Představa, že si lidé budou muset vybírat mezi obyvatelnou planetou a ekonomickou prosperitou, je děsivá. Do tohoto výběru nás však tlačí úzké mantinely kapitalistického trhu, který jiné možnosti ani nabídnout nemůže a tak dnes tato představa nabývá konkrétních obrysů na půdě Evropské komise a Evropského parlamentu. Je to snad znamení toho, že se blíží skutečný konec světa? Abychom čtenáře nenechali napospas pesimismu, je potřeba mu přiblížit podmínky, za kterých zelená politika selhává, odhalit skutečného viníka, jenž už ztrácí nápady, jak lépe předejít vlastnímu zhroucení a nabídnout takové řešení, které nebude v rozporu s jistotami většiny obyvatel.
/Profimedia
Jedním z projevů krize kapitalismu je jeho neschopnost zajistit důstojnou životní úroveň, jejíž pilíře zahrnují mimo jiné právě i ono neustále diskutované životní prostředí. Současná situace si žádá reformy ve všech výrobních odvětvích jak v průmyslu, tak i v zemědělství. Je to v zájmu obhospodařovatelné planety a zdraví všech, kteří na ní žijí. Motivací Green Dealu je zapojit členské státy EU do programu zahrnujícího podporu udržitelné a klimaticky neutrální výroby. Všechna ta krajinná a technologická opatření pod ochranou legislativy zní moc hezky, avšak hlavní slovo mají finanční prostředky, tzn.peníze daňových poplatníků a zisky kapitalistů.
V současnosti se Green Deal nachází na pokraji své existence. Peněz, které lze investovat do zelené budoucnosti, má EU spolu s jejími členskými státy málo a kapitalistům se kvůli vyšším výrobním nákladům snižuje konkurenceschopnost. Výrobci z ostatních koutů světa, na něž politika EU nedosáhne, se pak stávají pány zdejších trhů. Důsledkem je odpor kapitalistů včetně vlastníků půdy, jenž tlačí na evropské politiky. Ti se teď dělí na ty, kteří chtějí Green deal úplně zrušit (Turek, Mach a další) a na ty, kteří jej chtějí ponechat za předpokladu, že si EU půjčí a zadluží se (Eickhout, Draghi a další). Je pravda, že prostě nejsou peníze?
Kapitalistická ekonomika je založena na zisku a motivaci vlastníků výrobních prostředků jej zvyšovat za účelem investování do levnější výroby schopné válcovat konkurenta. Výše zisků jednotlivých kapitalistů, výše částky, kterou si kupují dominantní postavení na trhu, není zanedbatelná, proto se argument o nutnosti zvýšit ceny zdá být spíše výmluvou. V Česku může být důkazem rekordně vynášející energetika. Křetínský s Tykačem si za jediný rok připsali přes sto miliard korun čistého zisku. Problémem není nedostatek peněz, nýbrž směr jejich toku, jenž je spjat se základy současného společenského řádu.
Alternativou komunistů, kteří zůstali věrni marxistické revoluční tradici, je sjednotit rozdělené masy pracujících do boje za vyvlastnění buržoazie a převzetí kontroly nad veškerou výrobou. Do boje za lepší budoucnost se marně zapojují střípky občanské společnosti. Cílem socialistické revoluce je vybudovat takový systém, v němž se odborníci včetně vědců ze současných neziskových organizací budou moci účastnit všech klíčových diskuzí, nastolit systém rad a demokraticky volených podnikových výborů, které budou o toku finančních prostředků rozhodovat v souladu se zájmy většiny. Teprve, když bude nadhodnota neodcizitelnou součástí národního bohatství, lze prosadit všechny potřebné investice do výzkumu a pozvolného přechodu k ekologičtější výrobě. Úsilí Evropy je vzhledem ke globální úrovni krize nedostatečné. Je proto zapotřebí zničit vše, co překáží v cestě k efektivní mezinárodní spolupráci v souladu s mírem, životním prostředím, potřebami a možnostmi každé země. Kapitalismus jakožto systém, v němž tato cesta ustupuje konkurenčnímu boji mezi podniky, bude muset být překonán ve všech zemích světa.