Když se v pátek 15.3.2019 daly do pohybu masy středoškoláků na podporu záchrany klimatu, vytvořily tím obrovskou sílu, kterou si mnozí studenti ani sami neuvědomovali. Miliony mladých lidí ten den celosvětově,a často poprvé ve svých životech, takto vyrazily do ulic nejen českých měst, požadovat ukončení drancování naší planety ve prospěch soukromého zisku. Stalo se tím něco, co v novodobé historii Česka nemá obdoby.
Středoškolský student byl do nedávna v české společnosti brán za politicky pasivního. Pokud byl již oprávněn volit, svého práva rozhodně ne vždy využil. Vládnoucí třída v něm neměla vážného protivníka. V posledních letech v tomto ohledu ovšem přichází zásadní zlom. Důležitou informaci nám poskytují statistiky agentury Median, která srovnávala volební zájem mladých ve věku od 18 do 30ti let, mezi parlamentními volbami v letech 2013 a 2017. Z těchto statistik vyplývá, že zatímco v roce 2013 bylo odhodláno jít volit 44% lidí v tomto věku, v roce 2017 to již bylo 59%.
V oblasti voličského zájmu o politické strany navíc u mladých lidí dominují takové, jevící se v daný okamžik jako ty, které přináší radikální změnu. Pozoruhodný je v tomto úspěšný volební výsledek Pirátské strany. Pirátská strana před volbami roku 2017 byla mezi mnoha mladými lidmi rozhodně viděna jako ta, která radikální změnu přináší. Paradoxně daleko více, než třeba KSČM, která později začala otevřeně podporovat Babišovu vládu. A mladí lidé radikální změnu chtěli. Proto Pirátskou stranu volili. Problémem však je, že ideová koncepce Pirátské strany ve svém základu není ničím novým, natož radikálním. Pirátská strana je stranou liberální, i když nijak pevně politicky ukotvenou. Stranou plně podřízenou logice anarchie volného trhu, který nemá zájem ničím nahradit, a který devastaci naší planety způsobuje. Navíc čím více získává moc, tím více vystupuje jako klasická systémová strana, a tím více se v ní objevují oportunisté, kterým více než o jakýkoliv program, jde o nějakou dobře placenou funkci ve státní správě. Mladí lidé tento vývoj bedlivě pozorují. Již dnes Pirátská strana ve volebních preferencích značně oslabuje. To samozřejmě ještě neznamená, že řekla své poslední slovo. Nicméně zklamání z Pirátů je v tomto ohledu v dlouhodobém horizontu mezi mladými lidmi nevyhnutelné.
Plakáty a transparenty, se kterými středoškoláci vyrazili při své stávce do ulic, obsahovaly hesla daleko radikálnější, než s jakými budují své kampaně současné etablované politické strany v ČR. Mezi mladými demonstranty se objevily transparenty s požadavky na systémovou změnu, místo změny klimatické, a na upřednostňování naší kolektivně obývané planety před soukromým profitem. Rozhodně se přitom nedá říci, že by to tito lidé považovali jen za nějakou recesi. Jen za pouliční zábavu s cílem vyhnout se škole. Studenti ve skutečnosti nebyli co se týče docházky na demonstraci nijak kontrolováni ze strany učitelů, či kohokoliv, a mnohdy investovali na přípravu transparentů do průvodů i čas mimo školní výuku.
Pozoruhodné zároveň je, že studentská aktivita se neomezuje jen na Prahu, coby absolutní kulturní centrum Česka. Protesty a průvody až stovek studentů zasáhly i jinak ospalá malá města, ve kterých se zdálo, že v nich dlouhodobě politicky „chcípl pes“. Mezi taková města se zařadil například Český Krumlov, Rakovník, Pelhřimov, či ani ne desetitisícová Třeboň.
Je tedy více než zřejmé, že nám dospívá mladá generace, s přístupem daleko revolučnějším, než jaký měly mladé generace za posledních třicet let. A to navzdory tlachání různých sektářů a akademiků o „krizi levice“. Rozhodně to není žádná náhoda.
Tato generace je generací krize. Generací, která svojí končící pubertu tráví v období po roce 2008, kdy byla po celém světě smetena rovnováha světového kapitalismu, kterou se od té doby marně snaží získat zpět. Krize tehdy způsobila obrovský pokles životních jistot světového obyvatelstva, ve snaze zachránit financemi z veřejných rozpočtů krachující banky a podniky. Zadlužení států západní Evropy se od počátku krize zdvojnásobilo, přičemž to zjevně nejsou ti, co krizi způsobili, kteří by za ní platili. Krizi platí důchodci, nezaměstnaní, nemocní lidé, ale i studenti. A již od mladého věku tito lidé pozorují svět plný obrovských kontradikcí a nerovností, kde pouhých 26 nejbohatších lidí, podle statistik Oxfamu, vlastní tolik, jako 3,8 miliardy těch nejchudších. Mladí lidé toto pozorují ze svých pozic studentů, přivydělávajících si špatně placenými částečnými úvazky, a z pozic lidí, pro které je finančně často nereálné najít si vlastní bydlení a založit rodiny. Dědictví světa zdevastovaného neregulovanou anarchií zbožní výroby je přitom rovněž jedním z aspektů.
Důležitou otázkou však v tomto ohledu je, jak dosáhnout skutečné změny. Mladí lidé v posledních parlamentních a komunálních volbách volili Pirátskou stranu, a žádná skutečná změna nepřichází. A nepřišla by, ani kdyby se Piráti stali stranou vládní. Masová studentská stávka za klima je zároveň velmi sympatickou a pozitivní věcí, ale zůstává důležitou otázkou, co dělat, až se studenti po manifestaci vrátí do svých domovů. Před deseti lety rovněž mnozí lidé upínali své naděje k masovému stanování na světových náměstích v rámci hnutí Occupy, ale ani tehdy změna nepřišla. V roce 2013 miliony Egypťanů vyrazili do ulic svrhnout nenáviděného prezidenta Mursího a žádat revoluční změnu, a místo ní přišel Sísí. Tou dobou zažívalo masové nepokoje i Řecko, kde mezi zoufalým obyvatelstvem strmě narůstal i počet sebevražd, a opět místo žádané revoluční změny přišel Tsipras, který se okamžitě podřídil vůli Troiky.
Člověka napadá otázka – „Co ještě více mohou lidé udělat pro dosažení skutečné změny, než se aktivizovat po milionech?“ Protesty v Řecku měly mnohé. Měly miliony lidí v ulicích, měly vlnu násilných střetů, měly sympatická a revoluční hesla...Ovšem přeci jen něco velmi důležitého scházelo. Bylo to revoluční vedení organizované v revoluční straně. Konflikt v Řecku byl bojem dvou společenských tříd. Bojem mezi zájmy třídy vlastníků výrobních prostředků – kapitalistů, a zájmy těch, kteří tyto výrobní prostředky obsluhují za mzdu – pracujících. A vládnoucí třída kapitalistů byla v tomto souboji se svým dobře organizovaným státem, policií, armádou, soudy, medii a vězeními proti neorganizovaným pracujícím ve velké výhodě. Třídní boj se totiž svojí logikou v mnohém podobá boji dvou armád. Přičemž nejednou v historii se stalo, že i daleko menší armáda dokázala porazit nepočetně větší na základě výhody své vlastní lepší organizovanosti.
A přesně toto je i otázkou života a smrti současných protestů za klima. Organizace s jasným a správným programem, a se svou revoluční zkušeností je tím rozhodujícím faktorem, který určí, zda tyto protesty budou mít úspěch či nikoliv.
Jakožto lidé organizovaní v Mezinárodní Marxistické Tendenci jsme přesvědčeni o tom, že je to organizace naše, působící momentálně ve čtyřiceti zemích světa, která směřuje k dosažení této revoluční změny. To je ve skutečnosti její primární účel. Tedy společně se studenty skutečně dosáhnout toho, čehož si žádají v boji za náš kolektivní zájem místo upřednostňování zájmů soukromých.
Planeta > Profit !
System change, not climate change !