Uprostřed ruinování životů milionů Ukrajinců následkem ruské invaze prosazuje ukrajinský parlament ty nejhorší útoky na práva svých vlastních pracujících od začátku existence tohoto státu. Dne 1. července prosadil ukrajinský parlament zákon 5371, který, mimo jiné, navyšuje pracovní dobu pracovního týdne na 60 hodin, a umožňuje šéfům s méně než 250ti zaměstnanci vyhazovat zaměstnance, pokud dojde k poškození podniku v důsledku války, či pokud bude zaměstnanec absentovat na pracovišti více než čtyři měsíce. Toto bylo přijato spolu s dalšími zákony, které omezily práva odborů, legalizovaly smlouvy „na nula hodin“, a odstranily povinnost platit mzdy pracujícím mobilizovaným do ozbrojených sil.
Následně 4. října prezidentův ekonomický poradce Alexander Rodňanský řekl, že Ukrajina potřebuje „vytvořit podmínky pro rychlý ekonomický růst“, zatímco bude pokračovat ve svém válečném úsilí. Na základě tohoto navrhl sérii „reforem“ na „přetvoření“ (rozuměj: „demolici“) zákoníku práce, a privatizaci tisícovek státních podniků. Prosazuje „liberalizaci“, v rámci snahy o „zjednodušení zaměstnávání, zjednodušení propouštění, omezení vyplácení odstupného, zavádění flexibilní pracovní doby a usnadnění sepisování smluv na dobu určitou“. Dokonce navrhl i zrušení minimální mzdy v některých průmyslových odvětvích, limitování placeného volna a usnadnění vyvádění zisků do zahraničí. V krátkosti řečeno – navrhuje řadu útoků na životní standart pracujících, na jejich mzdy a pracovní podmínky.
Tyto návrhy odhalují pravou tvář ukrajinské vlády. Tato vláda je služebníkem zájmů kapitalistické třídy. Jednak zájmů tradiční ukrajinské oligarchie, ale i zájmů mezinárodního kapitálu, který vyhlíží příležitosti k parazitování na ukrajinské pracující třídě po skončení války.
Zelenskyj a „Služebník lidu“
Jak jsme již upozornili dříve, na základně prezidentských a parlamentních voleb v roce 2019 získala strana Služebník lidu rekordní většinu zejména jako opozice vůči Porošenkovi – proti jeho nacionalismu, pokračující válce na Donbasu, a kvůli celkově se zhoršující ekonomické situaci. Zelenskému a mnoha jeho spolustraníkům ze Služebníka lidu tehdy chyběly zkušenosti z předchozích oligarchických vlád. Ale novým nátěrem se stará stodola neopraví. Struktura ukrajinského kapitalismu zůstala nezměněna, zatímco se politika Zelenského vlády stala pokračováním té porošenkovské, Euromajdanské.
Za úspěch své politické kariéry Zelenský v mnohém vděčí svým stykům s klikou Kolomyjských oligarchů, jejichž mediální impérium utvářelo jeho obraz před společností. Nicméně, jak se brzy ukázalo, Kolomyjci nebyli jediní, kteří měli na Zelenského a jeho stranu vliv. Již před volbami Zelenský navazoval rovněž styky i s americkou ambasádou v Kyjevě.
Organizace, které mají největší vliv na Zelenského jsou Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace, společně s domácími a zahraničními kapitalisty.
Odrazem této věci byly Zelenského veřejná prohlášení, kde mluvil o „potenciálních investorech“, kdy bylo v jeho zájmu je nalákat na levnou pracovní sílu doma. Ale i když se Zelenskému podařilo udržet mzdy nízko, tak se v situaci krize světového kapitalismu a politické nestability Ukrajiny nepodařilo příliš mnoho investorů nalákat. Rozpočet vlády se nakonec musel opírat spíše o zahraniční půjčky než o investice, což jen prohlubovalo zadlužování ukrajinského státu.
Je důležité podotknout, že současné útoky na práva pracujících nejsou něčím, co by bylo způsobeno válkou, ale byly na stole už roku 2019. I když v ukrajinském parlamentu neexistuje skutečná opozice proti Zelenskému a Komunistická strana byla efektivně vyobcována z mainstreamové politiky v roce 2014, některé strany konkurenčních oligarchických frakcí včetně „Opozičního bloku“ (pozůstatek Strany regionů), a strana okolo opozičního blogera Anatolije Šarého, i když nejsou nutně ideologicky v opozici vůči protidělnickým zákonům Porošenka a Zelenského, ukázali jejich opozici alespoň slovy a hlasováním v parlamentu. Tyto strany a jejich spojenci v mediích již reálně pociťovali represi ještě předtím, než ruská invaze na Ukrajinu v únoru vůbec začala. Invaze byla velmi rychle použita k zablokování jejich aktivity jak jen to bylo ze strany vlády možné.
Odpověď ukrajinského dělnického hnutí
Úpravy v zákoníku práce byly široce odmítnuty ukrajinským dělnickým hnutím. Ještě před příchodem Covidu probíhal na Ukrajině vzestup intenzity třídního boje, který se projevoval třeba stávkami horníků na Kryvbase, kdy se rovněž stávek účastnili i pracující ve zdravotnictví, kteří se bouřili proti privatizaci a liberalizaci zdravotního systému Ukrajiny.
Stávka na Kryvbase 2018
Nicméně se dělnické hnutí ukázalo neschopným postavit se vládě v čase intenzifikace války. Toto je samo o sobě důsledkem autoritativních opatření, která byla na odbory uvalena Zelenského administrativou před a během ruské invaze, ale zároveň to vyplynulo z celkové taktiky ukrajinského dělnického hnutí, kdy odborářstí bossové raději stokrát vyjednávají a kolaborují s vládnoucí třídou, než aby vedli pracující do boje.
Jak Federace odborů Ukrajiny, čili největší odborářská platforma v zemi, figurující jako pozůstatek odborů ještě z dob Ukrajinské sovětské republiky, tak i Konfederace svobodných odborových svazů Ukrajiny, navázaná na Mezinárodní odborovou konfederaci, kritizovaly nové zákony, ale nikdo z nich nenavrhl žádná opatření jak je konfrontovat. Dlouhodobý předseda Konfederace svobodných odborových svazů Ukrajiny Michajlo Voloněts na toto téma uvedl:
„Zákoník práce již neplatí, kolektivní smlouvy budou odstraněny, a dokonce ani ty mechanismy na ochranu zaměstnanců které dnes ještě oficiálně existují nebudou dále fungovat. To je drzé porušení mezinárodních norem a standardů na poli práce.“
Nicméně je problém se upínat na koncept „mezinárodních norem“. Organizace, které mají největší vliv na Zelenského jsou Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace, společně s domácími a zahraničními kapitalisty.
Jedinou správnou odpovědí na tyto útoky je nezávislý třídní boj, a vybudování strany ukrajinských pracujících. Voloněts vybudoval svou kariéru jako zástupce stran ukrajinské buržoazie. Nezávislá strana ukrajinských pracujících by přitom mohla být baštou odporu proti tvrdým protidělnickým zákonům, a mohla by oslovit i pracující ruské, a vybudovat mezinárodní solidární propojení proti této současné brutální válce.
Pracující doplácejí na válku
Týden před zahájením invaze 24. února byl ve znamení exodu ukrajinských kapitalistů, kdy se jednalo o migraci, kterou Zelenský oficiálně komentoval jako proceduru jak invazi ve skutečnosti předejít. Dnes, zatímco ukrajinští zbohatlíci sedí ve svých luxusních domech v Evropě, pracující třída Ukrajiny je nucena platit za tuto válku svými životy, destrukcí jejich domovů a zhoršováním jejich pracovních podmínek.
„Národní jednota“ kterou Zelenský a jeho vláda prosazují je něčím, co dříve Trocký komentoval jako jednotu mezi koněm a jeho jezdcem. Mezitím co vládnoucí třída, jejíž miliardy sice pravda utrpěly ránu následkem války sedí ve svém luxusním bezpečí daleko od války, pracující jsou nuceni bojovat a chodit do práce, zatímco ruské nálety ostřelují jejich města. Odměnou jim je to, že to co zbylo z jejich práv je dále likvidováno ukrajinským parlamentem, který je loajální domácím i zahraničním kapitalistům.
Reakční ruská invaze, která uvrhla pracující napříč hranicemi do stavu paniky, umožňuje ukrajinské vládnoucí třídě nad nimi konsolidovat svou sílu. Je třeba na kapitalistech nezávislého mezinárodního hnutí pracujících aby byly pracující vysvobozeni ze své demoralizace, a aby byly vybudovány svazky mezinárodní solidarity proti tomuto odpornému imperialistickému konfliktu a svým vlastním vládnoucím třídám, které se z tohoto konfliktu snaží vydolovat co nejvíce do svých vlastních kapes.
Napsáno marxistou z Ukrajiny