Není tomu tak dávno, co se zdály cíle marxistů ohledně světové socialistické revoluce jako fantazie z jiné planety. Po pádu SSSR v roce 1991, a nástupu světové hegemonie Spojených států, často buržoazní filosofové upřímně věřili, že socialismus, marxismus a komunismus, tedy revoluce jako taková, jsou navždy mrtvými záležitostmi. Americký filosof Francis Fukuyama ve své knize „Konec dějin a poslední člověk“ dokonce otevřeně psal o konci historie vývoje lidské společnosti. Třidní boj v myslích těchto lidí skončil, a následně nás mělo čekat období plné míru, prosperity a blahobytu. A navzdory tomu, že světový mír nikdy nepřišel, a řeči o blahobytu se staly pro většinu lidí pouhými frázemi, tak jsme snad kromě Venezuely v průběhu následujících dvaceti let skutečně neměli možnost pozorovat větší nárůst nějakých revolučních hnutí ve světě. Dnes však na vizích o míru, prosperitě a blahobytu nezůstal kámen na kameni. Krize roku 2008 navždy zlikvidovala relativní rovnováhu kapitalistické společnosti, a místo amerických snů, dnes nejen obyvatelé Spojených států zažívají noční můru života v kapitalistickém systému, který již vyčerpal svůj přínos pro světovou společnost, a místo společenského pokroku se stal jeho stále více nepříjemnou brzdou.
Kolaps bankovních společností na počátku krize, jako holdingu Washington Mutual, a krize celé řady dalších významných celosvětových bankovních společností okamžitě vedly k zespolečenštění ztrát. Jinými slovy, státy celého světa použily gigantického množství finančních prostředků, k zabránění katastrofě. Tímto svým krokem, v kombinaci se snižováním úrokových sazeb národních bank, však katastrofu neodstranily. Naopak. Oddálením současné krize přivolali další, daleko hlubší krizi v budoucnosti.
Problém států tkví v tom, že nemají žádné peníze k sanaci bank. Logika kapitalismu umisťuje vše profitabilní do soukromých rukou. Jediné peníze, které stát může získat, jsou ty, které ždímá z daňových poplatníků. Tím jsou myšleni v první řadě chudí lidé, kteří nemají žádné podniky, které by mohli stěhovat do daňových rájů. Kapitalistická krize tak způsobuje nedostatek peněz na důchody, školství, zdravotnictví, infrastrukturu, a na sociální stát celkově. Od roku 2008 tak dochází k ještě rychlejšímu rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, kdy žijeme ve světě, kde podle loňských statistik organizace Oxfam žije 26 lidí, kteří vlastní tolik, co celá polovina obyvatelstva. I v Čechách 1% nejbohatších vlastní stejně, jako 90% všech Čechů.
Tato akumulace bohatství straně hrstky nejbohatších, a chudoby na straně drtivě většiny lidstva, v kombinaci s politickými otřesy, vede čím dále tím více k tomu, že pracující lidé celého světa, spolu se studenty zaujímají svá vlastní stanoviska vůči systému, jeho zájmům navzdory. Přirozeně konzervativní lidská mysl se u neprivilegovaných obrací v mysl revoluční, požadující radikální změnu poměrů. Miliony a miliony dříve politicky neaktivních lidí se nyní aktivizují ve snaze radikální změny dosáhnout. Tato snaha o změnu se týká i Česka, kde jsme v roce 2019 mohli sledovat první stávkové vlny a okupace studentů od roku 1989, a aktivizaci statisíců lidí na demonstracích proti vládě oligarchie. Česko však není co se týče vzrůstajícího odporu vůči systému osamoceno.
V Alžírsku jsme mohli celý rok 2019 pozorovat sílení revoluční opozice vůči dnes již bývalému prezidentovi Abdelazízovi Buteflikovi, a jeho režimu, který v zemi vládne již 20 let. Tento režim, postavený na rozsáhlé moci prezidenta, který sám dosazuje 48 členů horní komory parlamentu ze 144, se zároveň silně opírá o moc armády, toho času s generálem Gaidem Salahem v jejím čele. Buteflika, který v zemi vládnul od roku 1999, je již nemohoucím starcem, který se na veřejnosti v posledních letech svého vládnutí objevoval sporadicky, zejména po prodělané mrtvici, která mu kromě pohybu téměř znemožňuje i samotné mluvení. Přesto měl počátkem roku 2019 zájem kandidovat na další, již páté pětileté období, v Alžírských prezidentských volbách. Proti pokračování jeho režimu a vlády se zdvihla vlna masového odporu sjednoceného v hnutí Hirak, které jej přinutilo v dubnu 2019 k abdikaci, a které je neustále aktivní. Po jeho odstoupení však moc v zemi převzala o to viditelněji samotná armáda. Ta se snažila od dubna zorganizovat prezidentské volby, kvůli zdánlivé legitimizaci vlastního vládnutí před masami. Jedinými kandidáty však byli lidé úzce spjatí se současným režimem. Do finální pětky kandidátů se dostali hned dva bývalí premiéři pod Buteflikou, dva ministři a bývalý poslanec. Masové protesty hnutí Hirak, kterých se účastní jak místní levice, tak i liberálové, či trockisté však pokusy o tyto zmanipulované volby zmařili hned dvakrát, jak v dubnu, tak červenci, až byly nakonec přesunuty na 12. prosinec 2019. Prezidentským volbám předcházely masové třídní akce, kdy na „Den revoluce“ (počátek Alžírské války za nezávislost) 1. listopadu, vyrazili do ulic proti těmto zmanipulovaným volbám statisíce lidí, požadujíce systémovou změnu. V době vyvrcholení volebních kampaní byla vyhlášena čtyřdenní generální stávka, která zcela paralyzovala určité oblasti, jako třeba Kabylii, a pokračovala i po čas samotných voleb. Volby byly doprovázeny projevy masového odporu, kdy hnutí Hirak například zdevastovalo volební místnost ve městě Bejaia, zazdilo vchod do jiné volební místnosti ve městě Maatkas, kdy zároveň masové protesty v Tizi Ozou, doprovázené konflikty s policií zablokovaly zcela přístup k volebním urnám. Celkově se stal celý volební bojkot velkým úspěchem, kdy volební účast byla minimální, a vládní media byla nucena používat špinavých triků, jako třeba převlékání vojáků do civilního oblečení, pro jejich možnost mediální prezentace jako zástupu voličů, či používání fotografií z minulých voleb. Zatím velmi neorganizované hnutí Hirak, které se celkově vyvíjí, a buduje své autority v podobě dělnických výborů atd., tak celkově dokázalo, že je možné paralyzovat moc vojenské junty, a připravit úspěšné povstání s cílem dobytí politické moci pracujícími.
Protestující s berberskou vlajkou zazdívají volební místnost ve městě Maatkas v Alžírsku
Libanon je nejmenší zemí blízkého východu, která se však potýká s obrovskými problémy. Tato bašta Hizballáhu dnes měří svůj dluh ke svému celkovému HDP v číslech okolo 150%. Celkové zadlužení země paralyzuje její ekonomiku, která není svým obyvatelům schopna poskytovat v dostatečné míře životní potřeby, jako je elektřina, pitná voda, či třeba odvoz odpadu. Problémy této, jinak velmi lidnaté země, pod tehdejší vládou miliardáře Saada Haririho byly diskutovány na mítinku s investory, v podobě zástupců Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v roce 2018 v Paříži. Tyto instituce přislíbily Haririho kleptokratické vládě půjčku v hodnotě 11 miliard dolarů, když dojde k zásadním strukturálním reformám v zemi, pro zlepšení její schopnosti splácet své dluhy. To jinými slovy znamenalo snahu o masivní škrty a zdanění té nejchudší části libanonské populace, aby libanonská oligarchie mohla nadále vládnout. Libanonská společnost, už tak velmi polarizovaná příjmovými rozdíly, kdy země má v poměru k chudé populaci celou řadu dolarových miliardářů, je navíc rozpolcená i politicky, už od časů statutu francouzské kolonie. Politické úřady jsou zde rozděleny podle náboženského vyznání, které se dělí v zemi zejména na Sunnitský islám, Šítský islám, a křesťanství. Tyto náboženské rozpory jsou však nyní překonávány, a to zejména od října 2019, kdy Libanonští pracující společně protestují a bojují proti své oligarchické vládě, která prosazujíce novou vlnu škrtů, snižování penzí, mezd ve státní správě a další omezování sociálního státu, přišla i s návrhem na zpoplatnění hovorů skrze WhatsApp. Od 17.října 2019 zachvátily celou zemi nepokoje, s plameny na ulicích, okupacemi budov a ulic, a dalšími projevy občanské neposlušnosti, jako když protestující zablokovali tunel na letiště v Bejrůtu, aby vláda nemohla prchnout. Masovost protestů narostla k počtu dvou milionů lidí v ulicích, tedy třetiny celé země, a to od severu k jihu, s největšími boji v ulicích hlavního města – Bejrůtu. A stejně jako došlo k propojení chudých bez ohledu na náboženskou víru, došlo i ke stejnému propojení vládnoucí třídy, kdy se Hizballáh, militantní islamistická organizace, označující se za bojovníky za chudé, postavil na stranu vlády, se svým vůdcem Nasralláhem. Chudí, a to i muslimští, libanonci, tak dnes čím dale tím vice vnímají Hizballáh jako nepřítele pracující třídy, kdy se vedle hlavních sloganů jako “Revoluce! Revoluce!”, či “Revoluce do konečného vítězství”, objevuje i slogan, popisující koho ve vládě chtějí libanonci svrhnout - “Všechny znamená všechny! Nasralláh je jedním z nich!” I přes svou masovost, a posílení revolučního sebevědomí po vládním odvolání zmiňovaných reforem však libanonské revoluční hnutí nemá vybudované své struktury, kdy na vývoj v zemi není schopna reagovat ani tamní komunistická strana. Lid libanonu však rozhodně ukázal svou sílu, a prokazuje ji i nadále, po odstoupení Saada Haririho z premiérské funkce do pozadí v prosinci 2019, zatímco na premiéra je nyní navržen člen libanonského establishmentu, bývalý ministr školství, Hassan Diab. Oznámení jeho kandidatury na pozici premiéra však vyvolalo nové protesty a blokády silnic a ulic.
Libanonský lid se sjednocuje proti společným nepřátelům - Haríriho vládě, světovým bankéřům a domácí oligarchii
Kromě Butefliky se v dubnu 2019 podařilo svrhnout ve světě ještě jednoho dlouho vládnoucího diktátora, a to sice Umara al-Bašíra v Súdánu. Protesty za jeho sesazení se v této africké zemi konaly již od konce roku 2018, v čele s tamními odbory, přičemž původní motiv protestů byl proti vysokým cenám potravin a paliva. Bašír se však dlouho odmítal vzdát svého prezidentství, kdy na obranu své funkce povolal proti vlastnímu lidu jak policii, tak i armádu, což vyústilo v desítky civilních obětí. Většina armády však již tou dobou sympatizovala s Bašírovým svržením, k čemuž nakonec došlo právě na základě vojenského puče v dubnu 2019. V Bašírově domě se posléze našlo asi 130 milionů dolarů, a Bašír sám byl obviněn z korupce a praní špinavých peněz, za což dostal směšný trest dvou let odnětí svobody. Po převratu však moc zůstala v rukou generálů sudánské armády, a pouze došlo k obměně tváří u kormidla. Revoluční masy, uvědomující si tuto skutečnost, pokračovaly v masových protestech celé léto 2019, zejména v hlavním městě Chartúmu. Vláda armády odpověděla terorem, kdy od 3. června došlo k rozpoutání kontrarevolučního násilí ze strany milic ozbrojených islámských kočovníků Džandžavídů, ozbrojených automatickými puškami a granátomety, kteří začali pročesávat ulice (nejen) Chartúmu, a doslova lovit revolucionáře, následkem čehož došlo k zabití stovek lidí, a znásilnění obrovského počtu žen, které tvoří páteř Súdánské revoluce s jejich požadavky proti patriarchátu, a vylepšení společenského postavení. Neutuchající odpor mas posléze v červenci podnítil společné zasedání členů armády a koalice civilní opozice, na kterém byl dojednán “program přechodu k demokracii”, kdy moc byla následně předána tkzv. “Suverénní radě jedenácti”, s pěti zástupci armády, pěti civilní opozice, a jedním kompromisním členem, o kterém se však později ukázalo, že je bývalým důstojníkem armády. Tato rada, ve které mají síly starého režimu většinu, se zavázala k prošetření červnových masakrů, a k rozdělení moci na následující tři roky, po kterých má dojít k volbám. Ve své podstatě se jedná o zrádný a nevýhodný kompromis ze strany vedení opozice, který súdánským masám nezaručuje vůbec nic. Armádní úředníci nebudou objektivně vyšetřovat svůj vlastní masakr, a pokud vůbec někdy k volbám dojde, budou mít velmi pravděpodobně podobný charakter jako nedávné volby v Alžírsku. Celkově tak opozice skočila na lep reakce, která se snaží získat čas, a mezitím uklidnit masy, pro upevnění vlastní pozice.
Súdánská revoluce je především revolucí súdánských žen
Ač se to nemusí na první pohled zdát, národ Kurdů má leccos společného s národem českým. Naše podobnost vychází zejména z přítomnosti silného souseda, který se historicky snaží tyto národy ovládnout. Zatímco se v českém případě jedná o Německo, tak se Kurdové potýkají s Tureckem. A stejně jako západní spojenci prodali malé Československo Německu v roce 1938, tak i současné Spojené státy prodaly začátkem podzimu 2019 Kurdy Erdoganovu Turecku, stažením svých vojsk z regionu, a umožněním Turecké invaze. Vojenské síly USA zde působily zejména pro udržení kontroly v regionu, navzdory rozpínajícímu se Islámskému státu, zatímco hlavní tíhu bojů nesly kurdské lidové revoluční jednotky. Oblast známá jako Rojava, kterou Kurdové kontrolují, vznikla důsledkem syrské revoluce v rámci Arabského jara, která vytvořila mocenské vakuum, do kterého Kurdové vstoupili obsazením části země, s cílem vybudovat zde vlastní lidově demokratickou společnost. Podporu jim poskytovali i Kurdové žijící v Turecku, rovněž organizovaní v rámci Strany kurdských pracujících PKK, s místní odbočkou v podobě Lidově demokratické strany HDP, která získává v Tureckých volbách pravidelně nad 10% hlasů, s tím, že region u hranic se Sýrií, co se týče volebních výsledků, zcela ovládá. Sílící moc kurdských pracujících, horšící se ekonomická stabilita Turecka a imperialistické zájmy Erdogana v Sýrii a Iráku, jsou přesně tím, co jej motivuje k současné invazi proti Kurdům, kdy jeho vojska, bez vyhlášení války, začala okupovat sever Sýrie, kam má Erdogan zájem sestěhovat miliony syrských uprchlíků, dosud žijících v Turecku. A vzhledem k tomu, že je pro USA Turecko významným partnerem v regionu, tak nemá Trump absolutně žádný zájem stát Erdoganovi v cestě. Je potřeba napsat, že pokud bylo předchozí zaprodání se Americkému imperialismu zradou vedení kurdských pracujících v rámci PKK, které bylo potrestáno zradou ze strany Trumpovy administrativy, potom nepřinese o nic lepší výsledek současné zaprodání se Assadově vládě v Sýrii, kdy byly po jednání mezi PKK a syrskou vládou, počátkem turecké invaze, kurdské jednotky de facto včleněny do syrské armády, za účelem obrany země před Tureckem. Assad nebude hájit zájmy Kurdů o nic vice než Trump, či Erdogan, který se paradoxně v Turecku dostal k moci právě za podpory Kurdů, a v okamžiku, když již Assad Kurdy nebude potřebovat, tak nebude váhat se snažit jejich moc rozdrtit. Kurdům tak zbývá jediná možnost – apelovat na pracující všech národů v regionu, a celého světa, a sjednocovat je v boji proti jak proti Erdoganovi, tak i proti Trumpovi, Assadovi, Putinovi a celé buržoazní vládnoucí třídě světa.
Bojová jednota pracujících žen a mužů v Rojavě, je zárukou jejich rovnoprávnosti
Již čtvrt roku trvající protesty proměnily Irák ve válečnou zonu, kde spolu soupeří několik různých sil. Irák je čtvrtou nejbohatší zemí na světě, co se týče zásob ropy. Přesto zde však 22,5% ze čtyřicetimilionového obyvatelstva živoří s méně než se dvěma dolary na den, zatímco 16% domácností se potýká s nedostatkem potravin. Bída tamního obyvatelstva je navíc násobena masovou nezaměstnaností, válečnými konflikty, a s nimi souvisejícím bojem o vliv v zemi mezi Iránem a USA. Drtivá většina obyvatelstva je však proti vměšování obou imperialistických zemí. S tímto přesvědčením započaly koncem září v Bagdádu protesty, kdy tamní vystudovaní vysokoškoláci požadovali u kanceláře premiéra Adila Abdula Mahdiho v Bagdádu práci. Odpovědí jim však byla tvrdá represe ze strany vládních složek a policie, zahrnující používání horké vody proti protestujícím, najíždění policejními obrněnci a náhodná zatýkání. Toto vyvolalo masový hněv, který protesty rozšířil do dalších Iráckých měst, následkem čehož vláda v říjnu téměř zrušila přístup k internetu v zemi, což protesty jen povzbudilo. O dva dny později po prvních protestech v Bagdádu zasáhla Iráčany zpráva, že má být přeložen generál Abdul-Wahab Al-Sájdí ze své funkce velitele protiteroristických sil, který byl oblíben jako hlavní vůdce odboje proti Islámskému státu v zemi, a osvoboditel Mosulu. Protestující správně odhadli, že za jeho převelením stojí Irán, jelikož Sájdí zastával názory blíže vlivu USA. Od té doby neutuchající, a takřka každodenní protesty obsahovaly útoky proti budovám Iránské administrativy v Iráku, které ještě zesílily, když v listopadu do medií unikly zprávy iránské tajné služby, ohledně jejich korumpování iráckých nejvyšších vládních představitelů. Rozzuřeným iráckým masám se následně povedlo dvakrát vypálit iránský konzulát ve městě Najaf v jednom týdnu. Irán sám již od začátku protestů v těchto hraje velmi špinavou úlohu. Kromě toho, že byla zadokumentována přítomnost pro-iránských milicionářů, kteří ostřelují protestující puškami ze střech domů, tak dochází i k velmi četným případům cílených vražd postav hnutí protestujících a novinářů, neznámými vrahy s neoznačenými automobily – pravděpodobně najatými Iránem. Protestující sami zároveň umírají i po tuctech za jediný den, na základě násilností vládních složek, kdy dochází i k mučení vězněných. Irácké protesty, trvající bez přestávky dodnes, tak již mají až tisíce obětí, a desetitisíce zraněných. Zároveň se však protestujícím podařilo obsadit, a mnohdy i vyplenit značné množství vládních budov a iránských konzulátů. Protestující i novináři se shodují na jednom – Masy v ulicích nechtějí jen změnu tváří v politice. Žádají revoluční změnu systému, kdy si uvědomují, že po invazi USA v roce 2003 v zemi převzala moc nová oligarchie, zatímci irácký lid hladoví a žije v bídě. K velké změně uvědomění iráckých mas došlo zároveň i po atentátu USA na iránského generála Kásima Sulejmáního na začátku roku 2020, který byl všeobecně iráčany odsouzen, následkem čehož se jedno z hlavních hesel protestů stalo “Ani Amerika, ani Irán! Naše revoluce je mladá revoluce!”, kdy velkou část protestujících tvoří irácká mládež.Irácké masy tak naplno dokazují své odhodlání dosáhnout revoluční změny systému, a to i okupací hlavních iráckých přístavů. Ovšem stejně jako revoluční masy jiných zemí, ani irácké masy nemají vedení, které by bylo jejich průvodcem procesem revoluce. Dříve silná Irácká komunistická strana je nyní součástí největšího parlamentního bloku spolu s liberály, a je právoplatně vnímána jakožto zrádce pracující třídy. Iráckým masám tak nezbývá než se znovu organizovat, a získat do svého vedení revolucionáře schopné situaci hodnotit z marxistických pozic.
"Nebojíme se kulek, ani mučednické smrti. Budeme pokračovat v boji a neustoupíme!" - Abbas Najim, 43letý nezaměstnaný irácký inženýr
Další ze zemí, kde pracující masy projevují odhodlání riskovat svůj život ve jménu radikální změny je Írán. Írán je 40 let po revoluci proti Páhlavího monarchii v naprostém rozkladu – jak ekonomickém, tak i politickém. Poslední léta jsou zde ve znamení stagnující ekonomiky, raketově narůstající inflace, masivní korupce, válečného zbrojení v rámci íránských imperialistických zájmů, a hlavně koncentrace chudoby na jedné straně, a bohatství pohlavárů a oligarchie na straně druhé. Situaci výrazně zhoršují sílící americké sankce, redukující íránské HDP v desítkách procent. Definitivní poslední kapkou trpělivosti íránských mas se přitom stalo oznámení íránské vlády o radikálním snížení dotací na paliva v polovině listopadu 2019, a s tím spjatý okamžitý nárůst cen základního zboží, kvůli zdražení možnosti jeho transportu. Toto okamžitě proměnilo ulice Teheránu ve válečnou zónu. Lidé se spontánně vydávali do ulic, vyřídit si své účty s institucemi, které jim celá poslední desetiletí lhaly, okrádaly je o úspory, a znemožňovaly důstojný život. Došlo k zapalování bank po tuctech, jakožto symbolů ztrát úspor obyvatel v rámci masivní inflace, a obsazování a drancování vládních budov. Odpovědí vlády pod duchovním vůdcem Ajatolláhem Chomejním se stala brutální represe, s nasazením armády, včetně tanku ve městě Behbahán, a přerušení internetového spojení se světem po celé zemi. Pád internetu výrazně zhoršil možnost vypočítat počet obětí policejní brutality, které mohou dosahovat až k tisícům mrtvým a desetitisicům zraněných, a jsou zaměřeny zejména vůči studentům. Vypočítat počet zraněných rovněž znemožňuje i fakt, že lidé často nenavštěvují se svými zraněními nemocnice, kde zraněné protestující zatýkají pro-vládní síly. Po prvotním utopení protestů v krvi, a tvrzení ze strany establishmentu, že se jedná o násilnické provokace amerických sil, tyto ožily opět koncem prosince, přičemž jsou opět v plném proudu po zabití generála Sulejmáního ze strany USA, a sestřelení ukrajinského civilního letadla se 176ti lidmi na palubě protivzdušnou obranou Íránu. Lidé na nich vyjadřují svou nenávist k Americkému imperialismu s hesly jako “Smrt Americe!”, a zároveň i odpor k Chomejního režimu a samotnému Sulejmánímu, coby člověka zodpovědného za předchozí masakry civilistů. Navzdory neexistenci organizovaného vedení revoluce dochází k propojování různých iniciativ a odborů, kdy různé organizované skupiny studentů, pracujících, ale třeba i důchodců vyzývají ve společných prohlášení masy k protestům.
Ti, co dříve podporovali Chomejního režim, proti němu dnes bojují.