoucnost působila v koalici s dalšími reformisty a liberály, kdy v těchto volbách skončila katastrofálně. Svoji podporu taktéž vyjádřila strana Levice.
Politický a mediální hnojomet
Vládnoucí třída z této rodinné komedie učinila sadistické orgie. Média Babišových kolegů ve zločinu na něj zahájila masivní palbu, kdy jsme např. na Seznam zprávách miliardáře Lukačoviče mohli pozorovat celou řadu útočných článků vůči Babišovi, upřednostňující ostatní kandidáty. Poslušný psík Lukačovičovi spřátelené oligarchie, Milion chvilek pro demokracii, se připojil k této kampani se svojí iniciativou s názvem „Demokrat na hrad“, jenž měla podpořit cíl zbavení se jednoho oligarchy za bílého koně oligarchů spřátelených, zatímco ze svých zastánců mediálně činila „lepšolidi“. Babiš na druhou stranu rozjel svoji protiofenzivu, která se taktéž nesla v házení bahna, lží a ublíženeckého chování. Obě strany cílily na strach, bez ohledu na to, která z nich to zapře.
Druhé kolo přineslo zintenzivnění těchto vzájemných útoků. Babiš rozehrál svoji mírovou strunu, začaly se údajně objevovat falešné SMS s hrozbou povolávacích rozkazů, vzájemné nadávky na „komunistickou“ minulost či náboj v obálce. Každá strana svým způsobem rozžhavila své voliče, kdy byl Babiš některými dokonce napadán a ve kterém se obě strany mnohdy tvářily, že snědly všechnu moudrost světa. Závěr kampaně vyvrcholil výše zmíněným nábojem, jenž Babiš údajně obdržel v obálce s výhružkou. Zlo se před zlem pasuje na menší zlo, zatímco stále ubližuje proletariátu.
V tomto kole byla možnost pro našeho postřeleného olympijského šampiona ze sociální demokracie. Ten se mohl držet svých výmluv, že jiný kandidát, na rozdíl od Středuly, dle něj nehájí zájmy pracujících, a tedy jim nevyjádří podporu (ne že by Středula někdy tyto zájmy dobrovolně hájil, když mu zrovna neteklo do bot). Běžec se mohl zastavit, prozkoumat zranění a jít se léčit, stačilo by vyhlásit nepodporu a doskákat na jedné noze na lůžko. Běžec však zvolil jinou metodu a podpořil Petra Pavla. Nad naším sociálně demokratickým šampionem opět zvítězily masochistické koutky a prostřelil si startovací pistolí i druhé koleno. Nyní zůstává otázkou času, než se Pavel více projeví a běžci sociální demokracie nezačnou hnít obě nohy, na které se už třeba nebude muset postavit.
Ani KSČM nenasadila dobrou strategii. Svojí podporou „opozice“, kterou ve skutečnosti tvoří jiné buržoazní strany, si její běžec nalomil holeň. Když v druhém kole KSČM podpořila oligarchu Babiše, vzal si běžec od svého sociálnědemokratického kolegy pistoli a taktéž si do čéšky udělal díru.
Můj oportunismus je lepší než tvůj
Oba finalisté Babiš a Pavel mají oportunistickou minulost v minulém režimu. Zatímco Babiš čelí dodnes obviňování za působení v StB, na Pavla se našel jeho výcvik na rozvědčíka, který každopádně započal ještě před zrazenou Sametovou revolucí. Babiš, jako zahraniční obchodník, musel z této prestižní pozice být v kontaktu s StB, avšak je pochybné, že by působil jakožto „práskač“. Tento proces byl celkem běžný. Pavel měl to štěstí, že se o jeho kariéru, která mohla nabrat podobu Jamese Bonda východního bloku, tolik lidí nestaralo. Stejně jako o armádní složky. Nebýt sametu, nejspíše by Pavel byl agentem, jenž by mohl být nasazen proti tehdejšímu nepříteli – NATO – kterému dodnes slouží; již ne jako voják, ale jako bílý kůň imperialistů.
Co to dokazuje?
Ukazuje se pouze skutečnost, že jak Babiš, tak Pavel nejsou ničím jiným než prachsprostými oportunisty, kteří využili příležitostí tehdejší doby, ignorovali události roku 1968 a oba aktivně sloužili minulému režimu Československého deformovaného dělnického státu. Oba zůstali oportunisty do dnešních dnů. Babiš se stal jedním z nejbohatších českých kapitalistů, jehož monopol Agrofert dnes vykořisťuje tisíce dělníků. Z Pavla se stal sluha bývalého nepřítele a plně se za teplé místečko oddal službě americkému imperialismu, kdy v důchodu zatoužil po ještě útulnějším křesle na Pražském hradě.
Proč se volilo tak jak se volilo
Vítězství Pavla nedokazuje tvrzení vládní mašinérie o vítězství rozumu a ani o vítězství pravdy a lásky. Jediný důvod, proč pracující volili kandidáty proti Babišovi, byl ten, že si po zkušenosti s vládou tohoto oligarchy nechtěli tohoto oligarchu zvolit za prezidenta. Takový důvod byl zcela pochopitelný. Taktéž tito voliči doufali, a někteří z nich možná ještě doufají, že by se mohla začít řešit jejich témata a možná i na ně nalézt řešení. Bohužel musíme zklamat sympatické naděje těchto snílků, buržoazie si neplatí své lokaje, aby řešily kořeny problému, které jejich panství působí. Těmi kořeny totiž je samotné jejich panství.
Babiše lidé volili většinou z důvodu, že v něm spatřovali opozici vůči vládě Petra Fialy a stran SPOLU, nemálo lidí si také nepřeje pokračování našeho angažmá ve válce na Ukrajině, během kterého nám vládní představitelé, buržoové skrze svá média a nyní i prezident, tvrdí, že se musíme uskromnit, zatímco oni ve svých luxusních sídlech jedí kaviár, topí na nejvyšší stupeň, zatímco lidé přicházejí o bydlení či hladoví. Babiš však mezi tyto boháče patří a hledá jakoukoli příležitost k získání většího vlivu pro svůj monopol.
Babiš ani Pavel, spolu s dalšími bílými koňmi buržoazie, však změnu přinést nemohou a ani ji nechtějí. Jejich úlohou je sloužit zájmům svým a svých pánů, které se shodují se zájmy kapitálu a systematického vykořisťováním pracujících.
Třídní politika ve volbách
Bez sebechvály lze konstatovat, že pozice Marxistické Alternativy se v těchto volbách ukázala jako správná. Nevyjádřili jsme žádnou oficiální podporu kterémukoliv z kandidátů, zatímco jsme podávali kritická stanoviska. V článku o Středulově kandidatuře jsme vytyčili základní podmínky, při jejich splnění bychom mu vyjádřili podporu, jakožto potencionálnímu dělnickému kandidátovi. Takovými body byly:
masivní podpora z řad proletariátu
V případě, že by se vyplnila první možnost, by dělnické strany podporovaly jeho volbu a získaly si podporovatele z řad pracujících na svou stranu. Tito voliči by tvořili páteř kandidátova zvolení za prezidenta*ku a dělnické strany spolu s nimi. Dělnické strany by následně mohly pracujícím posloužit jako platformy nátlaku na „jejich“ prezidenta.
Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna a my vydali naše stanovisko, spočívající v odmítání podpory kteréhokoli z kandidátů, poněvadž nesloužili zájmům pracujících. To nás odlišuje od naivních či oportunistických reformistů s jejich nekritickou podporou, a od anarchistů a ultralevičáků, kteří bojkotují veškeré volby, čímž se opět distancují od mas.
Měla by volba smysl?
Od všech kandidátů, buržoazních médií, ale mnohdy i politologů můžeme slýchat názor, že má úřad prezidenta ČR pouze symbolické pravomoci, a proto nemá cenu se bavit o názoru na témata, které prezident nemůže měnit. Takové žvásty slýcháme proto, abychom, jako pracující a studenti, ztratili chuť projevit iniciativu mít vlastního kandidáta, jenž by reprezentoval naše zájmy na třídní bázi. Středula, kterého sociální demokraté a Budoucnost považují za prezidenta pracujících, se vymlouval přesně na ten stejný argument, který jsme výše zmínili. Tolik k jejich přístupu.
Pokud se oprostíme od výmluv ze strany vládnoucí třídy, můžeme se zamyslet nad tím, jak by bylo možné využít tohoto úřadu ve prospěch pracujících. Pakliže by byl zvolen prezident hájící zájmy pracujících, měl by tento prezident možnosti pro zlepšení postavení dělníků a studentů. Mohl by nejen symbolicky vetovat reakční zákony směřující proti pracujícím, čímž by mohl dát případný čas (či i podnět) pracujícím k tomu, aby se proti takovým útokům organizovali. Taktéž by měl možnost sjednocovat pracující a šířit mezi ně osvětu ze svého úřadu, během veřejných vystoupení a návštěv. Nejen tak by mohl dodávat sílu a sebevědomí pracujícím masám, které by ho mohli ochránit před případným svržením. Jeho působení by zároveň mohlo, jako katalyzátor, urychlovat změnu třídního vědomí.
Náš přístup k volbám byl podepřen zkušenostmi dělnické třídy, což nám zajistilo pevnou půdu pod nohama a žádná prostřelená kolena během běhu. Zatímco anarchisté čekají na startu a čekají, až bude trasa perfektní a bez překážek, kdy si reformisté prostřelují kolena či padají na těch stejných překážkách, my jsme získali zkušenosti o dráze díky předchozím zaškobrtnutím a pádům, které v dějinách pracující třída učinila a které byly následně podrobeny analýzám dialektického materialismu. Nyní běžíme stále vpřed! Pokud chcete běžet i vy pod naší vlajkou, neváhejte a přidejte se k nám do Marxistické Alternativy!