V době úpadku společenského řádu je přirozené, že se lidé organizují v různých skupinách. Zkoumáme-li však tento fenomén v celé jeho šíři, nesmíme zapomenout na tzv. subkultury – skupiny, které se odmítly nadále ztotožňovat se zchátralým systémem na základě sdílení stejné kultury, jež onen úpadek doprovází a symbolizuje.
Obrázok: The Collector
Zažili jsme např. vzestup hippies. Ti se v období vietnamské války vyhranili proti tehdejší americkým státem podporované militantní a nacionalistické náladě ve společnosti prostřednictvím propagace mírumilovné, protitradiční a svobodomyslné kultury. Fakt, že se lidé rozškatulkovávají do různých skupin, kultur či stran, nás nesmí zmást a odradit od vědeckého názoru, že tento subjektivní proces je důsledkem objektivní krize systému, k níž existuje i objektivní řešení. Historie sama posoudí, které myšlenky či směry prošly její zkouškou a které z nich budou skutečně schopny vést společnost vpřed.
Podívejme se na konkrétní příklad známé subkultury a vyjasněme si, proč kultura sama o sobě nemůže jakožto revoluční vůdce nikdy uspět a jak je tedy vlastně třeba postupovat.
1969
V druhé polovině 50. let 20. století se v Anglii začala rozmáhat subkultura s názvem mods. Shromažďovala mladé lidi, kteří si díky tehdejšímu ekonomickému boomu mohli dovolit konzumní způsob života. Mimo své charakteristické oblečení se mods vyznačovali také láskou ke skútrům značky Lambretta či Vespa a k muzice, jako je soul, ska nebo rocksteady. Po určité době se však začaly různé skupiny mods odlišovat. Ti, kteří pocházeli z dělnických rodin, začali nosit pracovní nebo vojenské boty, džíny, košile a kšandy. Vznikly 2 skupiny: Peacock Mods, kteří pocházeli z majetnějších rodin a nadále reprezentovali konzumerismus, a Hard Mods, což byli právě ti, co pocházeli z dělnických rodin, co se vyznačovali vyšší agresí na ulicích a kratšími sestřihy.
Někdy na počátku 60. let 20. století se nová subkultura rozmáhala i na Jamajce. Jmenovala se Rude Boys a od britských Hard Mods se lišila minimálně. Také pocházeli z dělnických rodin, byli agresivní, poslouchali podobnou muziku, a oblékali se jako gentlemani.
V důsledku ekonomické krize 60. let, byla spousta Jamajčanů nucena opustit své domovy a odstěhovat se do Anglie, kde se Rude Boys a Hard Mods začali „mísit“ dohromady. V důsledku tohoto mixu vznikly první skinheads.
Mnoho skinheadů tvrdí, že vznikli roku 1969. V té době měli ještě stále mnoho společného se svými bratranci z řad mods, ačkoliv je svým vlivem úplně zastínily. Mnoho populárních interpretů té doby se začalo oblékat jako Skinheads, aby zapůsobily na mladé publikum. Tento první boom však netrval na pořád. V první polovině 70. let se skinheads rozdělili, např. na Sudeheads.
Druhá vlna
S nástupem punku se však skinheads vrátili s ještě vetší vervou. Začaly vznikat kapely jako např. 4Skins, Cockney Rejects a další. Jejich příslušníci se i začali jinak oblékat. Nosili bundy bomber, boty značky Doc Martens a hlavy měli holé až na lebku. Takto je známe dodnes. Staří Skinheads, kteří přetrvali z předchozích let, neměli své následníky dvakrát v lásce a nazývali je „holohlavými punkáči“. Další inovace druhé vlny byl fotbal, respektive fotbalové chuligánství. Spousta skinheads byli a stále jsou fotbalovými chuligány.
Šroubovák
Asi nejhorší inovací druhé vlny byla pravicová politika. Skinheads včetně jejich předchůdců neměli žádný politický názor. Mnozí z nich byli mladí lidé ve věku okolo 15 let, kteří si uvědomovali problémy ve společnosti, ovšem neznali příčinu ani řešení těchto problémů. Toho se chytla hnutí jako třeba National Front, které vidělo potenciál masového hnutí nespokojené a politicky neorientované mládeže, kterou skinheads v té době byli. Začali mezi ně chodit a podávat jim své myšlenky, a protože se právě jednalo o mladé a neznalé, začali skinheads tyto ideje přijímat. Omezeným vysvětlením, že za všechny jejich problému mohou přistěhovalci, většina skinheads uvěřila.
Co ale definitivně tuto subkulturu zakopalo do pravicového extrémismu byla nazi skinheadská kapela Skrewdriver. Frontman této kapely Ian Stuart Donaldson byl nacista a nijak se tím netajil. Když mladí, naštvaní a pravicově smýšlející holohlavci začali napadat přistěhovalce, označila je média za nacisty, což mělo za následek to, že se k nim začali přidávat další nacisti, a tak se cyklus dokola opakoval.
Výše zmíněný Donaldson založil i neonacistickou organizaci a vydavatelství Blood and Honor, která byla z většiny tvořena příslušníky skinheads. Taková organizace však nebyla jediná. V Americe např. vznikli tzv. Hammerskins, kteří se pod názvem Bohemia Hammerskins dostali až do našich zemí. Měla tu sekce po celé republice.
Podobné trendy jsme mohli pozorovat po celém světě. Mladí skinheads bojovali proti systému, nicméně nevěděli, jak jej změnit. Toho se chytaly pravicové organizace a strany, jež tuto mládež začaly štvát proti imigrantům. Za účasti médií začala subkultura nabývat charakteru neonacistického
Redskins, SHARP, RASH
Stále se však mezi skinheads vyskytovali tací, kteří nechtěli mít s nacismem, rasismem a xenofobií nic společného. Ti v letech 1987 založili organizaci Skinheads Against Racial Prejudice (česky: Skinheadi proti rasovým předsudkům), neboli SHARP. Tito skinheadi aktivně bojovali proti rasismu, a to buď v pouličních rvačkách, nebo pořádáním koncertů na podporu jiných anti-rasistických organizací.
Vlastností tzv. sharpů je však stejně jako u původních skinheadů jejich odpor k politice. I přes témata, o nichž hovořili, a za která se bili, by se málokdo z nich otevřeně prohlásil za levičáka. Tentokrát to však dalo podnět pro vznik nových skinheadských uskupení, a to redskins a RASH.
V roce 1982 vznikla kapela Redskins. Zpěvák kapeli Chris Dean a hráč na basu Martin Hewes byli oba členy Socialist Workers Party, což je dodnes samozvaná trockistická, anti-stalinistická strana. Trockistické náměty se v hudbě kapeli Redskins objevovaly hojně. Píseň „It can be Done Again“ přímo odkazuje na VŘSR roku 1917, „Go get organized“ je heslo, které používáme i my dnes a (ultra-levicový) název alba „Neither Washington nor Moscow“ ukazuje, že kapela neměla v lásce značně zdegenerovaný režim ve SSSR.
Ačkoliv redskini nebyli samostatnou organizací a spíše se jednalo o podskupinu skinheads, vznikla organizace RASH neboli Red and Anarchist Skinheads (Rudí a Anarchističtí Skinheads). Hlavní rozdíl mezi SHARP a RASH spočíval v přístupu k politice. Zatímco sharpové svou politickou akci a teorii omezovali pouze na anti-rasismus, zastánci RASH ji rozšířili v boj proti kapitalismu.
V 80. letech operoval v Paříži gang levicových skinheads s názvem Red Warriors. Tento gang začal nejdříve pouze jako mládežnická skupina, jež chtěla bojovat proti fašismu v ulicích. Ovšem nakonec se z nich stala jedna z nejviditelnějších součástí levicové scény vůbec. Chodili po ulicích a prali se s rasisty bez ohledu na početní nevýhodu. Dělali ochranku na levicových koncertech a možná jen díky nim mohla levicová punk scéna v Paříži dále pokračovat.
Obrázok: punk.cat
Jak tomu bylo u nás
Skinheads se u nás v menším počtu vyskytovali již v době před revolucí. Jejich kapely hrát pochopitelně nesměly, a tudíž jsme je mohli potkat třeba jen na diskotékách. Po revoluci se vše změnilo. Českoslovenští punks a skins měli stejného nepřítele – minulý totalitní režim, a tak mezi nimi velké nepřátelství nebylo. Hlavním průlomem byla kompilace s názvem Rebelie vydaná v roce 1990, v níž vystupovaly kromě známých punkových kapel jako Fabrika, Plexis či Šanov i dvě kapely, které měli spíše blíže ke skinheadům, a to Tři sestry, které později inklinovaly spíše k punku, a Orlík.
Za ten Orlík, za ten vám dík
Orlík si svůj název převzal od vinárny (nyní restaurace), kde se členové budoucí kapely scházeli v noci, kdy už měly ostatní podniky zavřeno. Mnoho skinheadů z Prahy se škatulkovalo podle toho, kdo kam chodil pít. Orlík jako kapela byla tehdy poměrně unikátní. Na rozdíl od ostatních známých pražských skinheadských kapel zastával Orlík ideologii jakéhosi pravicového antifašismu. Orlík, zejména tedy zpěvák Daniel Landa, byl hlavním propagátorem hnutí zvané kališníci.
Kališníci byli původně pouze mediální výtvor. Mělo se jednat o nacionalisty, kteří však odmítali fašismus. Tento pojem se pak používal pro všechny nefašistické skinheady v Praze.
Navzdory popularitě Orlíku se jejich nacionalistický antifašismus moc neuchytil. Písně jako Bílá liga, Bílý jezdec (název převzatý od Skrewdriveru), Dvojí metr a další xenofobní muzika z jejich repertoáru jejich ideologii příliš neodpovídala. Existovaly ale kapely, které se fašismem přímo honosily.
Na Braníku tam je živo
Jednou z těchto kapel je další proslulá kapela z Prahy, a sice Braník. Braník byla jednou z mála perzekvovaných kapel, ačkoliv se zdaleka nejednalo o ty nejhorlivější zastánce fašismu.
Ve svém repertoáru měli písně útočící na romskou či asijskou populaci, ostatní skupiny přistěhovalců v Čechách, komunisty, a dokonce i na Občanské fórum.
To je Vlajka
Jeden z největších propagátorů fašismu, rasismu, antisemitismu, antikomunismu a homofobie byla pražská kapela Vlajka nesoucí stejný název jako prvorepubliková nacistická organizace. Jejich texty byly ještě o něco agresivnější než ty od Braníku. Navíc aktivně napadali hnutí SHARP, které v té době nemělo v Čechách velkého zastání.
„Nás vůbec nezajímá, kradeš nebo pracuješ, my tě stejně dostanem, pro nás si jen černá veš. Zabijem, zabijem, zabijem, zabijem všechny.“
„Queer bashing“
Drobné ukázky textů některých písní.
Závěr
I u nás se agresivita skinheadů stala otrokem politických bodů. Republikánské straně pod vedením Miroslava Sládka se velmi často dostávalo adorace ze strany tehdejších skinheadů, kdy občas Sládkovi dělali dokonce i ochranku. I přes to ale pravicový extrémismus vyšuměl. V Čechách nyní mezi skinheady dominují sharpové, kteří k sobě berou i levicové elementy a ti, kteří kdysi „bojovali“ za bílou rasu, jsou nyní padesátníci a o politiku se příliš nezajímají.
Celkově můžeme u skinheadů vidět, co dostatečně motivovaná mládež dokáže. V době krize kapitalismu to je žádoucí stav, ovšem jak bylo uvedeno na začátku, objektivní krize má objektivní východisko a při pomyšlení, že se masy studentů a pracujících stanou obětí krajně pravicové demagogie, či že zůstanou u pouhých symbolických protestů skrze provokativní kulturu a pořádání koncertů, se dosažení lepšího světa jeví býti nemožným.
Obrázok: PrahaIN.cz
Antifašistické úsilí, které se na poli této subkultury vyskytovalo i v době, kdy už by se někomu mohlo zdát, že je pozdě, je sice obdivuhodné, nicméně chceme-li skutečně dosáhnout lepšího světa, světa bez vykořisťování lidí, přírody, bez válek, předsudků, zrádců v odborech a v dělnických organizacích, je potřeba, aby se masy organizovaly v revolučních organizacích a budovali základnu pro skutečně demokratické, masové mocenské struktury budoucího dělnického státu.
Z tohoto důvodu vyzýváme všechny, kteří jsou nespokojeni s diktaturou vládnoucí třídy, aby se s námi organizovali v Komunistické avantgardě, studovali s námi teorii a vyzbrojili se proti fašismu a jiným projevům úpadku kapitalismu revolučními myšlenkami. Jen taková organizace, která dává přednost ucelené teorii, je schopna nabídnou skutečně anti-systémovou alternativu a oslovit a vést masy a všechny anti-kapitalistické skupiny a kultury. Přesně taková organizace funguje pod RCI i zde na území Československa!
Pokud souhlasíš a cítíš se být komunistou/komunistkou, tak se s námi organizuj!