Pozdě v noci na šestého prosince oznámila národní volební rada Venezuely předběžné, ale přesvědčivé výsledky parlamentních voleb. Kontrarevoluční opozice MUD získala v tu dobu 99 křesel v poměru se 46 křesly dosud vládnoucí PSUV, zatímco 22 křesel ještě zbývalo k přidělení. Toto je velkým krokem zpět a je naší povinností analyzovat jeho důvody a vysvětlit pravděpodobné důsledky.
V první řadě je třeba poznamenat, že volby nedoprovázely žádné nepokoje v ulicích, neproběhlo žádné masové zpochybňování výsledků, a světová media neplakala nad „podvody“ ve volbách. Oproti tomu pokaždé během posledních 17cti let, když Bolívarská revoluce vyhrála ve Venezuele nějaké volby, jsme byli podrobováni dezinformačními kampaněmi plnými lží. „Venezuela je diktatura“, „Není zde žádné místo pro svobodu projevu“, „autoritářský režim“ – to byly obvyklé fráze, kterými vládu Venezuely častovali ze CNN, z FoxNews a také třeba ze španělských medií ABC a El País. Venezuela je tedy podle těchto medií velmi zvláštním druhem diktatury, která existuje pouze za předpokladu, že jsou kapitalistické strany poraženy, ale magicky zmizí stejně jako Schrodingerova kočka, pokud jsou ve volbách poraženy pro-revoluční síly.
Účast v těchto volbách byla vysoká – 74,25 % z 19 milionů voličů. To bylo o 8 procent více, než při posledních parlamentních volbách v roce 2010, i když nedosáhla čísel z prezidentských voleb v roce 2013, kdy to bylo 80%. Od velmi časných ranních hodin probíhala plná volební mobilizace v chudých barrios a dělnických čtvrtích velkých měst, ale podobná a dokonce větší probíhala mezi voliči opozice. Celý den byly takové fronty u volebních kabin, až nakonec musela národní volební rada Venezuely (CNE) prodloužit volební čas o jednu hodinu, do 19 hodin večer. V mnoha případech byly volební místnosti otevřené ještě déle aby bylo skutečně zajištěno, že měl každý ve frontě možnost odvolit. Hlavní vůdcové takzvané „demokratické“ opozice však zcela skandálně protestovali proti tomuto rozhodnutí a požadovali, aby volební místnosti byly uzavřeny navzdory frontám přesně podle původního plánu!
Přesto, že úplné výsledky zatím nebyly uveřejněny (*článek na marxist.com byl psán 7.12. pozn. překl.), je možné provádět první analýzy dostupných údajů. Porovnáme-li tyto údaje s výsledky parlamentních voleb v roce 2010, potom můžeme pozorovat, že zatímco voličská podpora revolučních stran obecně narostla, tak voličská podpora opozice zaznamenala strmý vzrůst, což nám ukazuje zvýšenou participaci Venezuelského lidu na politice a volbách, ke kterým přicházejí dříve pasivní lidé. Pokud však učiníme srovnání s méně dávnými výsledky prezidentských voleb v roce 2013, potom uvidíme jak PSUV zaznamenala ztrátu asi jednoho a půl milionu voličů, zatímco voličů opozice přibylo.
I přesto, že voličská podpora zůstává ve Venezuele stále velmi polarizovanou mezi společenskými třídami tak je zároveň zřejmé, že se opozici podařily i některé „nájezdy“ do dřívějších pevností revolučních stran. I když stále platí, že třeba dělnická čtvrť Antimano ve východním Caracasu zůstává silně chávistickou (37 000 hlasů pro PSUV s 55% podporou, 27 000 hlasů a 40% pro MUD), tak v ní došlo od roku 2010 k oslabení revoluce (tehdy 39 000 hlasů a 68% pro PSUV a 15 000 a 27% pro MUD). Zde opoziční strana MUD dokonce navýšila svůj počet voličů v porovnání s prezidentskými volbami v roce 2013, když získali 21 000 hlasů. Mezitím nepoměrně bohatší čtvrť Baruta na východě Caracasu zůstala silně kontrarevoluční (31 000 hlasů a 85% pro MUD, 4 600 hlasů a 12% pro PSUV). Výsledky v této čtvrti v roce 2010 byly ale velmi podobné (30 000 hlasů a 85% pro MUD a 4 600 hlasů a 13% pro PSUV).
Jaké jsou hlavní příčiny porážky?
Již před volbami jsme sepisovali dlouhou analýzu obzvláště obtížné situace, ve které se nachází Bolívariánská revoluce. Existuje celá řada faktorů, které by neměly být v tomto podceňovány: Mediální kampaně proti revoluci, imperialistické vměšování se a obtěžování (přímo ze strany USA a nepřímo přes Kolumbii, Guayanu, nového Argentinského prezidenta Macriho, OAS atd.), sabotáže ekonomiky a zvýšená kriminalita. Nicméně nedá se říci, že by tyto faktory byly přímo rozhodující, jelikož byly přítomny i před minulými volbami, které PSUV vyhrála.
Existuje také celá řada nových problémů, a také došlo k prohloubení některých stávajících – a to zejména v oblasti ekonomiky. Dramatický pád celosvětových cen ropy způsobil výrazné zúžení manévrovacích prostor Venezuelské vlády, co se týče financování sociálních programů a možností importu spotřebního zboží na domácí trh, již tak oslabovaný výpady kapitalistů proti kontrolám cen.
Hyperinflace, zhoršení nedostatku základního zboží, organizovaný zločin, černý trh – toto vše hrálo klíčovou roli. Maduro se o tomto zmínil ve svém projevu, kde uznával výsledky voleb, když prohlásil „Dá se říci, že ekonomická válka dopadla úspěšně“. Toto by bylo však pouze částečné vysvětlení. Revoluční masy Venezuely dříve odolávaly ekonomickým útokům kapitalistické třídy, jako například při záměrnému nedodávání zboží na Venezuelský trh a sabotážích ropného průmyslu na přelomu let 2002-2003. Proč to však tentokrát dopadlo jinak?
Bylo to kombinací všech těchto problémů sepsaných výše spolu s pocitem, že bolívarská vláda není buď schopná či ochotná učinit rozhodné kroky k vyřešení těchto problémů. Není k ničemu dobré neustále kritizovat Grupo Polar a jeho vlastníka Mendozu za výrazné přispívání k prohloubení problému nedostatku zboží. To je naprostá pravda, a veliká část revolučních mas si toto plně uvědomovala. Problém nastává, když tyto kritiky nejsou doprovázeny konkrétní akcí. Neustále viselo ve vzduchu, že by Grupo Polar mohl být vyvlastněn. Při svátku pracujících – 1. máje – byly odbojní zaměstnanci Polaru v hlavní části bolívariského pochodu. Nic se však dále v této otázce nestalo.
Na vrcholu této nečinnosti dosáhly korupce a byrokratismus nebývalých rozměrů, což způsobilo demoralizaci, skepticismus a dokonce i cynismus mezi početnými vrstvami Venezuelských mas a jejich aktivními prvky. Pokud ve vyvlastněných, a státem vlastněných podnicích, kde se pracující pokusili aplikovat elementy kolektivního řízení, na různých úrovních jsou tito pracující poraženi byrokracií, špatným vedením podniků shora a otevřenou korupcí – pak to nutně musí vyvolat posílení obecné víry v tvrzení kapitalistické opozice, že znárodňování není správnou cestou. Či hůře – demoralizuje to aktivisty z dělnické třídy bojující za dělnickou kontrolu podniků.
Určitě se objeví tací, kteří se pokusí vinu za tuto porážku svalit na masy pracujících pro jejich údajnou „nízkou úroveň politického uvědomění“. Již dnes jsou tyto hlasy slyšitelné. „Revoluce jim poskytla vzdělání, dobré zdravotnictví a ubytování, a oni přitom hlasují pro opozici“. Toto je naprosto falešný argument používaný reformisty a byrokraty jako ospravedlnění. Nevysvětluje to vůbec nic.
Ta samá dělnická třída a chudé masy ukázaly svůj revoluční instinkt, ducha sebeobětování a loajalitu bolívarskému projektu při mnoha předchozích příležitostech. Byly to tyto masy, kdo porazil puč v roce 2002, ekonomické sabotáže na přelomu let 2002-2003, nepokoje v roce 2004, a postavily se v mnohamilionové síle za Huga Chávéze při jeho budování nové socialistické strany PSUV.
Problémem je, že pokaždé, když nyní učinili krok kupředu při pokusech vyrvat moc z rukou vládnoucí třídy, při zakládání organizací socialistických pracovníků ve státních institucích, okupacích továren a jejich vedení dělníky, při zabírání půdy a zakládání socialistických sousedských komun – tak tam bývali zablokováni zkorumpovanou byrokracií, která je ve skutečnosti kapitalistickou pátou kolonou uvnitř bolívarského hnutí.
Podívejme se nyní na tři případy z nedávné doby. Industrias Diana je potravinářský podnik zpracovávající olej a margarín, který byl vyvlastněn v roce 2008 Chávézem, a od té doby byl veden pod dělnickou kontrolou. V roce 2013 se Madurův ministr potravinářství Osorio rozhodl dosadit do podniku nového manažera, aniž by to s dělníky konzultoval, a jednal tak proti jejich vůli. Dělníci vzdorovali a argumentovali tím, že i oni by v tomto měli mít své slovo. Z této šarvátky se stal konflikt o otázku dělnické kontroly. Nakonec se po měsících vzdoru podařilo dělníkům tuto svou kontrolu zachovat a a nový manažer byl vyhozen.
Podobný střet se udál ve Fama de America – podniku na zpracovávání kávy, který byl znárodněn v roce 2010 na základě dělnického odporu proti kapitálu. Nyní zde probíhá konflikt ohledně vyhození jednoho z předních aktivistů z práce, což zapříčinil podnikový management. Pracovníci tvrdí, že propouštění byl politický útok na dělnickou moc.
Při jiném incidentu došlo k propuštění mnoha pracovníků ministerstva životního prostředí, když bylo spojeno s jiným ministerstvem a reorganizováno. Dělníci bojovali za své práva, ale nebyli vyslyšeni autoritami.
Toto jsou pouze některé příklady, které však mohou být replikovány na všech úrovních. Právě v těchto souvislostech se stávají řeči o socialismu a revoluci pouze prázdnou rétorikou. Přesně jak jsme varovali před volbami: „Je zde vážné nebezpečí, že by opozice mohla dosáhnout pozitivních výsledků v parlamentních volbách, získat většinu voličů a taktéž i většinu křesel. (…) Pokud se toto stane, nebude to vinou bolívarských mas ale jejich reformistických vůdců, kteří neustále přicházejí na scestí od vyvlastňování kapitalistické třídy, a vybrali si raději cestu spoléhání na dobrou vůli soukromých podnikatelů, nebo používání správních prostředků ve snaze regulovat kapitalistický trh.“
Co bude dál?
Je zřejmé, že kontrarevoluce použije svojí nově získanou pozici v národním shromáždění k zahájení útoku na všechny dosavadní výdobytky revoluce (a těch je velmi mnoho). Budou se snažit vypořádat s ekonomickými problémy ve kterých je Venezuela tím, že nechají platit dělníky. Odstraní kontrolu cen, sníží výdaje na sociální programy, devalvují měnu atd.
Především se budou snažit skrze sílu nabranou vítězstvím ve volbách porazit všechny instituce, které zůstaly v rukách Bolívariánského hnutí. Taktéž se dá očekávat snaha vyvolat prezidentské odvolávací referendum k odstranění prezidenta Madura. Pravděpodobně také vydají amnestii pro všechny kontrarevolucionáře a politiky, zejména zatčené během nepokojů v roce 2014, které způsobily 43 mrtvých.
Bezprostředně po porážce bude nově vzniklá situace velikou ránou pro revoluční aktivisty. Po mnoho let jejich hnutí nepoznalo co je to porážka a šlo od vítězství k vítězství. Každopádně až se prach usadí, tak se dají očekávat intenzivní politické diskuze o příčinách této porážky. Jako ve španělské revoluci, kde porážka říjnového povstání v roce 1934 způsobila extrémní radikalizaci socialistických organizací (což odstartovala Socialistická mládež), tak i porážka revolucionářů ve Venezuele může vést k posílení a k radikalizaci revolučního křídla chávismu.
Dá se očekávat zvýšení tlaku na byrokratickou a reformistickou část hnutí. Někteří z nich již otevřeně mluví o potřebách dialogu a kompromisu. Někteří zkorumpovaní vysoce postavení činitelé se již otevřeně připravují k přestupu na druhou stranu barikády, aby si ochránili svoje pozice a lup. Toto by mělo způsobit očištění bolívarského hnutí na všech jeho úrovních k jeho ozdravení.
Masy Venezuely se zajisté nevzdají bez boje výdobytků získaných v poslední dekádě. Teprve se uvidí, jak rychle se kapitalisté pokusí zlikvidovat klíčové sociální programy, vyhostit kubánské doktory působící v rámci mise Barrio Adentro, zrušit vzdělávací programy, zpoplatnit nově vzniklé univerzity, snižovat důchody, zprivatizovat státní podniky, vést politické čistky ve státní správě atd. Nyní se cítí sebejistě, ale jejich sebejistota může způsobit jejich budoucí porážku. Jakákoliv zásadní provokace může vést k protiakci bolívarských mas, které byly poraženy ve volebním boji, ale v žádném případě nejsou rozdrceny.
Tento nový terén boje nám poskytuje důležitou lekci k pochopení jedné zásadní věci – Doba ve které se zdálo že reformismus funguje (implementování masivních sociálních programů bez vykořenění oligarchie) je již pryč. Bolívarská revoluce se může vzchopit z této rány pouze skrze implementaci jasně socialistického programu, a skrze uvedení do praxe myšlenek bývalého prezidenta Venezuely Huga Chávéze, který ve svém projevu „Otočme kormidlem!“ jasně uvedl dva zásadní úkoly – Budování socialistické ekonomiky a porážku buržoazního státu.
Je zapotřebí ideologického boje. Jasně revolučně socialistický program je nutností, pokud se chce kdy bolívarské hnutí vzchopit z této porážky.