Úvod
Pro mnoho lidí se myšlenka revoluční změny ve společnosti zdá být iluzí, která se v jejich životě neuskuteční. V tomto ohledu Trockij rozvinul myšlenku „přechodného programu“, souboru požadavků, které by mohly přenést společnost ze současné situace v kapitalismu, k cíli mezinárodního socialismu. Co by tento přechodný program znamenal pro životní prostředí? Jaký seznam požadavků by socialisté sepsali, aby se zasloužili o změnu klimatu? V tomto článku se pokusíme tento program nastínit.
V několika minulých článcích jsme řešili různé aspekty klimatických změn a naráželi na některé z myšlenek, které tento důležitý problém obklopují. Zkoumali jsme selhání tržních metod, abychom našli řešení změny klimatu (Kapitalismus, kupčení s uhlíkem a Kodaň) a také vysvětlili, proč mezinárodními smlouvy nefungují v mezích kapitalismu a dokonce si s ním i protiřečí („Kodaňská dohoda“). Minulý měsíc jsme se zaměřili na důvod, proč individuální činy konané na vlastní pěst, nebudou mít žádný významný dopad, a proč jediným skutečným řešením je masová akce a systémová změna (Kdo je na vině za klimatické změny?).
Pro mnoho lidí se myšlenka revoluční změny ve společnosti zdá být iluzí, která se v jejich životě neuskuteční. Je krásné si namalovat utopistický obraz, ale jeden z nás musí vysvětlit, jak to funguje v realitě. Lev Trockij při přípravě úkolů Čtvrté internacionále v roce 1938, dal jasně najevo, že socialisté musí jít nad rámec „minimálních“ požadavků předloženými tradičními sociálně demokratickými stranami, a musí „nalézt most mezi současnými požadavky a socialistickým revolučním programem“. V tomto ohledu Trockij rozvinul myšlenku „přechodného programu“, souboru požadavků, které by mohly přenést společnost ze současné situace v kapitalismu, k cíli mezinárodního socialismu. Pokračujeme dnes v této tradici s naším pamfletem „Za čím si stojíme“.
Co by takový přechodný program znamenal pro životní prostředí? Jaký seznam požadavků by socialisté sepsali v souvislosti se změnou klimatu?
Kompletní podrobný program zabere mnoho stránek; místo toho jsme nastínili sedm hlavních požadavků.
Ne tržním metodám!
Volný trhu nikdy nebyl schopen poskytnout ani nejzákladnější materiální potřeby pro většinu světové populace. Místo snižování chudoby, kapitalismus pouze prohloubil nerovnosti, a nebyl schopný odstranit hladomor, sucho a nemoci. Proč bychom si tedy měli myslet, že tržní metody najdou účinné řešení velkého problému – změny klimatu?
Mnoho politiků neschopných se dostat ze spárů volného trhu, se pokoušelo vytvořit komoditu z uhlíku. To staví emise CO2 do rozporu s kapitalismem stejně jako všechno ostatní zboží. Spekulanti a podvodníci již skočili do rozjetého vlaku „cap-and-trade“ (= nastavit limit emisí a pak obchodovat) a snaží se vydělat obchodováním s uhlíkem. Mezitím mnozí ekonomové již předpovídají, že trh s uhlíkem bude středem další bubliny zisků.
Socialisté musí být rovněž proti uhlíkovým daním. Daň z využití energie a emisí jsou regresivní daní (jako DPH), a nejtvrději by zasáhly ty nejchudší. Socialisté jsou vždy pro progresivní zdanění, zaměřené na velký byznys. Ceny energií se nesmí zvyšovat pro široké masy obyčejných lidí, kteří již mají potíže si zatopit během chladných zim.
I když odsuzujeme imperialistické země, které odmítají snížit emise, musíme uznat, že environmentální smlouvy, jako je Kyotská nebo Kodaňská jsou odsouzeny k neúspěchu, pokud působí v mezích kapitalismu. Kapitalistické země nebudou dodržovat cokoliv, co poškozuje zisky jejich podniků. Tyto rozpory národního státu se ukázaly v Kodani a vedly k neúspěchu mezinárodních smluv pro všechny různé otázky; od světového obchodu po rozvojovou pomoc.
Mezinárodní spolupráce je jednoznačně nezbytná k řešení mezinárodního problému. Ovšem k tomu může dojít pouze na základě dohod, které jsou vytvořeny pomocí delegátů, kteří jsou zodpovědní a kteří zastupují zájmy lidí a planety a ne zájmy byznysu.
Zestátněná, demokraticky vlastněná doprava, průmysl a bydlení
Ve Velké Británii jsou hlavními přispěvateli poptávky po energii (a tím i emisí CO2) doprava a průmysl. Tyto sektory v soukromém vlastnictví fungují za účelem zisku a dostává se jim jen málo investic. Jako jednotlivci nemáme ani peníze, ani kontrolu potřebnou ke snížení plýtvání a neefektivity těchto znečišťovatelů. To, co je potřeba, je znárodnění těchto velkých spotřebitelů energie pod demokratickou kontrolou pracujících, odborů a jimi volených zástupců.
V současné době, sítě veřejné dopravy jsou velmi neefektivní. Po privatizaci v roce 1993 (pozn. Ve Velké Británii), železniční doprava stále neprokázala žádné zvýšení přesnosti a spolehlivosti a ceny letenek se každým rokem zvyšují. V mnoha městech mají tři nebo více samostatných autobusových společností a fungují naprosto nekoordinovaně. Požadujeme veřejné vlastnictví plně integrovaného dopravního systému. Autobusy, tramvaje a vlaky po celé zemi musí být znárodněny pod kontrolou pracujících a zrušené železniční a autobusové linky musí být znovu uvedeny do provozu, a to zejména na venkově. Přepravní tarify musí být rovněž sníženy; cenově dostupný a efektivní systém veřejné dopravy by mohl postavit stovky tisíc osobních vozidel mimo silnice, snížit znečištění, onemocnění dýchacích cest, dopravní nehody a šetří obrovské množství peněz dojíždějících lidí.
Průmysl a komodity, které vytváří, podléhají neefektivnosti v každé fázi výroby. Suroviny a zdroje se těží s malým ohledem na životní prostředí. Produkce je neplánovaná; spotřební zboží je navrženo tak, aby brzy selhávalo; odpadní materiál je jen zřídka recyklován. Děje se to kvůli nenasytnosti velkého byznysu, což má za následek snižování nákladů za každé příležitosti. Potřebujeme demokraticky plánované hospodářství, které by mohlo eliminovat zbytečné škody na životním prostředí.
Vláda by měla zahájit masový program pro zlepšení izolací a vytápění všech budov. Takový plán by snížil energetickou náročnost a vytvořil tisíce nových pracovních míst. Stavební průmysl musí být znárodněn, aby plnil přísnější stavební normy, zatímco sociální bydlení by mělo být uvedeno zpět do veřejného vlastnictví, které se neřídí podle manýrů soukromých pronajímatelů, kteří jen bohatnou a nic zpátky neinvestují.
Přechod od fosilních paliv na „zelený“ průmysl
Elektrárenské společnosti v současné době získávají obrovské zisky tím, že účtují spotřebitelům nehorázně vysoké ceny za elektřinu a plyn, zatímco minimálně do obnovitelných zdrojů – pokud vůbec. Tyto společnosti je třeba dát do veřejného vlastnictví, pod demokratickou kontrolu pracujících, což umožňí rozsáhlý přechod od fosilních paliv na alternativní zdroje energie jako je solární, větrná a vodní.
Během přechodu k udržitelnému odvětví energetiky je nevyhnutelné, že ropa, uhlí a plyn se budou stále využívat. Když se staré elektrárny vyřadí nebo zmodernizují, musí všichni pracovníci nalézt náhradní zaměstnání nebo školení, a to bez ztráty na mzdě.
Znárodnění a demokratickou kontrolu bank a investic
V původní „přechodném programu“, Trockij poukázal na to, že banky drží skutečnou kontrolu nad ekonomikou:
„Imperialismus znamená vládu finančního kapitálu. Bok po boku s trusty a syndikáty a často je přerůstajíce, soustřeďují banky ve svých rukou skutečnou vládu nad hospodářstvím. Banky svojí strukturou vyjadřují v koncentrované formě celou strukturu moderního kapitálu: spojují tendence monopolu s tendencemi anarchie. Organizují zázraky technologie, mamutí podniky, mocné trusty; a rovněž organizují vysoké ceny, krize a nezaměstnanost. Je nemožné pokročit ani o jeden vážný krok dopředu v boji proti monopolistickému despotizmu a kapitalistické anarchii – které se vzájemně doplňují ve svém díle destrukce – když jsou řídící místa v bankách ponechána v rukou kořistnických kapitalistů. K tomu, aby byl vytvořen jednotný systém investic a úvěru, spolu s racionálním plánem odpovídajícím zájmům všeho lidu, je nutno spojit všechny banky do jedné národní instituce. Pouze vyvlastnění soukromých bank a koncentrace celého úvěrového systému v rukou státu poskytne tomuto systému potřebné skutečné, tj. materiální – nejen pouze papírové a byrokratické – zdroje pro hospodářské plánování.“.
Přestože se hodně mluví o investicích do obnovitelných zdrojů energie a vytváření nových pracovních míst, vlády a podniky pro realizaci udělali velmi málo.
Ve zvláštní zprávě o investicích do alternativních zdrojů The Economist uvádí, že „zatímco politici pobíhají z konference na konferenci, aby ukázali světu cestu k zelené budoucnosti, investoři od ní utíkají.“
Vzhledem k finanční pomoci, britská vláda vlastní velký podíl u mnohých bank. To, co nyní potřebujeme, je umístit kontrolu těchto bank do rukou pracujících a odborů, aby veřejné prostředky byly investovány do „zelených“ odvětví, ne jako bonusy bankéřů.
Demokratickou kontrolu médií, školství a výzkumu
Při zapnutí televize můžete sami zjistit, že nám podsouvají programy, které se pokoušejí svalit vinu za ekologické katastrofy na obyčejné lidi. V některých případech se média snaží popřít změny klimatu úplně. Tyto případy jsou obvykle financovány velkými, bohatými lobbistickými skupinami, jako například ropný a uhelný průmysl, a jsou v naprostém rozporu s drtivou většinou vědeckých studií. Boj proti takové propagandě musí začínat s bojem za médium, které je ve veřejném vlastnictví a demokraticky řízené, nikoli v rukou kartelu magnátů.
Byznys má velký vliv na environmentální vzdělávání a výzkum. Například Centrum pro energetická studia na univerzitě v Cambridge se nachází ve vlastnictví Judge Business School, která je velkoryse financována BP a ExxonMobil. Studenti a pracující by měli rozhodovat, co je probíráno na univerzitách, nikoliv soukromé společností.
V roce 2009, britské ministerstvo obrany vyčlenilo 44.6bn £ z peněz daňových poplatníků, což představuje více než 7% celkových veřejných výdajů. To je větší číslo než rozpočty vyčleněné na dopravu, bydlení, životní prostředí, energetiku, změnu klimatu a mezinárodní rozvoj dohromady. Veřejné finanční prostředky by neměly být vynakládány na války, ale místo toho by se měly investovat do výzkumu zelených technologií. Velké zbrojařské společností, jako je například BAE Systems, by měly být znárodněny a jejich výrobní a vědecké kapacity použity k vývoji větrných turbín, nikoli zbraní.
Přestaňte používat jídlo jako palivo!
Pěstování biopaliv podpořilo mnoho vlád jako trvalý zdroj paliva. Avšak nevýhody biopaliv jsou příliš často přehlíženy: nárůst cen potravin, což nejcitelněji zasáhne chudé lidi. Socialistický program odmítá současné využívání biopaliv a požaduje skutečně udržitelné zdroje energie.
Geneticky modifikované plodiny mají potenciál výrazně zvýšit výnos, ale jsou zde i možná rizika související s kontaminací způsobenou křížením. Je třeba znárodnit největší zemědělské podniky, a řádně vědecky vyšetřit GM plodiny nezávislými vědci, ne těmi podporovanými byznysem. Plánovaná ekonomika by vedla distribuci potravin daleko racionálněji než tržní síly, které brání milionům lidí mít dostatek jídla.
Potřebujeme socialismus!
Výše uvedené body podaly stručný přehled toho, co by socialisté měli vyžadovat ohledně změn klimatu a životního prostředí. Je třeba zdůraznit, že socialismus není neodmyslitelně „zelený“; i když by všechna výše uvedená opatření byla realizována, nebyla by zaručena bezpečnost planety. Větší povědomí o otázkách životního prostředí bude potřebovat každý. Těchto změn v chování však můžeme docílit pouze systémovou změnou: umístěním výrobních prostředků do rukou většiny. Pokud oddělíme pracující od výsledků své práce, tak se lidé nebudou zajímat o životní prostředí.
Motiv zisku je největší překážkou ekologie. Jakmile se tento zásadní rozpor vyřeší, můžeme začít řešit další, které existují mezi lidstvem a planetou.