Na začátku roku 2022 zažilo svůj návrat napětí ohledně postavení vojenských sil na Rusko-Ukrajinské hranici, které bylo po nějaký čas zastíněno událostmi v Kazachstánu. Dokonce i v časech, kdy v Kazachstánu řinčely zbraně, nenasvědčovalo nic tomu, že by kdokoliv věřil možnosti, že by skutečně k něčemu jako je válka mohlo dojít. Lidé na Ukrajině i v Rusku jsou již unaveni politickým pokerem, který se hraje o jejich budoucnost. Válka je tak něčím, o čem mluví v první řadě hlavně dobře placení mediální lokajové.
Návrat řinčení válečných šavlí
Již po více jak měsíc trvá Washington na tom, že zprávy ohledně soustřeďování ruských vojáků na ukrajinské hranici znamenají, že se Putin chystá na invazi. Při této příležitosti bylo uvedeno, že na hraničním úseku mezi 200-400 kilometry bylo rozmístěno asi 100 000 vojáků. Od podepsání mírové dohody Minsk-2, která dávala signál k ukončení toho nejvypjatějšího období občanské války na Donbase, se hrozby reeskalace konfliktu objevují prakticky každoročně.
I když je pravdou, že Rusko manévrovalo se svými jednotkami v blízkosti ukrajinských hranic, existuje mnoho důvodů proč si myslet, že by byla plnohodnotná invaze z ruského pohledu strategickou katastrofou. Před tím, než anektovalo Krym, mělo již Rusko na tomto poloostrově vojenskou základnu, přičemž většinu obyvatel Krymu tvoří právě Rusové. Na zbytku Ukrajiny žije patnáctinásobek (převážně ukrajinských) obyvatel než kolik jich žije na Krymu, a tak by bylo pro Rusko daleko obtížnější takovou oblast vojensky zajistit.
Pro Putina je do značné míry výhodné řinčet zbraněmi na ukrajinských hranicích, jelikož mu to zajišťuje podporu u části ruského obyvatelstva, nicméně plnohodnotná invaze by pro něj velmi snadno mohla znamenat pohromu. Tyto manévry spíše představují ruskou strategii při vyjednávání se Spojenými státy – jako tomu bylo posledních pět let. Z tohoto třístranného vyjednávání mezi Moskvou, Washingtonem a Kyjevem je to právě Kyjev, jehož slovo má nejmenší význam. I když se na frontách Donbasu posílilo bombardování, ruská vojenská invaze je v této situaci stále velmi nepravděpodobnou.
Washington využívá současné situace ke snaze posílit svou "bratrskou vojenskou přítomnost" v zemích Východní Evropy, jako třeba na Slovensku. Fotka je z nedávných slovenských protestů proti těmto americkým snahám.
Plynovody
Při této příležitosti je klíčovým elementem tohoto konfliktu tranzit ruského plynu do Západní Evropy. Právě dokončený plynovod Nord Stream 2 dokáže přivádět ruský plyn od Pobaltí přímo až do Německa. I když Kyjev neustále tvrdí že je ve válce s Ruskem ohledně otázky Donbasského separatismu, tak skrze Ukrajinu nikdy nepřestal proudit na západ ruský plyn, a to dokonce ani v situaci, kdy Ukrajina začala nakupovat tento stejný ruský plyn přes třetí strany za evropské ceny v Evropské Unii. Za poslední desetiletí se Rusko neustále snaží obcházet dodávání plynu skrze takzvané tranzitní země, kterými jsou Ukrajina a Bělorusko, a snaží se Evropě dodávat plyn napřímo, přičemž dodávky plynu přes Ukrajinu v roce 2021 poklesly o 25%.
Ruský plyn, na jehož základě byla ještě za Sovětského svazu vystavena na Ukrajině průmyslová i domovní výstavba, je nadále používán jako nástroj ruského imperialismu k upevnění kontroly nad Ukrajinou. Kyjevská vláda je neustále závislá na poplatcích, které přicházejí do její kasy z vedení plynu přes její území, což v roce 2020 představovalo částku okolo dvou miliard amerických dolarů, o které by Kyjev nerad přišel. Nicméně s jejím postojem upřednostňujícím NATO před Ruskem, se Kyjevská vláda neustále obrací na požadavek navyšování sankcí ze strany západu vůči Ruské federaci.
Plánovaná ekonomika Sovětského svazu vybudovala infrastrukturu, která umožnila, aby mohly být suroviny z Ruska a Donbasu využity ve prospěch ukrajinského průmyslu, a tím i místního obyvatelstva. Nicméně rozdělení světa v současném kapitalismu pro pracující ukrajince znamená, že jsou mocenské zájmy národních států a mezinárodních kapitalistů upřednostňovány před jejich vlastními potřebami. Ukrajinská oligarchie postavila ekonomiku Ukrajiny do pozice kořisti pro imperialistické predátory, což pracujícím Ukrajincům mimo jiné přineslo i značný nárůst cen, třeba co se týče cen za vytápění.
Ztráta důvěry v Zelenského
Vzestup Zelenského a jeho strany „Služebník lidu“ byl zpočátku podporován Kolomyjským klanem z Dnipropetrovsku, jejichž media Zelenského kariéru od počátku podporovala. Když počalo být z průzkumů v roce 2019 zřejmé, že se Zelenský stane prezidentem, tak důvěra v jeho osobu vzrostla i ze strany Spojených států. Toto se stalo na úkor dřívější loutky Washingtonu Petra Porošenka, jehož popularita začala po jeho korupčních skandálech strmě klesat, čímž se stal nejistým v otázce stabilního prosazování zájmů amerického kapitálu na Ukrajině.
Když byli Zelenský a „Služebník lidu“ zvoleni, tak si okamžitě získali přízeň Washingtonu. Nicméně americký zájem v otevírání ukrajinského trhu pro americký kapitál začal vystupovat v čím dále tím příkřejším rozporu vůči domácím zájmům Kolomyjského klanu, kteří mají zájem si před američany uchránit svůj díl kořisti. Při přibližování se západu Zelenský přijal původní Porošenkovu nacionalistickou politiku, a to navzdory skutečnosti, že vyhrál volby na základě opozice vůči nacionalistům. Za jeho vlády tak pokračuje podpora nacionalistickým a fašistickým tendencím uvnitř ukrajinské armády a v ministerstvech, kdy volně pokračuje i občanská válka na Donbase. I když mu tato skutečnost přinesla nějaké podporovatele z původně Porošenkova tábora, hlavním následkem byla deziluze jeho vlastních podporovatelů.
Nyní již můžeme v plné šíři pozorovat, jakým mýtem bylo Zelenského tvrzení, že naplní Ukrajinský parlament novými tvářemi, neposkvrněnými starými zkorumpovanými režimy. Ve skutečnosti je toto recyklování nových tváří do toho stejného starého prohnilého režimu naprosto bezpředmětné. Tato skutečnost znamená v podmínkách kapitalistické demokracie rovněž to, že se těmito novými tvářemi stávají zejména bezskrupulózní kariéristé (Jako je tomu například v ČR u Pirátské strany, pozn. překl.) Toto bylo přesně reflektováno v nových skandálech Zelenského vlády, a dokonce i jeho samotného.
Navzdory Bidenovým varováním Rusku je dnes zřejmé, že americká podpora pro Zelenského vládu postupně opadá. Ve svém důsledku, podobně jako u Porošenka, nekompetentnost a skandály ukrajinské vlády pro Washington znamenají, že tato vláda nedokáže dlouhodobě hájit na Ukrajině jejich vlastní zájmy. Není žádnou náhodou, že jsou korupční skandály Zelenského vlády ze strany Washingtonu otevřeně kritizovány.
Momentální snahou Zelenského vlády je zavést vůči Rusku sankce ve spojitosti s dostavbou plynovodu Nord Stream 2. Ve scéně, se kterou by tento bývalý herec mohl klidně vystupovat na divadelních jevištích, se Zelenský dušuje svou oponenturou vůči „ruské hrozbě“, kdy zároveň požaduje, aby ruský plyn nadále proudil skrze Ukrajinu. Dále zatímco existence nového severního plynovodu není vůbec v zájmu USA, tak pro Německo je jeho existence klíčová. Německá ekonomika je přímo závislá na stabilních dodávkách ruského plynu, a navzdory německé alianci se Spojenými státy, rozhodující vrstva německé vládnoucí třídy nepodporuje budování nepřátelství vůči Ruské federaci. Jejich profit je na ruském plynu přímo založen, kdy i prodávají tento plyn do sousedních zemí. Toto se přímo ukázalo na pozicích původní vlády Merkelové, i u nejsilnější strany nové německé vlády – SPD. Tato strana, která za normálních okolností spíše nadbíhá zájmům Washingtonu, nyní odvolává svůj původní skepticismus vůči Nord Streamu 2, kdy tento projekt stále naráží na odpor německých zelených, kteří kontrolují ministerstvo zahraničí.
Strana Služebník lidu a Zelenský neustále vedou v průzkumech před očekávanými volbami v roce 2024. Nicméně tato strana stále více zabředává do svých vlastních skandálů. Původní Zelenského pravá ruka Dmytro Razumkov nedávno spolu s několika tucty poslanců vystoupil z vládní strany. Členové původní Strany Regionů v rámci opozičního bloku se v průzkumech objevují na druhém až třetím místě. Tito reprezentují zájmy oligarchie z jihu země a z Donbasu, kteří celkově upřednostňují užší ekonomické vazby na Rusko. Vzhledem k tomu, že základnu jejich podpory tvoří zejména separatistické regiony (I když i zde ztratili značné množství podpory), tak toto představuje další pobídku pro Zelenského vládu, aby odmítala jakékoliv dohody se separatistickými regiony, které by je přiváděly zpět pod kontrolu Ukrajiny.
Návrat třídního boje na Ukrajinu
Období, které předcházelo covidovým lockdownům bylo na Ukrajině poznamenáno intenzifikací třídního boje, kdy se zde odehrávaly početné demonstrace zejména za vyšší mzdy a proti zdražování cen za energie. I když pandemie koronaviru torpédovala tento boj, tak se zde nacházejí známky jeho možného brzkého návratu. Životní podmínky pracujících pokračují ve svém úpadku, a ceny základních komodit pokračují ve svém nárůstu. Zatímco vláda v Kyjevě vzdává svou úctu protestujícím v Kazachstánu, tak ty stejné podmínky které pracující Kazachy vyhnaly do ulic existují i na Ukrajině. Masové ukrajinské protestní hnutí za konkrétní požadavky ohledně zlepšení životních podmínek pracujících by znamenalo ohromný krok vpřed vůči požadavkům Euromajdanu na volnotržní vazby s Evropskou Unií. Ukrajinští pracující se musí probít mlhou nacionalismu a zaujmout svou vlastní nezávislou třídní pozici
Napsal Piotr Michailenko
Přeložil Mirko H.