Původní text: Heiko Khoo
Překlad Mirko H.
Stručná poznámka o různých historických obdobích, kterými Čína prošla od počátku 20. století, od založení Komunistické strany Číny skutečnými marxisty, až do dnešního přechodu ke kapitalismu.
V roce 1919 progresivně smýšlející intelektuálové doufali, že Versailleská smlouva po první světové válce zbaví Čínu jejího ponižujícího polokoloniálního postavení. Když imperialistické síly zradily tyto naděje, hnutí 4. května vedené Chenem Duxiu pochodovalo Pekingem se sloganem „Věda a demokracie“. Hlasem pokroku, podpory kulturního obrození, osvícení a modernizace se tehdy stal časopis „Nová Mládež“. Psalo se v něm:
„Buď nezávislý a ne servilní,
Buď pokrokový a ne konzervativní,
Buď radikální a ne zpátečnický,
Buď kosmopolitní a ne izolacionistický,
Buď praktický, ne jen teoretik,
Buď vědecký, ne vizionářský.“
Konfuciánské doktríny o uctívání předků, podřízenosti a autoritě byli rozbity, mysticismy odstraněny, patriarchální koncept rodiny zničen, ženy osvobozeny a stará zpátečnická kultura překonána. Ty nejlepší nápady a objevy z celého světa měly být přijaty a aplikovány, aby jimi byla Čína oživena. Pátrání po sociálních silách schopných přinést pokrok bylo úspěšné u dělnické třídy, pátrání po konceptu zavedlo Číňany k Sovětskému svazu, pátrání po teorii k marxismu. Založení Komunistické strany Číny Chenem Duxiu bylo završením tohoto procesu.
Po porážce Městské revoluce v roce 1927, zčásti způsobené katastrofálním poradenstvím rodící se Čínské komunistické straně od Stalina a komunistické Internacionály, Mao improvizoval a upravoval si formu marxismu ke své potřebě. A tak maoisté vedli po dvě desetiletí partyzánskou válku hlavně na rolnických základech během Čínské občanské války. Tato skutečnost vedla ke konsolidaci vojensko-byrokratických sil v ekonomicky zaostalých oblastech. Takovéto podhoubí vyprodukovalo správní struktury založené na dočasných aliancích a obchodech s válečnými magnáty, gangstery, bohatými rolníky, drobnými obchodníky, mnichy, feudály atd. maoisté manévrovali mezi těmito silami, zatímco hlaveň pistole určovala skutečnou moc.
A tak změna režimu v roce 1949, když armády rolníků napochodovaly do měst, nabrala spíše vojensko-byrokratickou podobu než proletářsky-demokratickou. Maoisté byli okamžitě konfrontováni se všemi problémy země vyplývající z její kulturní i ekonomické zaostalosti. Třídní zájmy přitom nebyly reprezentovány demokratickými organizacemi. Nová vzniknuvší takzvaná „masová hnutí“ byla organizována skrze byrokracii. Přitom nástroje užité v bitvách mezi vedoucími kádry a jednotlivci rozhodují o podobách změny.
Politické taktiky, které se zdály rozumné a nějakou dobu fungovaly, se poté často hroutily a způsobovaly násilné konflikty. Například politická taktika v Tibetu po změně režimu byla založená na reformě feudalismu a teokracie opíráním se o progresivně smýšlející společenské vrstvy tamních elit, mezi něž patřil Dalajláma. Dalajláma zpočátku podporoval modernizaci a pokrok. Byl otevřený k reformám a vážil si Maem projevovaného vztahu k tibetské kultuře. Nicméně feudální síly zcela nesouhlasily s reformami, které propagoval Dalajláma a semkli se okolo sloganu „Osvoboďme Tibet!“ Vojenský maršál Chen Yi při návštěvě Lhasy prohlásil – „Ten kdo kontroluje výšiny kde je Potala (palác) a lékařská škola Jagpori, ten kontroluje Lhasu.“ Pokud by tedy vyjednávání selhalo, měli v Pekingu vždy připravené alternativní vojensko-byrokratické řešení.
Na masovém shromáždění rolníků v provincii Hunan v roce 1959, pod sloganem „K radostné budoucnosti skrze komunismus“ byly na programu dva hlavní body diskuze –
Stavba nového vodního kanálu, Budování komunismu
Po otevření schůze se předsedající zeptal, zda má kdokoliv k těmto tématům nějaké připomínky. Jeden z rolníků vystoupil a prohlásil –
„Soudruzi, všichni víme, že nemáme k dispozici žádné dřevo, žádné cihly, žádné hřebíky ani žádný cement. Tak se raději rovnou přesuňme ke druhému bodu našeho programu.“
Na konci padesátých let se křehká a komplikovaná rovnováha sil naprosto zhroutila, když se ultralevicové síly uvnitř režimu pokusily překonat zaostalost Číny na základě budování diktatury. Předchozí období ústupků feudálním zájmům vyprovokovalo ostrou reakci, která způsobila vyvlastnění veškeré soukromé půdy státem. Po celé Číně byly budovány obrovské komuny, které měly naráz překonat zaostalost země.
Divoké výkyvy v politických taktikách Komunistické strany Číny od změny režimu nebyly jen odrazem vůle a šílenství jednotlivců nebo frakcí, ale byly také odrazem (ne)rovnováhy třídních sil a byrokratických tendencí, pokud šlo o řešení problému rozvoje země.
Pro čínské masy byly letní olympijské hry v Pekingu v roce 2008 symbolem toho, že lidová republika dospěla. Úspěchy v oblasti vymýcení chudoby nemají v historii Číny obdoby. Od časů národa vedeného nadpřirozenými silami, dnes Čína posílá rakety do vesmíru, je potravinově soběstačnou a buduje moderní města s domy pro stovky milionů svých obyvatel. Tempo hospodářského růstu a urbanizace nemá obdoby. Nicméně všechny tyto pokroky jsou zaplaceny zvyšováním příjmových rozdílů, korupcí a vykořisťováním. Prudké reakce širokých mas se zdají být nevyhnutelnými.
Dlouhodobý boom Čínské ekonomiky je založen na posunu od venkovské k urbanizované společnosti, tvorbě vykořisťování pracujících a podporování státních i soukromých masivních investic. Tento proces přinesl pracující třídu, jejíž existence je znatelná v použití komodit a ve všeobecně nošeném oblečení. Brzy ovlivní to, jak žijeme a myslíme.
Boj za demokratickou kontrolu práce a jejího plánování automaticky vyplývá ze současných podmínek Čínské pracující třídy. Moderní harmonická a socialistická lidová republika je možná pouze jakožto rovnostářská společnost založená na bratrském svazku dělníků a chudých všech národností.