Švédsko je často prezentováno jako ukázkový příklad třídní spolupráce, stability a silného sociálního státu. Ve skutečnosti se jedná o stát s jednou z největších nerovností na světě. Desetiletí škrtů a privatizací vedla k obrovské nespokojenosti, kterou ještě prohloubil jeden z největších poklesů životní úrovně v Evropě za poslední dva roky.
/marxist.com
Reformisté celého světa ukazují na Švédsko, stejně jako na zbytek Skandinávie, jako důkaz toho, že kapitalismus je možné „opravit“, že je možné mít silný sociální stát a rovnoměrné rozdělení bohatství bez toho, abychom kapitalismus zrušili. Ani čistý kapitalismus, ani komunismus, ale krásná třetí cesta, která je místo třídního boje dosažitelná jednáním mezi kapitalisty a pracujícími.Bernie Sanders dokonce vymyslel pojem „Skandinávský Socialismus“ a propagoval tento výmysl jako vhodný model pro USA.
Socialismus samozřejmě nikdy ve Skandinávii nebyl. Dokonce ani v poválečném období, kdy stát vlastnil většinu podniků, kdy byl rozšířen sociální stát a přišlo mnoho reforem, nebyl kapitalismus překonán.
Reformní dělnické hnutí vedeno Sociálními demokraty a odbory vždy dbalo na to, aby nikdy nezacházelo příliš daleko a nezpochybnilo vládu kapitalistů. Reformy provedené v tomto období, stejně jako ve zbytku vyspělých kapitalistických států, byly možné jenom kvůli velkému hospodářskému vzestupu, který umožnil vyšší mzdy a reformy, které neohrožovaly rostoucí zisky kapitalistů.
Švédsko vyšlo z Druhé světové války díky jeho neutralitě ve velmi dobrém postavení. Jeho průmysl zůstal válkou nedotčený, a tak mohla švédská ekonomika vzkvétat. Kapitalisté byli nuceni odsouhlasit mnoho reforem kvůli obavám z blízkého Sovětského svazu a silného Švédského dělnického hnutí.
Kvůli rychle rostoucímu trhu a velké poptávce po pracovní síle, byly některé tyto reformy výhodné i pro švédskou buržoazii. Rozšířený sociální stát pomocí péče o děti a seniory a placené mateřské dovolené osvobodil od domácích prací ženy, které následně mohly vstoupit na pracovní trh a tím vyřešit problém s nedostatkem pracovní síly. Ze stejného důvodu byla v tomto období podporována imigrace.
/Flickr
V roce 1980 bylo Švédsko zemí s jednou z největších rovností na světě. Ale s ekonomickou krizí v 70. a 90. letech přišly reformy a vítězství pracující třídy začaly být minulostí.
V období Sociálně demokratické vlády proběhlo mnoho škrtů a kapitalistických reforem, které byly někdy podporovány Levicovou stranou Švédska. Odbory se nepokoušely o zvýšení mezd pracujících, protože se „bály nízké ziskovosti průmyslu“, abychom citovali přiznání učiněné v dokumentárním filmu.
V roce 1997 zavedly odbory model nazvaný „značka“, který určuje, že průmyslová odborová organizace „IF Metall“ vyjednává s majiteli firem vždy jako první. Následně jiné odborové organizace nesmí požadovat vyšší mzdy než ty, které jsou v této dohodě uvedeny. Vysvětlením je, že kdyby tomu tak nebylo, tak by se tím snížila „konkurenceschopnost“ švédského průmyslu (tj. zisky kapitalistů).
Pravdou je, že to, co reformisté označují za třetí cestu, je stále stejný příběh o tom, jak začnou reformisté, přesvědčení, že kapitalismus nelze (nebo že by se neměl) zrušit, řídit kapitalismus v zájmu kapitalistů. Třídní spolupráce, která měla být výhodná pro pracující i kapitalisty, se změní ve zbraň, pomocí které, mohou vůdci dělnického hnutí mařit veškeré plány pracujících o boj za lepší podmínky.
Švédsko dnes: ráj pro kapitalistické drancování
Toto všechno vyústilo ve velký nárust třídních rozdílů. V roce 1980 si CEOs vydělávali 9krát více než běžný pracující. V roce 2021 si vydělají skoro 70krát více. V roce 1996 mělo Švédsko 28 miliardářů, dnes jich je 542. Společně ovládají 68 procent HDP, to je 30krát více než v roce 1996.
Sociálně demokratické a pravicové vlády se střídaly ve snižování daní pro bohaté, a rušení daní z dědictví, darů, nemovitostí a kapitálu. Dnes je ve Švédsku nižší daň z nemovitosti než ve Velké Británii a USA.
Dříve měl stát téměř plnou kontrolu nad školstvím a zdravotnictvím, dnes je velká část provozována soukromými společnostmi financovanými z veřejných zdrojů, díky kterým, si kapitalisté vezmou nemalou část peněz daňových poplatníků. V současné době 78 procent žáků základních a středních škol navštěvuje školu provozovanou soukromými společnostmi, a to nepočítáme ty provozované neziskovými organizacemi.
Obrovské balíčky pomoci během všech velkých hospodářských krizí, snížení daní a financovaní soukromých firem donutily vládnoucí třídu udělat velké škrty v sociálních programech. Počet nemocničních lůžek se od roku 1990 snížil o téměř polovinu, a počet na 1000 obyvatel je nejnižší ze všech zemí OECD. Toto se ukázalo jako obrovský problém, když do Švédska přišla pandemie covidu v roce 2020. V prvních osmi měsících roku 2020, napracovaly Švédské zdravotní sestry dohromady 2,2 milionu přesčasových hodin, pracovní podmínky, které byly tehdy nastavené, zůstaly až do dnes více méně stejné.
Krize na spadnutí
Ale i přes škrty, kapitalistické reformy a privatizace se ekonomice alespoň dařilo a mzdy pomalu rostly nahoru od krize v 90. letech. Švédsko se z krize v roce 2008 rychle vzpamatovalo díky velké kapitálové injekci a nízkým úrokovým sazbám, které umožnily kapitalismu, aby dočasně překročil své limity.
V letech 2015 až 2019 byly úrokové sazby dokonce záporné a centrální banka začala ve snaze podpořit pomalý růst, používat politiku kvantitativního uvolňování. Toto dovolilo mnohým pořídit si vlastní bydlení a mít pocit, že se jejich životní úroveň zvyšuje.
Toto ovšem není nic jiného než obrovská bublina, která čeká na prasknutí. A vzhledem k rostoucí inflaci a zvyšujícím se úrokovým sazbám vše nasvědčuje tomu, že tato bublina brzy praskne.
Soukromý dluh nyní dosahuje 200 procent ročního příjmu, v roce 1996 to bylo 90 procent. Celkové zadlužení (soukromé i veřejné) dosahuje 313 procent HDP, více než USA, Itálie, Velká Británie a Španělsko. Navzdory snaze centrální banky odvrátit inflaci zvýšením úrokové sazby na 3,75 procenta zůstává inflace spotřebitelských cen ve Švédsku od října 2022 vyšší než ve Velké Británii, USA a Německu.
Zahraniční investoři vidí nebezpečí, které představuje švédská realitní krize, a proto si švédská měna vede ze dne na den hůře, což znamená dražší dovoz a importovanou inflaci. Švédská koruna se propadla o 15 procent vůči dolaru a 9 procent vůči euru v roce 2022 a letos v červnu dosáhla historického minima.
A to nejhorší ještě přijde.
Více než polovina hypoték příštím rokem vyprší. Vzhledem k tomu, jak moc jsou švédské banky zaměřené na realitní sektor nyní mnohé nasvědčuje tomu, že dojde k velké bankovní krizi.
První náznaky se objevily, když akcie společnosti SBB, která skupovala veřejné budovy a následně je radnicím zpátky pronajímala, zkolabovaly. Od ledna se propadly o 85 procent a společnost je na pokraji bankrotu. Stejný osud hrozí i mnoha dalším realitním společnostem.
Zároveň opatření proti inflaci již zasáhla zbytek ekonomiky. Švédský HDP ve druhém čtvrtletí klesl o 2,4 procenta a Swedbank předpokládá, že v letošním roce poklesne o 1,1 procenta. Počet bankrotujících společností je nejvyšší za deset let. V červenci jich ve srovnání s loňským červencem přibylo o 86 procent.
James McMorrow, ekonom pro komerční nemovitosti v Evropě ze společnosti Capital Economics, v článku pro Financial Times uvedl: „Čím blíže se na Švédsko podíváme, tím horší se situace zdá být“. Přestože je státní dluh nízký, znamená to jen to, že stát je připraven zakročit a zaplatit účet za hospodářskou krizi.
Po hluboké krizi by následoval stejný vzorec jako dříve: obrovské škrty a útoky na pracující třídu, které by se přidaly ke všem předchozím desetiletím škrtů a zasáhly by životní úroveň již sníženou inflací.
Kde jsou odbory?
Na konci roku 2022, klesly reálné mzdy za pouhý rok o 9 procent. Chudoba se rychle rozšiřovala. Matmissionen, řetězec obchodů s potravinami, který nabízí dotované potraviny pro chudé zdvojnásobil svůj počet lidí za pouhých 9 měsíců.
willys.se
I rodiny ze střední třídy mají problém vyjít s penězi. V jednom případě onemocněl starší manželský pár, protože musel v zimě snížit teplotu ve svém domě na 12 stupňů. Žena byla hospitalizována. Manželé předtím volili konzervativní vládu a dělali si iluze o slibech pravicové koalice ohledně ekonomických kompenzací vysokých cen energií, a proto napsali premiérovi otevřený dopis, v němž ho prosili, aby jim pomohl:
„Vážený pane premiére, vnímejte tento dopis jako volání o pomoc! Situace je těžká a naše životy se hroutí. Prosím, nedovolte abychom zbankrotovali, ušetřete naše zdraví a náš dům.“
To je realita, s níž se dnes potýkají pracující, a dokonce i rodiny střední třídy. Kde jsou tedy odbory? Ačkoli by se o roli vedení odborů v jiných zemích dalo říct mnoho, mnohé z nich alespoň stávkovaly.
Ve Švédsku si naopak odbory udělaly z vyhýbání se stávkám za každou cenu sport. Nikdy předtím se nestávkovalo tak málo – a to už od počátků dělnického hnutí – jako v posledním desetiletí.
V posledním roce však odboroví předáci posunuli svou nechuť k třídnímu boji o krok dál. Cítili, že nespokojenost roste zdola, a proto zahájili masivní kampaň proti reálnému zvyšování mezd v rámci příprav na jarní kolektivní vyjednávání.
Celý jejich argument byl stejný, jaký mnohokrát opakovali buržoazní ekonomové: že inflace je vyvolána růstem mezd, a proto by zvýšení mezd bylo špatné i pro pracující. Na tyto argumenty odpověděl Marx před více než 150 lety v díle Mzda, cena a zisk. Nikdo však není tak slepý jako ti, kteří odmítají vidět.
Susanna Gideonssnová, generální tajemnice Konfederace odborových svazů LO, v jednom rozhovoru za druhým vysvětlovala, že zvýšení mezd povede nejen k tomu, že zaměstnanci zchudnou, ale mohou také přijít o práci!
List odborového svazu veřejného sektoru Kommunalarbetaren zveřejnil sérii obrázků s titulkem „Vyšší mzdy znamenají vyšší inflaci“. Odborový svaz Unionen si zase zaplatil reklamy na Facebooku zaměřené na vlastní členy s výroky jako „XL zvýšení mezd znamená dražší oblečení“ a „Příliš tučné zvýšení mezd znamená méně másla“.
Cenu však získávají noviny LO Arbetet, které vytvořily online hru, v níž jste mohli předstírat, že jste odborový vyjednavač o mzdách. Pokud byste se v průběhu hry rozhodli stávkovat za více než 5,5 procenta (což je stále mnohem méně než inflace), vaše jednání by způsobilo hospodářský kolaps! A objevil by se nápis: „Na ulicích se potácejí hladoví lidé v hadrech“.
Na konec odbory podepsaly s majiteli firem dohodu o zvýšení mezd o 4,1 procenta v roce 2023 a o 3,3 procenta v roce 2024, aniž by se pokusily o stávku.
Nespokojenost pod povrchem je obrovská. V zimě horníci uspořádali velké odborové schůze, na kterých požadovali zvýšení mezd o 10, 15 a 20 procent. Mezi pracujícími panovala jasná nálada hněvu a vzdoru.
Jak nám řekl jeden mladý horník: „Jsme zklamáni, protože odbory nebojují za pracující, ale za kapitalisty. Pracující nejsou za tuto krizi zodpovědní. Proč bychom měli platit za něco, co jsme nezpůsobili?“
Existuje mnoho dalších příznaků narůstajícího hněvu a nespokojenosti. Ve Stockholmu jsme byli v dubnu svědky třídenní stávky řidičů příměstských vlaků, po níž následovaly protesty před odborovou centrálou poté, co odboroví předáci odložili plánovanou stávku. Když pak odbory podepsaly prohnilou dohodu a stávku zcela zrušily, zaměstnanci opět zorganizovali protest, aby dali najevo svou nespokojenost. Podepsat tuto dohodu se jim podařilo jen díky tomu, že odvolali ty odborové funkcionáře, kteří se podíleli na vyjednávání, protože ji odmítli podepsat, a nahradili je generální tajemnicí odborů!
Po letech velkých demonstrací zaměstnanců ve zdravotnictví uspořádali učitelé v květnu po celé zemi další kolo demonstrací proti škrtům. To má však jasná omezení. Vzhledem k tomu, že odbory odmítají organizovat stávky, obracejí se zaměstnanci na chvíli k pouličním demonstracím – jen aby viděli, že to politiky ani trochu neovlivní.
Aby švédské odbory zabránily pracujícím hlasovat o stávce, jednoduše jim v poválečném období odebraly právo o stávkách hlasovat. To znamená, že je na vedení, aby se rozhodlo, kdy kolektivní smlouvu přijmou a kdy ne, což jim dává do rukou velkou moc. Tlak zdola proto musí být o to větší než v jiných zemích, aby odbory začaly jednat.
Třídní boj na pořadu dne
Je tu však i druhá stránka věci. Odborová byrokracie vytvořila tradici divokých stávek. V průběhu 70. let probíhala jedna divoká stávka za druhou, které odrážely všeobecnou radikalizaci a nutilo odbory přijmout radikálnější program, někdy dokonce nutilo odbory vyhlásit stávky nebo požadovat vyšší mzdy.Přesně to je dnes na pořadu dne.
Politici jak pravicoví, tak „levicoví“, se snaží ze všech sil odvést pozornost pracujících od rostoucí třídní polarizace zvýšenou rasistickou propagandou, snaží se je rozdělit a poštvat proti sobě. Snaží se využít války na Ukrajině k zastrašení pracujících hrozbou ruské invaze, aby podpořili národní jednotu proti vnější hrozbě.
Žádná taktika na odvedení pozornosti však nemůže způsobit, že hospodářská krize a rostoucí třídní polarizace zmizí.
Skutečnost, že obě strany pracujících – Sociální demokraté i Levicová strana – rychle směřují doprava a nenabízejí žádné východisko, a že se odbory snaží zablokovat všechny cesty třídního boje – to vše jim nadcházející třídní boj ještě více znepříjemní.
Švédsko není vyňato ze stejného procesu krize, polarizace, nestability a třídního boje jako zbytek světa. Otřesy způsobené pandemií, válkou a inflací budou jen umocněny novými otřesy. To změní třídní vědomí švédských pracujících. Přetrvávající iluze o reformismu budou rozdrceny pod úderem kladiva těchto událostí.
Trockij v knize Dějiny ruské revoluce vysvětluje:
„Lidé nedělají revoluci rádi, právě tak jako neradi bojují ve válce. Rozdíl je však ten, že ve válce má rozhodující úlohu přinucení; kdežto v revoluci nucení není, nepokládáme-li za ně okolnosti. Revoluce se děje tehdy, až už nic jiného nezbývá.“
Dnešní doba neponechává jiné východisko než revoluci. Krize kapitalismu neponechává žádný prostor pro delší období reforem jako v poválečném období. Místo toho se situace pro dělnickou třídu jen zhorší, protože kapitalisté mají v úmyslu donutit pracující, aby za krizi zaplatili. To nevyhnutelně povede k třídnímu boji a hlubokému zpochybnění celého kapitalistického systému: a k revoluci.
Vítězství této revoluce však není vůbec zaručeno. Vše záleží na tom, zda existuje dost organizovaných komunistů, kteří se na ni připravili a mohou ukázat cestu, mohou vést tento boj k vítězství.
Reformistická degenerace švédského dělnického hnutí byla způsobena vzestupem kapitalismu v období před první světovou válkou. To v sociálně demokratických stranách v celé Evropě podporovalo iluze o možnosti neustálého zlepšování a postupného přechodu k socialismu.
Svou roli však sehrála i nízká teoretická úroveň švédské sociální demokracie, kde ani ty nejrevolučnější elementy nikdy nepochopily, co revoluce skutečně znamená. Mnozí z nich také jednoduše mnoho Marxe a Engelse nečetli, protože v těchto počátcích toho bylo přeloženo velmi málo.
V mistrovském díle Pera Anderse Fogelströma „Mina drömmars stad“ hledá revoluční dělník celý život brožuru, o které se dozvěděl od nějakých Němců. Nakonec ji nikdy nenajde. Tím textem je samozřejmě Komunistický manifest. Díky této nízké politické úrovni se sociální demokraté stali snadnou kořistí tlaku kapitalismu.
Dnes jsou švédští komunisté vyzbrojeni celým arzenálem marxistické teorie a zkušenostmi z více než sto let třídního boje a revolucí, z nichž mohou čerpat. Vstupujeme do období, které je pro světovou revoluci příznivější než kdykoli předtím a v němž dělnická třída nikdy nebyla silnější.
Dělnická třída by mohla snadno převzít moc od kapitalistické třídy, pokud by ji bylo poskytnuto skutečné komunistické vedení.